Krásný mezisváteční čas vám všem. Víc jak půl roku jsem o sobě nedala vědět a popravdě jsem takto dlouhou pauzu neplánovala. Už dlouho dobu jsem ale cítila, že mi blog nedává to, co dříve. Přišla jsem si už "stará" na to, abych psala nakupovací články, nebavilo mě fotit a upravovat fotky a celkově jsem nebyla spokojená s tím, jak jsem blog vedla. Moje neaktivita byla nejspíš přirozeným vyústěním situace. 

A tak jsem z online světa utekla do toho reálného, který se mi za těch pár měsíců obrátil vzhůru nohama. 

Poslední článek jsem na blogu vydala v dubnu, v době, kdy jsem byla uvíznutá ve vztahu, ze kterého jsem nevěděla jak odejít. Problémy jsme měli dlouhé měsíce a celou tu dobu jsem se snažila vydržet věci, které byly proti mým základním potřebám a vnitřnímu nastavení. Neustále jsem doufala, že se to zlepší. Dlouho jsem se s tím snažila popasovat a naučit se s tím žít. Bohužel z jeho strany nepřicházela žádná snaha, spíš naopak. Postupně jsem se cítila čím dál tím víc přehlíženě, nemilovaně a nešťastně. Žila jsem v tom, že je všechno moje chyba, že si všechno jen vsugerovávám, To, že realita odpovídala přesně tomu, co se údajně odehrávalo jen v mé hlavě, byla věc vedlejší. Dlouho jsem nevěděla, co mám dělat, jestli to všechno zvládnu opustit a odejít. Velký zlom pro mě nastal, když mi v červnu zemřel děda. Byla to pro mě rána, na kterou jsem nebyla připravená a na kterou jsem zůstala sama. A nejspíš v tu chvíli mi došlo, že opravdu budu radši sama, než čekat na útěchu a podporu od člověka, pro kterého je všechno ostatní přednější. 

A tak jsem vyslovila to slovo "rozchod" a věděla jsem, že tentokrát už ho nevezmu zpět. Takhle zpětně vůbec nechápu, co jsem si nechala všechno líbit a jak jsem mohla dovolit, aby se někdo ke mně takto choval. Jsou ale věci, které člověku dojdou až s odstupem času a já můžu být vděčná sama sobě, že jsem z toho dokázala odejít. 

Nebylo to jednoduché, ale stálo to za to. 

O pár měsíců později se cítím šťastně a milovaně. 

Mám vedle sebe někoho, s kým si opravdu rozumím, kdo mě podporuje a v ničem mě nenechá samotnou. Takový můj vysněný zázrak. Máme za sebou krásné vánoční svátky a před sebou spoustu nejen cestovatelských plánů. Ale o tom zase někdy příště.

Přeju Vám krásné poslední dny v roce 2024 a do nového roku Vám přeju jen to nejlepší.
Ať je ten nový rok přesně takový, jaký si přejete.

P.S. Slibuju, že se ozvu dřív jak za půl roku.

♥

Už několik měsíců jsem cítila, že mi opravdu chybí cestování. Čím dál tím víc se ve mně probouzela touha, že chci a slíbila jsem si, že pokud se mi naskytne nějaká příležitost, tak řeknu ano a pojedu. Ta možnost přišla, a tak jsem v polovině března na pár dní odletěla s kamarádkou do Londýna.
Jen tak, bez jasného cíle a plánu. 
V Londýně už jsem totiž dvakrát byla, hlavní památky už jsem viděla a navštívila, teďka jsem si spíš chtěla v klidu vychutnat atmosféru města a užít si ten pocit, že jsem v Londýně.

Celkem jsme v Londýně byly v podstatě na dva a půl dne, na jednu noc jsme se ubytovaly v hotelu u letiště Stansted, zbylé dvě noci pak v Z Hotels - Shoreditch. Po Londýně jsme se pohybovaly metrem a i když mě pohled na spletitou síť metra vyděsil, není se čeho bát. Dá se v něm poměrně snadno zorientovat (píše člověk, který se ztratí naprosto kdekoliv), jen doporučuju mít v mobilu staženou aplikaci se zastávkami, já používala Tube Map. Při nástupu a výstupu jsme používaly platební kartu, za den nás tak cestování vyšlo cca na 250 Kč.

Dny jsme měly poměrně nabyté, přesto jsme ale nestihly všechno, co jsme chtěly.
Mně osobně se moc líbily dvě vyhlídky - The Lookout a Sky Garden. Každá z nich je trochu jiná, z obou je ale úžasný výhled na Londýn a moc je doporučuju. 
Prošly jsme se i po Tower Bridge, kolem Big Benu, k Buckinghamskému paláci, po Chinatownu a Oxford Street, navštívily jsme Přírodopisné muzeum a mojí oblíbenou galerii Tate Modern.

Minulý rok jsem konečně objevila kouzlo Harryho Pottera, a proto jsem se chtěla jet podívat k nástupišti 9 a 3/4. Naprosto mě ale odradilo, jaký komerční "zážitek" z toho udělali. Nakonec jsem se spokojila jen s procházkou po Milennium Bridge a doufám, že příště vyjde třeba i Studio Harryho Pottera.

Byli jste někdy v Londýně? Kam jste se už tento rok stihli podívat vy?

♥

 Jarní novinka v podobě psychologického thrilleru s názvem Smrtící terapie se ke mně dostala díky Megaknihám. Po přečtení anotace mi bylo jasné, že tato kniha se mi bude líbit. Vzbudila ve mně zvědavost, chtěla jsem vědět, co se skrývá za jednotlivými postavami a musím přiznat, že jsem se vůbec nespletla. Knížkou jsem doslova prolétla, jak jsem se od ní nemohla odtrhnout.

Zdá se, že bohatí manželé Marissa a Matthew Bishopovi z washingtonského předměstí mají všechno - dokud se Marissa nedopustí nevěry. Pod slupkou dokonalosti se skrývá vztah rozervaný prací a nedostatkem intimity. Marissa chce vše napravit kvůli jejich osmiletému synovi i lásce ke svému manželovi. Do hry vstupuje Avery Chambers. Avery je terapeutka, která přišla o profesní licenci. Přesto ji to nebrání v tom, aby poskytovala poradenství lidem v krizi, i když se musí řídit jejími neortodoxními metodami. A Bishopovi jsou zoufalí. 
Když vejdou do Averyiných dveří a Marissa odhalí svou nevěru, události směřují ke krizi. Největší tajemství jsou totiž stále skryta a v ohrožení už není jen manželství, ale i život.

Z anotace mi bylo jasné, že knížka bude přesně pro mě. Miluju slídit v lidských životech (moje guilty pleasure je Výměna manželek) a i díky tomu jsem se od poodkrývání příběhu manželů Bishopových nemohla odtrhnout. Zároveň se mi líbilo, že mě každá další stránka nechávala v napětí, v knížce se totiž také rozkrývá příběh Avery, neortodoxní terapeutky, jejíž metody přesahují rámec klasické terapie, čímž si ale kolikrát nadělá více problémů a nepřátel, než by jí bylo milo.
Z příběhu jsem měla zamotanou hlavu, neustále jsem se snažila přijít na to, jak to celé je a co mi uniká. Přiznávám, že se autorkám povedlo mě přivést na špatný směr. Ke konci jsem už ale podezření měla, vyplnilo se mi ale jen zčásti. Rozzuzlení příběhu Avery totiž pro mě bylo lehkým zklamáním, po tom všem napětí jsem čekala větší wow.

Pokud aspoň trošku máte rádi thrillery, pak Smrtící terapii od autorek Greer Hendricks a Sarah Pekkanen vřele doporučuju. Ani stránku se nebudete nudit a netrpělivě budete obracet každý list. Jsem ráda, že jsem si po delší době mohla přečíst takhle podařený thriller. Pokud si ho chcete přečíst i vy, můžete si ho pořídit třeba na e-shopu Megaknih.

Tak co, nalákala Vás moje recenze? Co máte zrovna rozečteného vy a na jakou knižní novinku se těšíte? 

♥

 O eko výzvě Genesisu jsem psala už v tomto článku. Od té doby jsem si tuto službu ještě více oblíbila a využívám ji poměrně často. 
V krátkosti jde o to, že po přihlášení zadáte, že si chcete objednat eko výzvu, naplníte krabici oblečením, obuví, knížkami a dalšími doplňky, zdarma odešlete a pak jen čekáte, až vám připíší kredity. Za ně si pak na e-shopu vyberete to, co se vám líbí. Díky tomu jsem poslala dál spoustu věcí a přivítala doma oblečení a knížky, které využiju a dělají mi radost. Samozřejmě si věci můžete pořídit i za peníze - ceny nejsou nijak přemrštěné.
Zvykla jsem si na e-shopu brouzdat a sem tam se podívat, co tam je nového. Líbí se mi, že mě nákup díky kreditům vlastně nic nestojí a často nestačím zírat, jak krásné kousky se na e-shopu objevují. Jen to chce mít i štěstí a být rychlý, ty nejlepší věci jsou hned pryč. 

Bundy
Kousky, na které jsem hodně pyšná, jsou bundy značky Reserved. Do zelené jsem se zamilovala díky její barvě, je do pasu, teplá a skvěle sedí. Přímo na Štědrý den se mi podařilo ulovit černou bundu, kterou jsem pak dokonce i viděla v kamenné prodejně. Líbí se mi, že se do ní úplně zachumlám a je mega pohodlná.

Vesty
Vždycky se mi líbily, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych je i uměla nosit. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych zrovna tento kousek ráda našla na Genesisu. A poštěstilo se mi dokonce dvakrát - kratší je značky Mustang, delší pak původně z Reserved.

Svetry Orsay
Před začátkem zimy jsem protřídila svoje svetry a moc mi jich nezbylo. Potřebovala jsem si je nutně doplnit do šatníku, ale z cen v obchodě jsem odpadla. Chvilku trvalo, než se na stránce objevily takové, které by se mi líbily, ale čekání se vyplatilo. Jsou jako nové, teplé a krásné.

Topy
Velkou radost mám i z následujících dvou věcí, navíc obě dvě byly ještě úplně nové.
Zelená halenka je původem z C&A. Dívala jsem se na ni už v obchodě, kde ve stejném designu měli i šaty. Obojí se mi líbilo, jen se mi ale za ně nechtělo dávat tolik peněz. Jsem ale moc ráda, že si ke mně halenka nakonec našla cestu.
Dalším mým oblíbeným kouskem je svetr od značky COS. Prémiové značky jsou o něco dražší, když si je ale pořídíte za kredity, nic vás to nestojí a ještě si můžete do šatníku pořídit krásné a kvalitní kousky.

Věci z Mohita
Ze všech kousků jsem nejvíc pyšná na černý kabát. Sama jsem si ho plánovala koupit, protože tento základní kousek mi v šatníku chyběl. Když jsem ho uviděla na e-shopu v mé velikosti, myslela jsem, že odpadnu. Podobný pocit jsem měla i u této kabelky. V tomto článku jsem vám ukazovala dvě tvarově stejné kabelky, které jsem si naprosto zamilovala. Tvarem a velikostí mi naprosto sedí, pořád jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych si ještě jednu pořídila, nečekala jsem ale, že si ji objednám zrovna z Genesisu. 

Knížky
Ráda se dívám i do sekce knížek a měla jsem velké štěstí, že se mi podařilo ulovit knížky od holky s bucket listem - 151 dní Pacifickou hřebenovkou a 151 dní po evropských stezkách. Pořídila jsem si i Karamelovou džungli, kterou jsem si chtěla přečíst už od té doby, co vyšla a nakonec i knihu Nevítaný host od Shari Lapeny, poslední knížka od autorky, která mi v knihovničce chyběla.

Už se mi i stalo, že mi něco nesedělo, naštěstí do 14 dní můžete objednávku vrátit. Jen pozor, musíte zaplatit za dopravu. 

Já jsem moc spokojená, jaké věci se mi podařilo na Genesisu najít. Jsem ráda, že jsem takto jednoduše mohla poslat dál spoustu věcí, které ještě někomu udělají radost a díky nim si pořídit zadarmo tyhle krásné kousky, které na rozdíl od věcí, které jsem poslala dál, využiju.

Tak co, zkusíte taky eko výzvu?

♥

 Vítejte u prvního článku tohoto roku. 
Chtěla a snažila jsem se napsat článek dříve, ale nešlo mi to. Pár dní po Novém roce jsme uspali naši fenečku Dixinku a od té doby to šlo se mnou z kopce. Plácám se od ničeho k ničemu, chvilkami se nadechnu a najdu ztracenou energii, ale je jí zatraceně málo. Věděla jsem, že toto období bude pro mě těžké, ale stejně se na něj nešlo připravit. Hodně moc mi chybí.
Možná i proto trávím více času v různých knižních příbězích. Tím posledním byl Vyvrhel - už čtvrté pokračování knižní série King od T. M. Frazier.
Jedná se o sérii s drsnou násilnickou a sexuální atmosférou, která vás ale vtáhne. A i když je to prostředí hodně vzdálené od toho, v čem žijeme a v reálném světě bychom se mu chtěli vyhnout obloukem, v tom knižním ho nebudete mít dost ani po dočtení poslední stránky.

OBĚŤ. VĚRNOST. RODINA.
Bear chce holýma rukama ohnout kovové mříže své vězeňské cely a utéct. Ne kvůli mužům uvnitř, kteří ho chtějí zabít, ale protože Thia je tam venku, kde ji nemůže ochránit. 
Thia není typ dívky, která by čekala, až ji někdo zachrání, zvlášť když má sama co zachraňovat. 
Beara a Thiu tak čeká boj nejen o život, ale i o jejich lásku.

♥

Bear a Thia - na první pohled nesourodá dvojice, kterou ale pojí víc než jen jejich vzájemná přitažlivost. 
Vyvrhel pokračuje přesně tam, kde předchozí díl skončil, Bear je ve vězení a Thia v nebezpečí, jak se ale brzy ukázalo, rozhodně není jen křehkou dívkou, která by dokázala nečinně čekat. Když se tihle dva znovu potkají, děj nabírá na obrátkách. Bear se chystá na válku s Beach Bastards, cestu mu ale zkříží člověk, o kterém si ještě donedávna myslel, že je mrtvý. A to nebyl jediný překvapivý moment. 
Celkově mi přišlo, že v tomto pokračování postavy dostaly prostor, abychom je poznali více do hloubky, v širším spektru. Nemusíte se ovšem bát, nebylo to na úkor živočišné touhy mezi hlavními hrdiny a mrtvol je v knížce také více než dost ;).

Já jsem si čtení opět užila. Není to žánr, který bych běžně vyhledávala, ale ráda sem tam vykročím ze své komfortní čtecí zóny.
Nikdy nevíte, který příběh zrovna Vás chytne a už nepustí. A tak se pouštějte do různých světů, netrpělivě otáčejte stránky a hlavně čtěte. 

Já moc děkuji Megaknihám, díky kterým se ke mně tato knižní série dostala. Můžete si na nich pořídit i Vyvrhela, stačí klepnout sem.

Jakou knížkou jste naposledy ze své komfortní zóny vystoupili vy?

♥

 Krásné mezi svátkové období přeji všem.
Dlouho jsem se Vám neozvala, nemám pro to žádnou zvláštní omluvu, potřebovala jsem jen trochu oddych a počkat si, až mě sdílení prostřednictvím písmenek a fotek bude opět těšit. Netvrdím, že se v plné síle vracím, ale chtěla bych se ozývat častěji než v posledních třech měsících. 

Konec roku i mě svádí k balancování, ale nepřišla jsem na slovo, které by tento rok popsalo. V mnoha věcech jsem na sebe opravdu pyšná, dokázala jsem změnit práci, po mnoha letech jsem sebrala odvahu, začala jsem opět řídit a dokonce jsem si koupila i vlastní auto. V podstatě až do letošního podzimu jsem byla v Brně sama, neměla jsem tady žádnou kamarádku a nevěděla jsem, jak to změnit. A pak jsem párkrát vykročila z komfortní zóny a najednou mám kolem sebe pár skvělých kamarádek, se kterými se cítím opravdu dobře. 
Na druhou stranu podstatnou část roku řešíme zdravotní stav naší fenky Dixinky. O Velikonocích nám oslepla, vypadá to, že prodělala mozkovou mrtvičku a od té doby s přítelem diskutujeme o tom, jestli je už čas ji nechat uspat. A bohužel ji zbývá posledních pár dní, než nastane ten čas. Trhá mi to srdce a nedovedu si představit, jak to zvládnu. Stejně tak řešíme zdravotní stav dědy, který v tomto roce byl několikrát hospitalizovaný. Zároveň mě i mrzí, že jsem v tomto roce podstatě nikde nebyla, žádné výlety ani dovolená. Objevování k životu potřebuju a tím, že jsem to neměla, jako kdyby i kousek mě chyběl.
A co bych si přála do nového roku? Víc síly zvládat i ty nepříjemné věci v životě. Víc cestovat, víc se hýbat a jíst lépe. Víc si ten život utvářet podle sebe a dělat to, co mi dělá radost. 

♥

Ale zpátky k předvánočnímu období. To mi uteklo opravdu hodně rychle. V práci mě čekala úplně nová agenda, ke které jsem měla jen opravdu rychlý rychlokurz a chvilkama mi doslova všechno padalo na hlavu a ani na minutu jsem se nezastavila. I přes to jsem se snažila si adventní čas si užít. Vyzdobila jsem si byt (možná trošku až kýčovitě), chodila jsem na trhy, průběžně jsem balila dárky, byla jsem si posedět s kolegy z práce, s kamarádkou jsme si udělaly takový předvánoční dýchánek, dokonce jsem byla i na vánočním koncertu v divadle a upekla jsem pár druhů cukroví.

A pak přišly samotné Vánoce. Byly zas trošku jinačí než ty předchozí roky, ale nakonec byly vlastně taky fajn. Byla jsem ráda, že na Štědrý den jsme byli v klidu sami doma a nikam jsme nespěchali.
Měla jsem i velkou radost z dárků. O většině z nich jsem nevěděla a nejvíc mě asi překvapil poukaz na tetování, tento rok jsem ho už opravdu nečekala, přeci jen na posledních třech jsem byla v listopadu. Od mé rodiny jsem dostala především peníze na nový mobil, ty jsem ale samozřejmě nefotila.
A pro zasmání - od přítelovo matky jsem dostala krém na hluboké vrásky určený pro ženy ve věku 65+. Až do letošních Vánoc jsem si myslela, že podobné historky se stávají jen ve filmech ;).

A naše Dixinka ♥

♥

 Sedmé pokračování knižní série Strážce ztracených měst jsem netrpělivě vyhlížela. Předchozí díl vyšel v češtině již před rokem a po celou dobu neuplynul týden, abych nepřemýšlela nad tím, kdy už konečně vyjde další pokračování. Až tak moc se mi tato série dostala pod kůži. 
Sedmý díl nese název Vzpomínky a stejně jako předchozí díly vyšel u knižního nakladatelství Ocelot, koupit si ho můžete na e-shopu Megaknih, kterým také i moc děkuji za zaslání výtisku.

Sophie Fosterová neví, čemu (nebo komu) věřit. Ve hře s tolika hráči může být zaměření se na nesprávnou hrozbu katastrofální chybou. Ale když Nespatření dokáží, že je Sophie mnohem zranitelnější, než si kdy myslela, Sophie dojde, že je na čase změnit pravidla. Její zvláštní schopnosti ji až doteď vždy zachránily. Aby však mohla nepřátele porazit, musí se naučit bojovat.
Příprava na bitvu ale naneštěstí nemůže pomoci jejímu kamarádovi. Ten stojí před zcela jiným nebezpečím - aby ho mohl překonat, musí Sophie a její přátelé podstoupit jedno z největších rizik v životě. A odvedení pozornosti od cíle je možná přesně to, na co druhá strana čeká...

Před otevřením knížky jsem měla lehké obavy, jestli se mi podaří se do příběhu začíst, přeci jen si už ne všechny události pamatuju. Skvělé ale je, že nám je autorka v průběhu knihy připomíná, a tak se mi podařilo vplout do příběhu velice snadno. 
Tentokrát mi přišlo, že po první akci přišel útlum, kdy se děj nijak zvlášť dopředu neposouval, vznikl tak ale prostor pro to, aby se (konečně) rozvinul příběh mezi Fitzem a Sophie. 
Poklidnější atmosféru vystřídalo další setkání s Nespatřenými, které bylo překvapující a nemůžu se dočkat toho, jaké všechny následky bude mít. 
To se ale dozvíme až v příštím díle.

Vzpomínky od Shannon Messenger mě opět přenesly do elfího světa, který se nám už ale úplně otřásl v základech. (Nejen) na podzimní večery doporučuju. 

Jakou knižní sérii máte rádi vy?

♥

 Dlouho jsem se vám neozvala a vlastně pro to nemám ani žádný zvláštní důvod. Chyběla mi inspirace, nechtělo se mi fotit fotky, neměla jsem čas a hlavně bojuju s velkou únavou, se kterou si už moc nevím rady. Nechtěla jsem se do blogu nutit, ale pomalinku cítím,  že bych mohla být zase aktivnější. 

Minulý rok jsme s přítelem objevili Freeport Fashion Outlet v Chvalovicích-Hatě a říkali jsme si, že bychom se tam mohli před podzimem podívat a trošku doplnit šatníky. Navíc jsme tam byli v den, kdy centrum slavilo dvacáté narozeniny a ve většině obchodů probíhaly ještě větší slevy.

Puma

 Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu psát tento článek, zaklepala bych si na čelo.
Řidičák jsem si akčně udělala hned v osmnácti, moc jsem nad tím nepřemýšlela, v tu dobu si ho dělala většina spolužáků, a tak já taky. Autoškola byla pro mě utrpením. Moc mi to nešlo, s instruktorem jsem si nesedla a jízdy jsem udělala asi na čtvrtý pokus. Po autoškole jsem chvilku řídit zkoušela, ale vždycky vedle mě seděl můj táta, který mě dokázal vystresovat takovým způsobem, že jsem prostě jednou vystoupila a znovu za volant nesedla.
V průběhu let jsem měla myšlenky, že bych ráda někdy zase řídila, ale vždycky to skončilo jen u myšlenek. Teprve tento rok se to zlomilo. Rodiče se budou stěhovat a dojíždění za nimi by bylo ještě na dýl (už teď cesta vlakem trvá přes pět hodin). Navíc bych v jejich novém bydlišti byla odříznutá, vidět se s kamarádkami by bylo komplikované a i třeba do města bych se jen tak nedostala. 
A tak jsem se odhodlala a přihlásila jsem se na kondiční jízdy. Když jsem hnedka při první jízdě jezdila v centru Brna, byla ve mě hodně malá dušička. Měla jsem ale obrovské štěstí na instruktorku a jízdy byly úplně v pohodě, nedalo se to srovnat s jízdami v autoškole, když jsem si dělala řidičák. 
Původně jsem si myslela, že budu jezdit přítelovo autem. Zkoušela jsem to, zvládala jsem to, ale o mém příteli se to tak úplně říct nedalo. Zjistila jsem, že jeho auto je pro něj něco jako chrám, který si střeží a je k němu až přehnaně majetnický. Typický chlap.
A tak se mi v hlavě vyrojila myšlenka, že si koupím vlastní auto. 
Cesta k němu byla mnohem komplikovanější a zdlouhavější, než jsem si myslela. Nechtěla jsem si koupit auto v autobazaru nebo jen tak od někoho na internetu, bála jsem se skrytých vad a nechtěla jsem za případné opravy dát ještě víc než za samotné auto. Nakonec jsem se rozhodla si koupit auto přes tátovo známého, který má autoopravnu a vozí auta z Německa. Bohužel tím, že je krize, lidé si tolik nekupují nová auta a ty svá původní nedávají na protiúčet. Když už se nějaké objevilo, neodpovídalo mým kritériím. Chtěla jsem něco menšího a měla jsem stanovený cenový strop, který byl poměrně nízký, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěla spíše auto na rozježdění, tak byl za mě dostačující.

Nakonec se na mě usmálo štěstí, a tak já mám své první auto!

Upřímně si nepřipadám dostatečně dospělá na to, abych ho měla.
Mám z toho obrovský respekt a pořád nějak nechápu, že já mám auto, když ještě před pár měsíci jsem si ani nedokázala představit, že bych ještě někdy řídila.
Odhodlat se a sednout si znovu za volant je pro mě hodně o sebepřekonávání. Mám strach ze situacích, které můžou nastat, mám strach z ostatních řidičů a rozhodně to není něco, co by mi šlo nějak samo a bylo pro mě přirozené. Přijde mi, že k tomu nemám cit. Vím ale, že to je třeba. Že řízení člověku hodně ulehčí život a čím dřív začnu, tím lépe. 

Já bych vám moc přála, pokud se také k něčemu dlouho odhodláváte, abyste v sobě našli tu sílu a šli do toho.

A jak to máte vy? Řídíte?

♥

Přemýšleli jste někdy nad tím, co byste udělali, kdybyste vyhráli opravdu velkou sumu peněz? Skončili byste v práci? Procestovali svět? Koupili si dům, auto a užívali si života?
Já jsem expertkou na přemýšlení co by - kdyby, takže samozřejmě mám odpověď i na tuto otázku. Koupili bych si chatičku v Norsku a pomáhala bych pejskům. Samozřejmě bych nejspíš investovala i do jiných věcí, ale o těchto dvou mám absolutní jasno. 
A právě okolo nečekané výhry v loterii se točí děj knížky Jen moje štěstí od Adele Parksové.

Anotace:
Lexi a Jake už patnáct let sázejí spolu se svými přáteli Pearsonsovými a Heathcotesovými pokaždé šest stejných čísel. Během večeří, večírků nebo letních grilování spolu vždy probírali důležité věci a společně se zasmáli, když v loterii vyhráli nanejvýš deset liber. Jenže pak se jedné sobotní noci stane nemyslitelné skutečností. Jejich šest čísel vyhraje a všechno je jinak. Lexi a Jake mají tiket s hodnotou 18 milionů liber a nechtějí se dělit. A jejich přátelé jsou odhodláni získat svůj podíl. Kam až jsou schopni zajít?

Knížka si mě získala hned svou anotací. Námět byl přesně pro mě a byla jsem zvědavá, jak s takovou výhrou postavy naloží. 
Líbilo se mi, jak k výhře přistupovali jednotlivý členové rodiny. Byla to pro mě zajímavá sonda do psychologie lidí a dokázala jsem se s tím ztotožnit. Krásně příběh ukazuje charakter lidí a potvrzuje, že peníze ho kazí. A nebo naopak ukazují, co se v nás doopravdy skrývá. Líbil se mi přístup i zbylých dvou manželských párů, ale klidně bych linku jejich případného nároku na výhru rozvinula více.
Nemůžu se ale zbavit pocitu, že z námětu toho šlo vytěžit více. Bohužel se pro mě nekonal žádný moment překvapení, podařilo se mi odhadnout už předem, jak by to mohlo být a pokud autorka chtěla do knížky přidat prvky z podsvětí a tíživých životních podmínek, měla to rozvést více. Tak, jak to bylo v knížce podaný, působilo spíše rušivě.

Za mě má knížka zajímavý námět a příběh, ale pokud je knížka řazena mezi thrillery, čekala bych více napětí a zvratů.

Co byste udělali vy, kdybyste vyhráli v loterii? Zaujala vás tato kniha? Pokud ano, seženete ji na e-shopu Grada.cz, kterému taky děkuji za zaslání výtisku.

♥

 Ne léto jsem si nutně potřebovala pořídit dva druhy věcí - šaty a černé sandálky. Původně jsem si myslela, že to bude lehký úkol - těchto dvou základních věcí přeci musejí být plné obchody. Měla jsem a zároveň i neměla pravdu. I přes záplavu šat na ramínkách jsem v kamenném obchodě nenašla ani jedny šaty, které bych si chtěla koupit. Zachránil mě až internet. U letních bot jsem byla úspěšnější, koupila jsem si pantofle, které jsem následně nosila celý červenec. Černé sandálky se mi ale sehnat nepodařilo ani online. 

Zelené šaty
Barvou pro toto léto se pro mě jednoznačně stala zelená. Tato barva se mi natolik zalíbila, že jsem si s ní koupila rovnou troje šaty. Všechny jsem postupně ulovila na Zalandu Lounge. I když jsou od různých značek, jsou všechny pohodlné, vzdušné a krásně sedí na postavě. 

Object - 579 Kč | Pieces - 389 Kč | Vero Moda - 439 Kč 

Freeport Hatě
Zavítali jsme i do outletového centra Freeport, kam se především chtěl podívat přítel. Ten odešel hned s několika taškami, moje nákupy byly poněkud skromnější. Zrovna tam byl nově otevřený Orsay, kde jsem si vybrala elegantní kraťásky do práce a k nim rovnou i halenku. Pak už jsem měla štěstí jen v Pumě, kde jsem si koupila nádhernou sportovní podprsenku o tisícovku levněji, než byla původní cena.

Orsay kraťasy - 300 Kč | Orsay halenka - 100 Kč | Puma podprsenka - 179 Kč

Pantofle
Objev tohoto léta. Nikdy mě nelákalo si pořídit pantofle na ven, přišlo mi to nepohodlné a nepraktické. Pak jsem je vídala čím dál tím víc a nakonec jsem i já podlehla a jedny si pořídila. Okamžitě jsem si je zamilovala a málokdy si vezmu nějaké jiné boty. Když jsem objevila jejich výhody, chtěla jsem si je pořídit i v hnědé variantě, nakonec jsem si je stejně jako ty černé koupila v CCC ve slevách.

A to je všechno, co se mi podařilo během léta mimo sekáče pořídit. Upřímně jsem čekala, že toho bude více, ale ve výprodejích se mi nic moc nelíbilo a celkově to, co nabízejí obchody, není úplně můj styl.

Co jste si během léta pořídili vy?

♥

Na blogu jsem se asi ještě nikdy nezmínila, že jsem velkou fanynkou Taylor Swift. Vždycky, když se mě někdo zeptal, jakého interpreta bych chtěla vidět na živo, Taylor se umístila na prvním místě. Když jsem se dozvěděla, že v rámci svého tour přijede do Evropy, měla jsem obrovskou radost a věděla jsem, že se tam prostě musím dostat. Zaregistrovala jsem se, den a hodinu, kdy šly vstupenky do prodeje jsem měla zakroužkovaný v práci v kalendáři a byla jsem strašně nervózní, aby to vyšlo. Sledovat virtuálního panáčka, jak pomalinku postupuje, mi drásalo nervy. Nakonec jsem se ale dočkala a za rok a pár dní jedu do Vídně na Taylor Swift!
I jen jak to píšu, pištím v duchu radostí.
Rok je ale přeci jenom ještě dlouhá doba, a tak mi čekání aspoň trošku zkrátila knížka na motivy písní právě Taylor Swift - Léto porušených pravidel od K. L. Walther.

Anotace:
Prosluněná letní romance inspirovaná písněmi Taylor Swift.
Meredith ztratila před osmnácti měsíci svou milovanou sestru Claire a uzavřela se před světem. Nyní přijíždí s rodiči na půvabný ostrov Martha´s Vineyard na pravidelné velké rodinné setkání, tentokrát završené svatbou sestřenice. Krátce před odjezdem Meredith navíc opustil přítel, a ona je rozhodnutá věnovat se jen kamarádům a rodině.
Celý týden se nese ve znamení svatebních příprav a každoroční rodinné hry, v níž chce Meredith na počest své sestry vyhrát. Když ale uzavře kvůli hře spojenectví s Wittem, nevlastním ženichovým bratrem, netuší, že díky němu její život získá pestré barvy.
Zůstane romantický letní románek jen pouhou vzpomínkou na jeden nezapomenutelný týden?

Knížka mě svým příběhem ihned zaujala. Podobné romány mám moc ráda, tento ale nebyl jen zalitým sluncem. Knížka vás okamžitě vtáhne do děje, budete mít pocit, že na ostrově se nacházíte spolu s postavami. Ty jsou sice různorodé, ale dohromady tvoří pevný kruh s názvem rodina. Zamilujete si je, všechny.
Příběh je nám vyprávěn z pohledu Meredith - náctileté dívky, která se snaží vyrovnat s tragickou smrtí svojí sestry, přítomností i budoucností. Týden na ostrově je (nejen) pro ni novým začátkem, nadějí na to, že najde samu sebe a že dá šanci dobrodružství. Jinou životní perspektivu ji totiž ukáže Wit, kluk, ke kterému ji to táhne a se kterým utvoří pevné spojenectví ve hře, jestli i v životě se dozvíte, pokud si knížku přečtete.

Mrzelo mě, že jsem téměř vůbec nezaznamenala inspiraci písněmi Taylor Swift. Pátrala jsem, čím by to mohlo být a zjistila jsem, že se odkazy na její písně ztratily v překladu. Když jsem viděla ukázky z knížky v angličtině, bylo to přímo do očí bijící, v češtině to téměř vymizelo, a tak, když bylo v knížce zmíněno zpěvaččino jméno, působilo to pro mě spíše nepřirozeně.

To ale nic nemění na tom, že knížka je povedenou letní romancí, od které se nebudete chtít odtrhnout. Ono pověstné ještě jednu kapitolu se snadno změní na to, že knížku neodložíte, dokud ji nedočtete.

Jakou letní knížku jste už stihli přečíst vy? A jakého interpreta byste jednou chtěli vidět naživo?

Za zaslání výtisku moc děkuji nakladatelství Grada, kde si knížku můžete i koupit.

♥

Myslela jsem si, že o nové práci něco napíšu mnohem dřív. Zkoušela jsem to, ale vůbec mi to nešlo. Moje pocity ohledně ní se často měnily a přemýšlela jsem i nad tím, že bych z ní ve zkušební době odešla.
Ale zpátky na začátek.
Odhodlat se k tomu dát výpověď z předchozí práce mi trvalo neskutečně dlouhou dobu (článek o tom najdete tady). Nejsem si jistá, jestli bych výpověď dala, kdybych nenašla inzerát na pracovní pozici, na které momentálně pracuju.
Na pracovní nabídky jsem se dívala opravdu dlouho, ale za celé dlouhé měsíce jsem nenašla ani jednu jedinou, u které by mi něco nevadilo. Jasně, snad žádná práce není na sto procent ideální, ale když už rovnou cítíte, že byste se pokoušeli sami sebe napasovat někam, kam víte, že to nepůjde, nemá to cenu. Až v únoru jsem našla takovou nabídku, kde jsem si odškrtla všechny body, nebylo v ní nic, co by mi nevyhovovalo a všechno ve mě křičelo, že to je to ONO. Bez většího rozmýšlení jsem poslala životopis. Případný nástup by byl 1. května.
Věděla jsem, že kdyby nějakou náhodou tato práce vyšla, musím být připravená a dát výpověď ještě v únoru tak, aby mi na konci dubna uplynula výpovědní lhůta. Byl poslední únorový den a já výpověď stále neměla podanou. Tak moc mě ale děsilo, že bych o tuto práci mohla přijít jen kvůli tomu, že ji nejsem schopná dát, že jsem za pět minut dvanáct sebrala veškerou odvahu a odnesla vedoucímu svou výpověď.

Čekala jsem, jestli se mi ozvou "z té mojí vysněné práce" a mezitím jsem rozesílala životopisy dál. A pak mi jednoho dne zazvonil telefon a já byla pozvaná na pohovor. Měla jsem ohromnou radost a zároveň velký stres, na opravdovém pohovoru jsem do té doby byla jen jednou, takže jsem se pilně dle tipů na internetu připravovala a říkala jsem si, že mě nemůže nic překvapit. Na pohovoru jsem si spíš připadala jak na zkoušce a odešla jsem s pocitem, že jsem to totálně pokazila a musím se opřít do hledání jiné práce.
O to větší překvapení bylo, když mě vybrali. Přišla obrovská radost, úleva a absolutně nebylo o čem přemýšlet.
A tak jsem nastoupila, plná radosti a zároveň obav, abych to zvládla. Bála jsem se, že na mě rovnou všechno nahrnou a já budu bezradná. O to větší překvapení bylo, že začátek byl hodně pozvolný. Až tak moc, že se ve mě mísily pocity, zda to bylo správné rozhodnutí. Nedostatek pracovní náplně byl jedním z důvodů, proč jsem odešla z předchozí práce a nedovedla jsem si představit, že bych to tak měla znovu. Čekala jsem, že budu víc zapojena, že mi moji mentoři budou ukazovat, co dělají, že si nebudu připadat, že jsem tam zbytečně. Hodně jsem bojovala s tím, že pracovní pozice nenaplnila moje očekávání. 
Postupně se ale všechno začalo měnit k lepšímu.
Jsem zapojována do činností, vypracovávám samostatně materiály, lépe se ve všem orientuju a celkově jsem se adaptovala mnohem lépe, než jsem čekala. Moji kolegové jsou skvělý, konečně pracuju na místě, co má úroveň a kde jsem už několik let chtěla pracovat. Neměnila bych. Jen doufám, že to takto bude pokračovat i dál a stanu se právoplatnou členkou (nejen) pracovního kolektivu.
Konečně v sobě cítím tu touhu dozvědět se a umět toho co nejvíc.

Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro změnu práce. Zpětně absolutně nechápu, jak jsem v té předchozí mohla vydržet tak dlouho. Nerozumím tomu, proč jsem zůstávala v tak nevyhovujícím pracovním prostředí, kam jsem chodila s odporem a obavami. Zpětně si uvědomuju, co všechno tam bylo špatně a jak mě mentální nastavení lidí stahovalo úplně dolů. 

A jak se po pracovní stránce daří vám? Měnili jste někdy práci?

♥

 Knížky od Julie Caplinové ze série Romantických útěků mě provázely celý první půl rok tohoto roku. Jak se mi líbily poslední tři tituly se dozvíte právě v tomto článku.

Čajovna v Tokyu
Přiznávám, že příběh z Japonska mě lákal ze všech nejmíň. 
Příjemným zjištěním bylo, že se nám rozvíjí příběh Fiony, se kterou jsme se seznámili v Kavárně v Kodani. Zamilovala jsem si majitelku čajovny Haruko a její dceru Setsuko. Samotný příběh mě ale úplně nenadchl, holt nejsem fanynkou japonské kultury. Nejvíc mě nadchl konec, vyústění příběhu leč trochu klišé, se mi líbilo moc. 

Chata ve Švýcarsku
Další příběh, který mě také příliš nelákal. Hory v zimě a lyžování mi nic moc neříkají. Jak už ale bývá zvykem, Caplinová umí příběh vykreslit tak, že se do dané země/města stejně zamilujete. 
Nejinak tomu bylo i v případě Miny, která si vás svojí chutí do života naprosto získá. Oblíbíte si ale i další postavy včetně Luky, který mi byl ze všech mužských hrdinů asi i nejsympatičtější. Po dočtení mi bylo opravdu líto, že se jedná jen o smyšlený příběh, v opačném případě bych totiž do penzionu a kavárny z knížky moc ráda vyrazila. Byla bych zvědavá, jakou zkratku bych od kmotry Miny dostala.

Hrad ve Skotsku
K mé velké radosti jsme se v této knížce znovu setkali s Izzy - účastnicí kuchařského kurzu z Domku v Irsku. Příběh je zasazen na skotský hrad v předvánočním a vánočním obdobím, což dodává knížce ještě větší kouzlo. 
Moje dojmy z knížky jsou ale tak půl na půl. Zamilovala jsem si postavy s jedinou výjimkou - Rosse. Líbilo se mi, jaké skrýval překvapení, jinak mě ale jeho váhavost spíš otravovala. Stejně tak jsem měla trošku problém s tím, jak šlo všechno hladce. Jednoduše jsem nedokázala uvěřit tomu, že starý hrad, který potřebuje spoustu oprav, by se tak rychle dokázal přetvořit do provozuschopného stavu. Ale myslím si, že u těchto knížek jde spíš o celkovou atmosféru než o přesnou realitu.
Je ale vidět, že se autorčin styl posouvá ku předu a oproti první knížce ze série - Kavárna v Kodani, je znát obrovský posun.

Z celé série se mi asi nejvíc líbil Hotýlek na Islandu, Chata ve Švýcarsku a Domek v Irsku. Nejméně pak díly, které se odehrávaly mimo Evropu - Čajovna v Tokyu a Pekárna v Brooklynu. 

Taky už máte celou sérii přečtenou? Který díl se Vám líbil nejvíc?

P.S. Na podzim vyjde už desátý díl ze série Romantických útěků - Vinice ve Francii, nemůžu se dočkat. Do té doby na mě čeká ještě Útek na venkov.

♥

 Levandulovou farmu Lavandia jsem objevila minulý rok díky Facebooku. Jen než jsme si s přítelem našli čas, políčko už bylo sesbírané. Tento rok jsem si to už nechtěla nechat ujít, a tak jakmile bylo hezké počasí, zajeli jsme se tam podívat.

Pole se nachází ve Starovičkách zhruba 40 minut od Brna nedaleko Hustopečí. Z parkoviště si uděláte ani ne kilometrovou procházku a jste tam. My jsme tam byli o víkendu, kdy začínal samosběr. Lidí tam bylo opravdu hodně, ale přirozeně se rozptýlili, takže mi to ve výsledku ani nepřišlo. Jen u houpačky se tvořila fronta, ale tomu se vůbec nedivím, fotku na ní jsem si nemohla nechat ujít ani já.

Samozřejmostí jsou i obchůdky s občerstvením a drobnostmi s levandulovou tematikou. My vyzkoušeli limonádu, ovocný nanuk a levandulové espresso, všechno bylo výborné. Domů jsme si nakonec odvezli jen koupelový sáček, ale měli tam toho mnohem víc.

Levandulové políčko je možná neobvyklý cíl výletu, ale stojí za to. Moc doporučuju, nebudete litovat.

Byli jste se někdy na nějakém podívat? 

♥