Mám pocit, že poslední týdny si se mnou moje mysl zahrává víc, než bych chtěla. A víc než kdy jindy jsem měla pocit, že se mi tento blogový svět vzdaluje. Vždycky jsem ho milovala a byla jsem šťastná, že můžu být jeho součástí, ale za poslední týdny jsem tu trávila čím dál tím míň času, až jsem zjistila, že mi vlastně vůbec nechybí. Je zvláštní, že něco, co mě několik let naplňovalo, zmizelo kamsi do ztracena. Pořád si nejsem jistá, čím to je. Vždycky jsem milovala, že mám to svoje místo, kam si můžu vylít srdíčko, ale i když jsem tady na blogu vždycky upřímná, přistihla jsem se, že tu svojí pravdu dost selektuju. Pořád mi v hlavě straší ten hlásek, co by tomu řekli lidi v mém okolí, kdyby si to přečetli. Nesnáším ten hlas, ale bohužel mu přikládám čím dál tím větší váhu.
Vím, že nejsem sama, kdo se v tom všem ztrácí. Čím dál tím víc vnímám, jak ten uspěchaný svět lidi ničí. A vím, že já se takhle cítit nechci. Nedávno jsem se po strašně dlouhé době viděla s jedním kamarádem a přišla jsem domu totálně vyřízená s pocitem, že můj život stojí totálně za houby. Upřímně mám za sebou šíleně náročný roky a když se zpětně dívám na to, co jsem prožila, tak je vlastně zázrak, že jsem to všechno přežila. Jsem si jistá, že kdybych to měla zažít celý znovu, už bych to znovu přežít nedokázala. Zní to šíleně, ale taková je holt ta moje realita. Vím, že ani teď nejsem zdravá, tak po sobě nemůžu chtít žádný extra výkony, ale přesto se nemůžu zbavit pocit, že mi ujíždí vlak. Že mi je 24 a jsem totálně v háji.
A proto jsem tady s touto novou sérií článků s hashtagem #speakup.
Protože si myslím, že nejsem jediná, jejíchž život není zrovna ideální. A vždycky je lepší, když se v té dané situaci neplácáte sami. Mám v hlavě pár témat, které si myslím, že by bylo fajn přetvořit do písmenek na vašich monitorech. A vím, že ani pro mě nebude některé z nich jednoduché napsat, ale cítím, že to potřebuju dostat ze sebe ven.
Doufám, že se u těchto mým #speakup článků budeme setkávat pravidelně, ale ještě o něco víc doufám, že aspoň jednomu z Vás pomůžou. A upřímně se začínám těšit na to, co mě v tomto blogovém světě ještě čeká.
A jak ten svět kolem sebe vnímáte vy?
♥
Protože si myslím, že nejsem jediná, jejíchž život není zrovna ideální. A vždycky je lepší, když se v té dané situaci neplácáte sami. Mám v hlavě pár témat, které si myslím, že by bylo fajn přetvořit do písmenek na vašich monitorech. A vím, že ani pro mě nebude některé z nich jednoduché napsat, ale cítím, že to potřebuju dostat ze sebe ven.
Doufám, že se u těchto mým #speakup článků budeme setkávat pravidelně, ale ještě o něco víc doufám, že aspoň jednomu z Vás pomůžou. A upřímně se začínám těšit na to, co mě v tomto blogovém světě ještě čeká.
A jak ten svět kolem sebe vnímáte vy?
♥
