Krásný mezisváteční čas vám všem. Víc jak půl roku jsem o sobě nedala vědět a popravdě jsem takto dlouhou pauzu neplánovala. Už dlouho dobu jsem ale cítila, že mi blog nedává to, co dříve. Přišla jsem si už "stará" na to, abych psala nakupovací články, nebavilo mě fotit a upravovat fotky a celkově jsem nebyla spokojená s tím, jak jsem blog vedla. Moje neaktivita byla nejspíš přirozeným vyústěním situace. 

A tak jsem z online světa utekla do toho reálného, který se mi za těch pár měsíců obrátil vzhůru nohama. 

Poslední článek jsem na blogu vydala v dubnu, v době, kdy jsem byla uvíznutá ve vztahu, ze kterého jsem nevěděla jak odejít. Problémy jsme měli dlouhé měsíce a celou tu dobu jsem se snažila vydržet věci, které byly proti mým základním potřebám a vnitřnímu nastavení. Neustále jsem doufala, že se to zlepší. Dlouho jsem se s tím snažila popasovat a naučit se s tím žít. Bohužel z jeho strany nepřicházela žádná snaha, spíš naopak. Postupně jsem se cítila čím dál tím víc přehlíženě, nemilovaně a nešťastně. Žila jsem v tom, že je všechno moje chyba, že si všechno jen vsugerovávám, To, že realita odpovídala přesně tomu, co se údajně odehrávalo jen v mé hlavě, byla věc vedlejší. Dlouho jsem nevěděla, co mám dělat, jestli to všechno zvládnu opustit a odejít. Velký zlom pro mě nastal, když mi v červnu zemřel děda. Byla to pro mě rána, na kterou jsem nebyla připravená a na kterou jsem zůstala sama. A nejspíš v tu chvíli mi došlo, že opravdu budu radši sama, než čekat na útěchu a podporu od člověka, pro kterého je všechno ostatní přednější. 

A tak jsem vyslovila to slovo "rozchod" a věděla jsem, že tentokrát už ho nevezmu zpět. Takhle zpětně vůbec nechápu, co jsem si nechala všechno líbit a jak jsem mohla dovolit, aby se někdo ke mně takto choval. Jsou ale věci, které člověku dojdou až s odstupem času a já můžu být vděčná sama sobě, že jsem z toho dokázala odejít. 

Nebylo to jednoduché, ale stálo to za to. 

O pár měsíců později se cítím šťastně a milovaně. 

Mám vedle sebe někoho, s kým si opravdu rozumím, kdo mě podporuje a v ničem mě nenechá samotnou. Takový můj vysněný zázrak. Máme za sebou krásné vánoční svátky a před sebou spoustu nejen cestovatelských plánů. Ale o tom zase někdy příště.

Přeju Vám krásné poslední dny v roce 2024 a do nového roku Vám přeju jen to nejlepší.
Ať je ten nový rok přesně takový, jaký si přejete.

P.S. Slibuju, že se ozvu dřív jak za půl roku.

♥

 Krásné mezi svátkové období přeji všem.
Dlouho jsem se Vám neozvala, nemám pro to žádnou zvláštní omluvu, potřebovala jsem jen trochu oddych a počkat si, až mě sdílení prostřednictvím písmenek a fotek bude opět těšit. Netvrdím, že se v plné síle vracím, ale chtěla bych se ozývat častěji než v posledních třech měsících. 

Konec roku i mě svádí k balancování, ale nepřišla jsem na slovo, které by tento rok popsalo. V mnoha věcech jsem na sebe opravdu pyšná, dokázala jsem změnit práci, po mnoha letech jsem sebrala odvahu, začala jsem opět řídit a dokonce jsem si koupila i vlastní auto. V podstatě až do letošního podzimu jsem byla v Brně sama, neměla jsem tady žádnou kamarádku a nevěděla jsem, jak to změnit. A pak jsem párkrát vykročila z komfortní zóny a najednou mám kolem sebe pár skvělých kamarádek, se kterými se cítím opravdu dobře. 
Na druhou stranu podstatnou část roku řešíme zdravotní stav naší fenky Dixinky. O Velikonocích nám oslepla, vypadá to, že prodělala mozkovou mrtvičku a od té doby s přítelem diskutujeme o tom, jestli je už čas ji nechat uspat. A bohužel ji zbývá posledních pár dní, než nastane ten čas. Trhá mi to srdce a nedovedu si představit, jak to zvládnu. Stejně tak řešíme zdravotní stav dědy, který v tomto roce byl několikrát hospitalizovaný. Zároveň mě i mrzí, že jsem v tomto roce podstatě nikde nebyla, žádné výlety ani dovolená. Objevování k životu potřebuju a tím, že jsem to neměla, jako kdyby i kousek mě chyběl.
A co bych si přála do nového roku? Víc síly zvládat i ty nepříjemné věci v životě. Víc cestovat, víc se hýbat a jíst lépe. Víc si ten život utvářet podle sebe a dělat to, co mi dělá radost. 

♥

Ale zpátky k předvánočnímu období. To mi uteklo opravdu hodně rychle. V práci mě čekala úplně nová agenda, ke které jsem měla jen opravdu rychlý rychlokurz a chvilkama mi doslova všechno padalo na hlavu a ani na minutu jsem se nezastavila. I přes to jsem se snažila si adventní čas si užít. Vyzdobila jsem si byt (možná trošku až kýčovitě), chodila jsem na trhy, průběžně jsem balila dárky, byla jsem si posedět s kolegy z práce, s kamarádkou jsme si udělaly takový předvánoční dýchánek, dokonce jsem byla i na vánočním koncertu v divadle a upekla jsem pár druhů cukroví.

A pak přišly samotné Vánoce. Byly zas trošku jinačí než ty předchozí roky, ale nakonec byly vlastně taky fajn. Byla jsem ráda, že na Štědrý den jsme byli v klidu sami doma a nikam jsme nespěchali.
Měla jsem i velkou radost z dárků. O většině z nich jsem nevěděla a nejvíc mě asi překvapil poukaz na tetování, tento rok jsem ho už opravdu nečekala, přeci jen na posledních třech jsem byla v listopadu. Od mé rodiny jsem dostala především peníze na nový mobil, ty jsem ale samozřejmě nefotila.
A pro zasmání - od přítelovo matky jsem dostala krém na hluboké vrásky určený pro ženy ve věku 65+. Až do letošních Vánoc jsem si myslela, že podobné historky se stávají jen ve filmech ;).

A naše Dixinka ♥

♥

 Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu psát tento článek, zaklepala bych si na čelo.
Řidičák jsem si akčně udělala hned v osmnácti, moc jsem nad tím nepřemýšlela, v tu dobu si ho dělala většina spolužáků, a tak já taky. Autoškola byla pro mě utrpením. Moc mi to nešlo, s instruktorem jsem si nesedla a jízdy jsem udělala asi na čtvrtý pokus. Po autoškole jsem chvilku řídit zkoušela, ale vždycky vedle mě seděl můj táta, který mě dokázal vystresovat takovým způsobem, že jsem prostě jednou vystoupila a znovu za volant nesedla.
V průběhu let jsem měla myšlenky, že bych ráda někdy zase řídila, ale vždycky to skončilo jen u myšlenek. Teprve tento rok se to zlomilo. Rodiče se budou stěhovat a dojíždění za nimi by bylo ještě na dýl (už teď cesta vlakem trvá přes pět hodin). Navíc bych v jejich novém bydlišti byla odříznutá, vidět se s kamarádkami by bylo komplikované a i třeba do města bych se jen tak nedostala. 
A tak jsem se odhodlala a přihlásila jsem se na kondiční jízdy. Když jsem hnedka při první jízdě jezdila v centru Brna, byla ve mě hodně malá dušička. Měla jsem ale obrovské štěstí na instruktorku a jízdy byly úplně v pohodě, nedalo se to srovnat s jízdami v autoškole, když jsem si dělala řidičák. 
Původně jsem si myslela, že budu jezdit přítelovo autem. Zkoušela jsem to, zvládala jsem to, ale o mém příteli se to tak úplně říct nedalo. Zjistila jsem, že jeho auto je pro něj něco jako chrám, který si střeží a je k němu až přehnaně majetnický. Typický chlap.
A tak se mi v hlavě vyrojila myšlenka, že si koupím vlastní auto. 
Cesta k němu byla mnohem komplikovanější a zdlouhavější, než jsem si myslela. Nechtěla jsem si koupit auto v autobazaru nebo jen tak od někoho na internetu, bála jsem se skrytých vad a nechtěla jsem za případné opravy dát ještě víc než za samotné auto. Nakonec jsem se rozhodla si koupit auto přes tátovo známého, který má autoopravnu a vozí auta z Německa. Bohužel tím, že je krize, lidé si tolik nekupují nová auta a ty svá původní nedávají na protiúčet. Když už se nějaké objevilo, neodpovídalo mým kritériím. Chtěla jsem něco menšího a měla jsem stanovený cenový strop, který byl poměrně nízký, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěla spíše auto na rozježdění, tak byl za mě dostačující.

Nakonec se na mě usmálo štěstí, a tak já mám své první auto!

Upřímně si nepřipadám dostatečně dospělá na to, abych ho měla.
Mám z toho obrovský respekt a pořád nějak nechápu, že já mám auto, když ještě před pár měsíci jsem si ani nedokázala představit, že bych ještě někdy řídila.
Odhodlat se a sednout si znovu za volant je pro mě hodně o sebepřekonávání. Mám strach ze situacích, které můžou nastat, mám strach z ostatních řidičů a rozhodně to není něco, co by mi šlo nějak samo a bylo pro mě přirozené. Přijde mi, že k tomu nemám cit. Vím ale, že to je třeba. Že řízení člověku hodně ulehčí život a čím dřív začnu, tím lépe. 

Já bych vám moc přála, pokud se také k něčemu dlouho odhodláváte, abyste v sobě našli tu sílu a šli do toho.

A jak to máte vy? Řídíte?

♥

Myslela jsem si, že o nové práci něco napíšu mnohem dřív. Zkoušela jsem to, ale vůbec mi to nešlo. Moje pocity ohledně ní se často měnily a přemýšlela jsem i nad tím, že bych z ní ve zkušební době odešla.
Ale zpátky na začátek.
Odhodlat se k tomu dát výpověď z předchozí práce mi trvalo neskutečně dlouhou dobu (článek o tom najdete tady). Nejsem si jistá, jestli bych výpověď dala, kdybych nenašla inzerát na pracovní pozici, na které momentálně pracuju.
Na pracovní nabídky jsem se dívala opravdu dlouho, ale za celé dlouhé měsíce jsem nenašla ani jednu jedinou, u které by mi něco nevadilo. Jasně, snad žádná práce není na sto procent ideální, ale když už rovnou cítíte, že byste se pokoušeli sami sebe napasovat někam, kam víte, že to nepůjde, nemá to cenu. Až v únoru jsem našla takovou nabídku, kde jsem si odškrtla všechny body, nebylo v ní nic, co by mi nevyhovovalo a všechno ve mě křičelo, že to je to ONO. Bez většího rozmýšlení jsem poslala životopis. Případný nástup by byl 1. května.
Věděla jsem, že kdyby nějakou náhodou tato práce vyšla, musím být připravená a dát výpověď ještě v únoru tak, aby mi na konci dubna uplynula výpovědní lhůta. Byl poslední únorový den a já výpověď stále neměla podanou. Tak moc mě ale děsilo, že bych o tuto práci mohla přijít jen kvůli tomu, že ji nejsem schopná dát, že jsem za pět minut dvanáct sebrala veškerou odvahu a odnesla vedoucímu svou výpověď.

Čekala jsem, jestli se mi ozvou "z té mojí vysněné práce" a mezitím jsem rozesílala životopisy dál. A pak mi jednoho dne zazvonil telefon a já byla pozvaná na pohovor. Měla jsem ohromnou radost a zároveň velký stres, na opravdovém pohovoru jsem do té doby byla jen jednou, takže jsem se pilně dle tipů na internetu připravovala a říkala jsem si, že mě nemůže nic překvapit. Na pohovoru jsem si spíš připadala jak na zkoušce a odešla jsem s pocitem, že jsem to totálně pokazila a musím se opřít do hledání jiné práce.
O to větší překvapení bylo, když mě vybrali. Přišla obrovská radost, úleva a absolutně nebylo o čem přemýšlet.
A tak jsem nastoupila, plná radosti a zároveň obav, abych to zvládla. Bála jsem se, že na mě rovnou všechno nahrnou a já budu bezradná. O to větší překvapení bylo, že začátek byl hodně pozvolný. Až tak moc, že se ve mě mísily pocity, zda to bylo správné rozhodnutí. Nedostatek pracovní náplně byl jedním z důvodů, proč jsem odešla z předchozí práce a nedovedla jsem si představit, že bych to tak měla znovu. Čekala jsem, že budu víc zapojena, že mi moji mentoři budou ukazovat, co dělají, že si nebudu připadat, že jsem tam zbytečně. Hodně jsem bojovala s tím, že pracovní pozice nenaplnila moje očekávání. 
Postupně se ale všechno začalo měnit k lepšímu.
Jsem zapojována do činností, vypracovávám samostatně materiály, lépe se ve všem orientuju a celkově jsem se adaptovala mnohem lépe, než jsem čekala. Moji kolegové jsou skvělý, konečně pracuju na místě, co má úroveň a kde jsem už několik let chtěla pracovat. Neměnila bych. Jen doufám, že to takto bude pokračovat i dál a stanu se právoplatnou členkou (nejen) pracovního kolektivu.
Konečně v sobě cítím tu touhu dozvědět se a umět toho co nejvíc.

Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro změnu práce. Zpětně absolutně nechápu, jak jsem v té předchozí mohla vydržet tak dlouho. Nerozumím tomu, proč jsem zůstávala v tak nevyhovujícím pracovním prostředí, kam jsem chodila s odporem a obavami. Zpětně si uvědomuju, co všechno tam bylo špatně a jak mě mentální nastavení lidí stahovalo úplně dolů. 

A jak se po pracovní stránce daří vám? Měnili jste někdy práci?

♥

Jsem milovnicí a obdivovatelkou tetování. Líbí se mi a fascinuje mě. Ale nejsem typ člověka, co by se nechal potetovat bezmyšlenkovitě. A i když vím, co bych si chtěla nechat vytetovat, trvá, než se odhodlám. Proto uplynul už skoro rok, než jsem si nechala vytetovat něco dalšího, i když motiv jsem měla vymyšlený několik let.

Už před několika lety jsem na blog napsala, že citát We Can Be Heroes jednou skončí na mojí kůži. 
A ten den ke konci března konečně nastal.
Tyto čtyři slova jsou už několik let spojené s mým životem. Poprvé jsem na ně narazila možná už i více jak před deseti lety. Jedna slečna je měla vytetované na kůži na počest písničky Heroes od Davida Bowieho a já jimi byla naprosto fascinovaná. Zaposlouchala jsem se i do songu a od té doby mě písnička pronásleduje. Z ničeho nic začne hrát ve filmu, v obchodě, v tramvaji, čtu o ní v knížkách...
Neustále se mi někde připomíná a provází mě mým životem.
Uklidňuje mě.
Pro mě nejde ani tak o nějakou motivační frázi, ale spíš o všechny ty drobné vzpomínky, které se mi se slovy spojí. A o další nitě asociací. A o mých posledních letech života, které nebyly zrovna jednoduché a často jsem si tyto slova opakovala, abych vytrvala.
..a protože The Perks Of Being A Wallflower.

Zároveň jsem cítila, že bych chtěla mít na sobě i něco veskrze pozitivního. Něco, co by symbolizovalo lásku a harmonii. Něco, co by nemělo žádnou spojitost se špatnými obdobími. Něco, na co bych se podívala, uzemnilo mě to a vykouzlilo úsměv.
Decentní srdíčko odnikud nikam je přesně to, co odráží to, jaká jsem vevnitř. Klid, rozvahu, lásku. 
Symbolizuje mi to život.

Přijde mi celkem úsměvné, že jsem nikdy nechtěla mít tetování na rukách a teď jsou hned 3 z mých 4 tetování právě na ruce.
A obávám se, že nejsou ani poslední. 

Máte nějaká tetování? A pokud ne, uvažujete nad ním, případně co by to bylo?

♥

 Nemůžu uvěřit, že píšu tento článek. A že jsem to skutečně udělala. 
Kdo čte můj blog pravidelně a možná tak trochu umí číst i mezi řádky, tak ví, že jsem byla v práci hodně nespokojená. Od prvního dne jsem věděla, že to není práce pro mě. A prakticky od prvního dne jsem chtěla odsud odejít. 
Doteď ve mně převládá vděk za to, že mě do práce přijali. Byla to moje první práce po dodělání školy, a tak jsem vzala tu první, kam mě přijali. Věděla jsem, že si nebudu moc tak úplně vybírat. A tak jsem vzala středoškolskou pozici na úřadě za minimální peníze. Po zaškolení jsem několik měsíců zaskakovalo na přepážce za kolegyni, která byla dlouhodobě nemocná. Pár stejných úkonů pořád dokola. Milí lidé na druhé straně, ale taky ti z úplně opačného spektra. Už ani nespočítám, kolikrát na mě kdo křičel, nadával mi a kolikrát jsem pak brečela. Na takové jednání nemám povahu, nedělalo mi to vůbec dobře a vyčerpávalo mě to. Pak se kolegyně vrátila, já se přemístila na místo do kanclu. Na místo, kde jsem až na pár vzácných výjimek neměla co dělat.

Nejsem ale člověk, který by se snadno vzdával. A tak jsem pořád doufala, že se to změní. A ono se to nestalo. Bylo pro mě čím dál tím víc frustrující chodit do práce, kde nemám co dělat. Nějaký den jednou za čas je to fajn, ale ne, když se to pravidelně opakuju den co den. Zkuste si i jedenáct hodin sedět na židli a předstírat, že máte co na práci. Připadala jsem si zbytečně a věděla jsem, že jen ztrácím čas. Čím dál tím víc se ve mně ozývalo, že přeci kvůli tomuto jsem vysokou nestudovala. Že mám na víc, že bych se chtěla rozvíjet, nebo mít aspoň vyplněnou pracovní dobu. Začala jsem se i stydět za to, jakou práci dělám. Inženýrka, která na přepážce přepisuje auta, nebo jen sedí v kanclu a kouká do zdi. A to všechno za plat, za který sotva zaplatí nájem, jídlo a další nezbytné výdaje. K tomu si přičtěte ne zrovna vyhovující pracovní prostředí a kolektiv.
A jak se tento kolotoč pocitů opakoval den co den, začalo to odnášet moje psychické zdraví. Postupně jsem se dostávala do stavu, ve kterém jsem byla po dokončení bakalářského studia, a tehdy mi bylo po psychické stránce nejhůř v mém životě. A tehdy jsem sama sobě slíbila, že už nikdy nedopustím, aby se mi to stalo znovu.
Jen zkrotit mojí hlavu a dát výpověď bylo pro mě téměř nemožné. Hrozně jsem se bála. Reakce, nejistoty, toho, že budu litovat. Marně jsem hledala odvahu a pak si vyčítala, že jsem to nezvládla. Několik měsíců jsem se motala v kruhu, až jsem se jednou sebrala a bez nějakého velkého uvažování šla a výpověď dala. Děsilo mě strávit v práci i jen jeden den navíc, natož pak celý měsíc, když bych výpověď nedala a protáhla by se mi výpovědní lhůta.

Zdroj

A čekala jsem, že přijde úleva. Která se ale zatím vůbec nedostavila. Přijde mi, že jsem pořád v šoku, že jsem to skutečně zvládla. Nejspíš jsem to ani sama nečekala a teď potřebuju nějaký čas na to, abych se z toho vzpamatovala. A mezitím rozesílám životopisy a hledám si práci jinou. A ano, vím, že by bylo rozumnější si nejdřív najít jinou práci a pak dát výpověď, ale věděla jsem, že toto na mě nefunguje, protože bych vlastně neměla důvod si hledat práci jinou. Navíc mě odrazovalo, jak v inzerátech píšou, že nástup možný ihned/nástup k tomu a k tomu datu a já jsem věděla, že to nemůžu splnit, čímž jsem ztratila motivaci se vůbec na pozici přihlásit.
A tak si hledám novou práci, běží mi výpovědní lhůta a jsem zvědavá, kam mě osud nakonec zavane. Mám strach, pořád váhám, jestli jsem udělala dobře, ale sama vím, že už to takhle dál nešlo.
Že to bylo to nejlepší pro moje psychické zdraví.
Které je cennější, než si myslíte.

♥