Je neděle večer.
Zítra mám zkoušku, na kterou bych se právě teď měla učit.
Jen mi to moc nejde.
Necítím se moc dobře. Jsem unavená. Vyčerpaná. Neklidná. Tento týden byl jeden z nejhorších za poslední dobu. Nějak to na mě padlo a už se mi dlouho nestalo, abych v jednom týdnu tolik brečela ze strachu a z bezmoci. Zas a znovu cítím, že už nemůžu a ptám se sama sebe, jestli mi to za to stojí. Jestli má vůbec cenu se ještě snažit. Jestli mám v sobě ještě dost síly na to, abych to zvládla. Jak bojovat proti něčemu, co nebojuje čestně. Je to nerovný boj, který zatím prohrávám.
Je mi do pláče. Tak strašně moc bych si přála být zdravá. A tak strašně moc nevím, co pro to ještě udělat.
Vždycky, když mě podobné myšlenky ovládnou, snažím se soustředit na to dobré. Na to, co jsem se díky mojí nemoci naučila. A vím, že to bude znít zvláštně, ale vlastně jsem jí za spoustu věcí vděčná. Protože jedno vím jistě, kdyby jí nebylo, asi nikdy bych nesebrala tu odvahu a neseděla teď na koleji v Brně. Když už nemáte moc co víc ztratit, tak se najednou ty těžká rozhodnutí dělají snadněji.
Sebeláska
Upřímně si myslím, že tohle celé je tou největší lekcí sebelásky jakou si dovedete představit. Vědět, že vaše tělo je rozbité. Zas a znovu si sahat na dno. Je strašně jednoduchý být na sebe naštvaní. Nenávidět svoje tělo, že nefunguje tak, jak má. Ale já díky tomu samu sebe mám mnohásobně radši než před tím. Když si v hlavě promítám, čím vším jsem si už prošla, co jsem zvládla, tak je to neskutečný. A nedovedu si představit, že bych samu sebe po tom všem neměla ráda.
Žít v přítomnosti
Dřív jsem bývala přesně ten typ člověka, který neustále přemýšlí nad minulostí a budoucností. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co jsem kdysi mohla udělat jinak a líp. Děsila jsem se budoucnosti. A mezi tím vším jsem zapomínala žít v přítomnosti - a přitom to jsou ty jediné okamžiky, na kterých opravdu záleží. Minulost nezměníme a budoucnost se každým okamžikem mění.
Trpělivost
I dřív jsem bývala poměrně dost trpělivá, ale bylo to nic oproti dnešku. Protože to, co zažívám, je opravdu obrovskou lekcí trpělivosti. Trpělivě polykat jeden prášek za druhým a doufat, že třeba už při té příští kontrole to bude lepší. Když se z týdnů stanou měsíce, je fakt těžký zůstat trpělivý. Nepodlednout tomu, že jste prostě v háji a nikdy to nemusí být už lepší.
Nic si nevyčítat
Dřív jsem si ani neuvědomovala, co všechno si sama sobě vyčítám. Každou prokrastinaci, každý selhání, každý zaváhání, každou neznalost.. Byly toho mraky. Vím ale, že to k ničemu nevede. Poslední měsíce bývám hodně unavená, bolí mě celé tělo, jsem bez energie a tak se mi poměrně často stává, že celý den jen proležím, protože mě každý krok stojí tolik energie jako kdybych uběhla maraton. Dřív bych si takovýhle dny vyčítala jako že jsem je úplně promrhala. Teď je beru tak, že v tu chvíli jsem to tak prostě cítila a mělo to tak být. A tohle aplikuju na vše, co dělám.
Nestěžovat si
Dřív jsem mívala potřebu si stěžovat na celý svět, jak je hrozně nespravedlivý a jak je to všechno těžký. Teď si ale všímám toho, že nezálěží na tom, jak špatně se cítím, stejně si nestěžuju. Protože vím, že to k ničemu nevede a každý si svádí ty svoje boje.
Tam uvnitř sebe.
I ty navenek.
A nikdy nevíme, co zrovna ten druhý prožívá.
Jaký boj svádí.
Pokora
Ke všemu a ke všem.
K životu.
Sebedůvěra
Ne že bych nějak oplívala sebevědomím, ale věřím sama sobě. Věřím tomu, že to všechno zvládnu. Věřím, že se to dá. Nebojím se tolik nových věcí, nebojím se vybočit z řady. Sice pořád nevím, co chci a kam směřuju, ale tak nějak mě to už netrápí. Pořád je tady sice spoustu věcí, na které si jednoduše netroufnu, protože pořád ve mě převládá ten pocit, že nejsem dost dobrá, ale tenhle hlásek, co mi tohle našeptává, je čím dál tím slabší.
♥
Zítra mám zkoušku, na kterou bych se právě teď měla učit.
Jen mi to moc nejde.
Necítím se moc dobře. Jsem unavená. Vyčerpaná. Neklidná. Tento týden byl jeden z nejhorších za poslední dobu. Nějak to na mě padlo a už se mi dlouho nestalo, abych v jednom týdnu tolik brečela ze strachu a z bezmoci. Zas a znovu cítím, že už nemůžu a ptám se sama sebe, jestli mi to za to stojí. Jestli má vůbec cenu se ještě snažit. Jestli mám v sobě ještě dost síly na to, abych to zvládla. Jak bojovat proti něčemu, co nebojuje čestně. Je to nerovný boj, který zatím prohrávám.
Je mi do pláče. Tak strašně moc bych si přála být zdravá. A tak strašně moc nevím, co pro to ještě udělat.
Vždycky, když mě podobné myšlenky ovládnou, snažím se soustředit na to dobré. Na to, co jsem se díky mojí nemoci naučila. A vím, že to bude znít zvláštně, ale vlastně jsem jí za spoustu věcí vděčná. Protože jedno vím jistě, kdyby jí nebylo, asi nikdy bych nesebrala tu odvahu a neseděla teď na koleji v Brně. Když už nemáte moc co víc ztratit, tak se najednou ty těžká rozhodnutí dělají snadněji.
Sebeláska
Upřímně si myslím, že tohle celé je tou největší lekcí sebelásky jakou si dovedete představit. Vědět, že vaše tělo je rozbité. Zas a znovu si sahat na dno. Je strašně jednoduchý být na sebe naštvaní. Nenávidět svoje tělo, že nefunguje tak, jak má. Ale já díky tomu samu sebe mám mnohásobně radši než před tím. Když si v hlavě promítám, čím vším jsem si už prošla, co jsem zvládla, tak je to neskutečný. A nedovedu si představit, že bych samu sebe po tom všem neměla ráda.
Žít v přítomnosti
Dřív jsem bývala přesně ten typ člověka, který neustále přemýšlí nad minulostí a budoucností. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co jsem kdysi mohla udělat jinak a líp. Děsila jsem se budoucnosti. A mezi tím vším jsem zapomínala žít v přítomnosti - a přitom to jsou ty jediné okamžiky, na kterých opravdu záleží. Minulost nezměníme a budoucnost se každým okamžikem mění.
Trpělivost
I dřív jsem bývala poměrně dost trpělivá, ale bylo to nic oproti dnešku. Protože to, co zažívám, je opravdu obrovskou lekcí trpělivosti. Trpělivě polykat jeden prášek za druhým a doufat, že třeba už při té příští kontrole to bude lepší. Když se z týdnů stanou měsíce, je fakt těžký zůstat trpělivý. Nepodlednout tomu, že jste prostě v háji a nikdy to nemusí být už lepší.
Nic si nevyčítat
Dřív jsem si ani neuvědomovala, co všechno si sama sobě vyčítám. Každou prokrastinaci, každý selhání, každý zaváhání, každou neznalost.. Byly toho mraky. Vím ale, že to k ničemu nevede. Poslední měsíce bývám hodně unavená, bolí mě celé tělo, jsem bez energie a tak se mi poměrně často stává, že celý den jen proležím, protože mě každý krok stojí tolik energie jako kdybych uběhla maraton. Dřív bych si takovýhle dny vyčítala jako že jsem je úplně promrhala. Teď je beru tak, že v tu chvíli jsem to tak prostě cítila a mělo to tak být. A tohle aplikuju na vše, co dělám.
Nestěžovat si
Dřív jsem mívala potřebu si stěžovat na celý svět, jak je hrozně nespravedlivý a jak je to všechno těžký. Teď si ale všímám toho, že nezálěží na tom, jak špatně se cítím, stejně si nestěžuju. Protože vím, že to k ničemu nevede a každý si svádí ty svoje boje.
Tam uvnitř sebe.
I ty navenek.
A nikdy nevíme, co zrovna ten druhý prožívá.
Jaký boj svádí.
Pokora
Ke všemu a ke všem.
K životu.
Sebedůvěra
Ne že bych nějak oplívala sebevědomím, ale věřím sama sobě. Věřím tomu, že to všechno zvládnu. Věřím, že se to dá. Nebojím se tolik nových věcí, nebojím se vybočit z řady. Sice pořád nevím, co chci a kam směřuju, ale tak nějak mě to už netrápí. Pořád je tady sice spoustu věcí, na které si jednoduše netroufnu, protože pořád ve mě převládá ten pocit, že nejsem dost dobrá, ale tenhle hlásek, co mi tohle našeptává, je čím dál tím slabší.
♥
