Brno.

Velká neznámá.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že tady budu teď sedět a psát o tom, že za pár týdnů začínám studovat v Brně, nejspíš bych se mu vysmála do tváře.

A zároveň bych na sebe byla strašně pyšná, že jsem to dokázala, sebrala odvahu a utekla z místa, které jsem tři roky upřímně a z celého srdce nenáviděla.

Řekla bych, že jsem před těmi třemi roky byla celkem naivní s utkvělou myšlenkou, že TEĎ konečně budu studovat něco, co mě bude bavit, najdu si partu stejně naladěných kamarádů a budu v TÉ Praze, kde přeci všichni chtějí být.

Víte, já v té škole nestrávila ještě ani jeden den a už jsem věděla, že to pro mě není to pravý. Stačil mi k tomu seznamovák. Jednou jsem se ocitla u stolu se dvěma "vedoucíma", kteří mi během minuty stihli vylíčit, že takhle to nejde, že už teď mám mít přesně naplánováno co chci v životě dělat a rozjet ten svůj byznys, protože už včera bylo pozdě.

A takhle to bylo celou dobu.

Škola na vedlejší koleji, hlavně chodit do práce, rozjíždět svoje podnikání, nasadit saka a tvářit se, jak jsme hrozně busy.

Tak tady do tý party lidí jsem nezapadla. Ani trošku.

Nemyslím si totiž, že smyslem života jsou peníze a že výše štěstí je přímo úměrná zůstatku na našem účtu.

A cítila jsem se díky tomu, že je se mnou něco špatně. Že nejsem dost dobrá, když nezvládám to, co ostatní. Že jsem asi divná. A hlavně ten permanentní pocit, že nejsem dost dobrá.

A tak jsem každou neděli sedla do autobusu, dojela na kolej, vybalila kufr, často jsem si pobrečela, ráno vstala a odjela do školy s falešnou maskou na obličeji, že jsem v pohodě.

Ano, měla jsem odejít už dávno. Ale i když to tak nevypadá, já nejsem člověk, který by něco vzdával. Nedovedla jsem si představit, že bych skončila a nedodělala to. To neexistovalo.

Vlastně doteď nechápu, kde jsem vzala odvahu nepokračovat a nedotáhnout to do úplnýho konce.

Toho inženýra tam přeci nějak dostuduje každý blbec.

Ráda bych teď napsala, jak bude všechno skvělý, jak budu studovat něco, co mě bude bavit, jak si najdu partu kamarádů a budu v tom Brně, kde přeci (až na Pražáky) chtějí být všeci.

Ale bojím se, že jsem možná až moc realistická, a tak se psychicky připravuju na nejhorší.

Zároveň ale cítím, že Brno je to místo, kde mám už dávno být.

A co jsem tím chtěla říct?

Nebojte se. Nezůstávejte někde, kde nejste šťastní. Nebojte se hledat jiné možnosti a vystupovat ze své komfortní zóny. Nebojte se začít znovu. Jinde. Jinak. Sami. Buď to bude nejlepší rozhodnutí vašeho života, nebo prostě jen další šance na nalezení štěstí, která třeba tak úplně nevyjde. Ale vždycky je lepší to alespoň zkusit.

Protože síla nespočívá v tom zůstat někde, kde nejste šťastní a prostě to nějak vytrpět.
Život není soutěž o tom, kdo dokáže trpět víc a dýl.
Síla spočívá v tom odejít a skočit do neznáma.
Protože to chce mnohem víc odvahy, kterou v sobě jen tak někdo nenajde.
A je normální mít strach.

♥