Rodina
Moje německá hostitelská rodina byla mojí už třetí hostitelskou rodinou, takže jsem zvyklá na ledascos, ale na tuhle rodinu mě nemohlo připravit snad nic.
Už když jsem si v informacích o ubytování přečetla jméno Hasan, věděla jsem, že tohle nepude, ikdyž to začalo celkem dobře, v neděli mi aspoň vynesli po schodech do čtvrtého patra kufr, o dva týdny později jsem 25ti kilovej kufr, dva batohy a kabelku snašela sama, upřímně doteďka nechápu, jak jsem to mohla dát, s tim kufrem nešlo pomalu ani jezdit.
V době mého pobytu drželi zrovna ramadán, tím pádem jsem celý dva týdny jedla sama. Co mě neskutečně překvapilo bylo, když o týden později přijely dvě slovenky - na uvítanou jedla celá rodina s námi společně, najednou žádnej ramadán. Celkově rodina byla na baterky, hlavně, že všechno byl kein Problem, tím pádem ani nebyl problém, když mojí snídani někdo přede mnou snědl a jelikož jsem měla zakázáno ráno rodinu rušit, několikrát jsem jedla suchej chleba nad použitým talířem. Což to bych ještě překousla, snesla bych i to, že v půl čtvrté ráno myjí nádobí, kolem půl jedenácté pořádají soukromou diskotéku, dokonce i na večeření za zvuků muslimských náboženských melodií a i vystavěný Korán v mém pokoji. Co mě ale opravdu srazilo na koleno bylo, když jsem po dlouhém a těžkém dni přijela do rodiny, zvoním si zvoním, nikdo neotvírá. Volám jí na mobil jednou, dvakrát, třikrát a nic. To už jsem skutečně měla v ruce kartičku s číslem na agenturu a kdyby mi to v příští minutě nezvedla, volám na non-stop linku s tím, ať mi přijedou vyrazit dveře, že tady nebudu už ani minutu.
Co mě tedy taky překvapilo bylo to, že do požadavků jsem uvedla, že chci
rodinu bez dětí, asi mě ani nemělo udivit, že jsem tam měla rovnou tři.
Další šokem bylo i to, že jsem si myslela, že budu bydlet ve městě, kde
mam školu, k mému zděšení jsem bydlela na předměstí jednoho ze
sousedních měst v paneláku u muslimské rodiny. Upřímně? Už nikdy více.
