Na konci ledna proběhl můj maturitní ples a nadšení z něj stále přetrvává.
Náš maturitní ples jsme pojmenovali Sladké mámení a celkově ho ladili do sladkostí, ať už to byly bonbony, lízátka, čokoláda, muffinky, nebo cukrová vata. A musím zcela nezaujatě říct, že se nám to skutečně povedlo a všichni se shodli na tom, že něco takového ještě neviděli. A to nekecám.
Celý maturitní den byla neskutečná honička - trénování, dalazování
posledních detailů, účes, líčení, výzdoba kulturáka, další zkoušení a
najednou tady byl večer a já se celá rozechvělá převlékala do mých
vysněných a nejkrásnějších maturitních šatů.
Sice jsem už o pobytu napsala až až, ale malé schrnutí na závěr určitě neuškodí.
Heidelberg
jsem si vybrala úplně náhodou, nikdy před tím jsem o něm neslyšela. V
Německu jsem chtěla spíše do menšího města, přeci jenom je lepší se
ztatit v menším městě, než třeba v Berlíně ;). Agentura mi poslala
nabídku do HD a studentské město se mi hned zalíbilo, rozhodně jsem svým
výběrem neudělala chybu!
Rodina
Moje německá hostitelská rodina byla mojí už třetí hostitelskou rodinou, takže jsem zvyklá na ledascos, ale na tuhle rodinu mě nemohlo připravit snad nic.
Už když jsem si v informacích o ubytování přečetla jméno Hasan, věděla jsem, že tohle nepude, ikdyž to začalo celkem dobře, v neděli mi aspoň vynesli po schodech do čtvrtého patra kufr, o dva týdny později jsem 25ti kilovej kufr, dva batohy a kabelku snašela sama, upřímně doteďka nechápu, jak jsem to mohla dát, s tim kufrem nešlo pomalu ani jezdit.
V době mého pobytu drželi zrovna ramadán, tím pádem jsem celý dva týdny jedla sama. Co mě neskutečně překvapilo bylo, když o týden později přijely dvě slovenky - na uvítanou jedla celá rodina s námi společně, najednou žádnej ramadán. Celkově rodina byla na baterky, hlavně, že všechno byl kein Problem, tím pádem ani nebyl problém, když mojí snídani někdo přede mnou snědl a jelikož jsem měla zakázáno ráno rodinu rušit, několikrát jsem jedla suchej chleba nad použitým talířem. Což to bych ještě překousla, snesla bych i to, že v půl čtvrté ráno myjí nádobí, kolem půl jedenácté pořádají soukromou diskotéku, dokonce i na večeření za zvuků muslimských náboženských melodií a i vystavěný Korán v mém pokoji. Co mě ale opravdu srazilo na koleno bylo, když jsem po dlouhém a těžkém dni přijela do rodiny, zvoním si zvoním, nikdo neotvírá. Volám jí na mobil jednou, dvakrát, třikrát a nic. To už jsem skutečně měla v ruce kartičku s číslem na agenturu a kdyby mi to v příští minutě nezvedla, volám na non-stop linku s tím, ať mi přijedou vyrazit dveře, že tady nebudu už ani minutu.
Co mě tedy taky překvapilo bylo to, že do požadavků jsem uvedla, že chci rodinu bez dětí, asi mě ani nemělo udivit, že jsem tam měla rovnou tři. Další šokem bylo i to, že jsem si myslela, že budu bydlet ve městě, kde mam školu, k mému zděšení jsem bydlela na předměstí jednoho ze sousedních měst v paneláku u muslimské rodiny. Upřímně? Už nikdy více.
Moje německá hostitelská rodina byla mojí už třetí hostitelskou rodinou, takže jsem zvyklá na ledascos, ale na tuhle rodinu mě nemohlo připravit snad nic.
Už když jsem si v informacích o ubytování přečetla jméno Hasan, věděla jsem, že tohle nepude, ikdyž to začalo celkem dobře, v neděli mi aspoň vynesli po schodech do čtvrtého patra kufr, o dva týdny později jsem 25ti kilovej kufr, dva batohy a kabelku snašela sama, upřímně doteďka nechápu, jak jsem to mohla dát, s tim kufrem nešlo pomalu ani jezdit.
V době mého pobytu drželi zrovna ramadán, tím pádem jsem celý dva týdny jedla sama. Co mě neskutečně překvapilo bylo, když o týden později přijely dvě slovenky - na uvítanou jedla celá rodina s námi společně, najednou žádnej ramadán. Celkově rodina byla na baterky, hlavně, že všechno byl kein Problem, tím pádem ani nebyl problém, když mojí snídani někdo přede mnou snědl a jelikož jsem měla zakázáno ráno rodinu rušit, několikrát jsem jedla suchej chleba nad použitým talířem. Což to bych ještě překousla, snesla bych i to, že v půl čtvrté ráno myjí nádobí, kolem půl jedenácté pořádají soukromou diskotéku, dokonce i na večeření za zvuků muslimských náboženských melodií a i vystavěný Korán v mém pokoji. Co mě ale opravdu srazilo na koleno bylo, když jsem po dlouhém a těžkém dni přijela do rodiny, zvoním si zvoním, nikdo neotvírá. Volám jí na mobil jednou, dvakrát, třikrát a nic. To už jsem skutečně měla v ruce kartičku s číslem na agenturu a kdyby mi to v příští minutě nezvedla, volám na non-stop linku s tím, ať mi přijedou vyrazit dveře, že tady nebudu už ani minutu.
Co mě tedy taky překvapilo bylo to, že do požadavků jsem uvedla, že chci rodinu bez dětí, asi mě ani nemělo udivit, že jsem tam měla rovnou tři. Další šokem bylo i to, že jsem si myslela, že budu bydlet ve městě, kde mam školu, k mému zděšení jsem bydlela na předměstí jednoho ze sousedních měst v paneláku u muslimské rodiny. Upřímně? Už nikdy více.
A agentuře a cestě si můžete přečíst TADY.
Heidelberg Heidelberg je město v severozápadním Německu, zhruba mezi Frankfurtem n.
M. a Stuttgartem. Má něco okolo 140 000 obyvatel, tudíž větší
Budějovice/menší Plzeň. Heidelberg patří mezi nejnavštěvovanější místa v
Německu, dokonce by mělo být druhým nejnavštěvovanějším městem. Turisty
jsem především láká zřícenina zámku, celkově celé historické město,
nespočet malebných uliček a nejstarší univerzita na území Německa.
Vycestovat za účelem zlepšení se v jazycích jsem chtěla už minulý rok, ale v tu dobu to skutečně bylo jen v říši snů. Tenhle rok jsem někdy v lednu/únoru začala opět přemlouvat mamku, a tak jsem se přes angličtinu v Anglii a němčinu ve Vídni, ocitla v Heidelbergu. Upřímně? Nikdy před tím jsem o Heidelkřápu neslyšela, a to je druhým nejnavštěvovanějším městem v Německu a dokonce místní zámek byl zvolen nejoblíbenější pamětihodností Německa.
Ale o samotném městě a zážitcích někdy příště. Dneska bych ráda něco málo napsala o agentuře, zařizování a cestě.
Ale o samotném městě a zážitcích někdy příště. Dneska bych ráda něco málo napsala o agentuře, zařizování a cestě.
Student Agency
Jela jsem přes SA. Přišlo mi, že je to jedna z největších agentur, možná i ta největší v ČR, co se na jazykové pobyty zaměřuje a že tím pádem má už všechno na háku. Pobyt jsme začali vyřizovat na začátku dubna s tím, že než jsme si to všechno promysleli, bylo prvního května. Samotná komunikace byla opravdu rychlá a bezproblémová, ani jsem nečekala, že by to mohlo být tak snadné. Jen mě překvapilo, že podklady o ubytování mi poslali teprve dva dny před odjezdem. Jejich non-stop linku jsem nakonec nevyužila, ikdyž několikrát jsem měla kartičku s číslem v ruce.
Celkem mě pobyt v rodině + škola vyšlo na cca 23 tisíc na dva týdny, ale záleží na tom, kam se rozhodnete jet a jaký chytnete kurz eura, takže tato cena opravdu není určující.
Jela jsem přes SA. Přišlo mi, že je to jedna z největších agentur, možná i ta největší v ČR, co se na jazykové pobyty zaměřuje a že tím pádem má už všechno na háku. Pobyt jsme začali vyřizovat na začátku dubna s tím, že než jsme si to všechno promysleli, bylo prvního května. Samotná komunikace byla opravdu rychlá a bezproblémová, ani jsem nečekala, že by to mohlo být tak snadné. Jen mě překvapilo, že podklady o ubytování mi poslali teprve dva dny před odjezdem. Jejich non-stop linku jsem nakonec nevyužila, ikdyž několikrát jsem měla kartičku s číslem v ruce.
Celkem mě pobyt v rodině + škola vyšlo na cca 23 tisíc na dva týdny, ale záleží na tom, kam se rozhodnete jet a jaký chytnete kurz eura, takže tato cena opravdu není určující.
Cítím se pomalu už trapně psát opět článek o tom, jak Vás vítám u nového blogu, jak to tentokráte vyjde a tak dále.. však to asi už znáte.
Ale! Tentokrát to je jiné. Dneska skončila jedna dlouhá etapa mého života, já nějakým zázrakem odmaturovala, stresy z posledních měsíců (a let) pomalu odeznívají a já se snažím z toho všeho vzpamatovat.
Říká se, že roky na střední jsou ty nejlepší roky Vašeho života. Pevně doufám, že tomu tak není, protože ať si říká kdo chce, co chce, byl to zápřah a gympl ze mě vysál vyškerý nadšení do/ze života. Smutné nálady, depky, nervozita, stres a pláč byly na denním pořádku.
Ale tohle období je počínaje dneškem definitivně za mnou a ze mě se stává ta nejšťastnější osoba na světě. Chci pracovat na sobě, na tom, co chci, plnit si sny. A tím se dostávám k tomu, proč si opět zakládám nový blog. Miluju blogování, psaní, focení, sdílení. Miluju to tak moc, že už si tento pocit svobody nenechám nikým vzít..
Sny se plní, stačí jen chtít, vykročit ze svého stínu a udělat ten první krok.
Bettar days are coming!
Ale! Tentokrát to je jiné. Dneska skončila jedna dlouhá etapa mého života, já nějakým zázrakem odmaturovala, stresy z posledních měsíců (a let) pomalu odeznívají a já se snažím z toho všeho vzpamatovat.
Říká se, že roky na střední jsou ty nejlepší roky Vašeho života. Pevně doufám, že tomu tak není, protože ať si říká kdo chce, co chce, byl to zápřah a gympl ze mě vysál vyškerý nadšení do/ze života. Smutné nálady, depky, nervozita, stres a pláč byly na denním pořádku.
Ale tohle období je počínaje dneškem definitivně za mnou a ze mě se stává ta nejšťastnější osoba na světě. Chci pracovat na sobě, na tom, co chci, plnit si sny. A tím se dostávám k tomu, proč si opět zakládám nový blog. Miluju blogování, psaní, focení, sdílení. Miluju to tak moc, že už si tento pocit svobody nenechám nikým vzít..
Sny se plní, stačí jen chtít, vykročit ze svého stínu a udělat ten první krok.
