Another Dominika: 2019

Úplně přesně nevím, čím to je, ale tento rok tmu, zimu a plískanice moc nezvládám. Nejvíc ubíjející je pro mě brzké stmívání, vždycky mám pocit, že jakmile se setmí, je den u konce a já už vůbec nic nestihnu. A to je přitom třeba teprve pět hodin odpoledne. Což je mimochodem právě i teď, když začínám psát tento článek. Ležím zachumlaná pod peřinou, v uších mi už asi posté hraje písnička Umbrella upravená pro Quick Step (aneb když Stardance objevíte až při desáté sérii a reálně uvažujete, jestli někdy zvládnete zatančit quickstep právě na tuto písničku) a přemýšlím, kolikáté kafe už dneska budu pít a jestli to je ještě ok. Taky býváte přes podzim a zimu unavenější?

Myslím, že nebyla příhodnější doba, kdy mi mohla přijít nabídka na spolupráci právě s e-shopem Gourmetkava, který se specializuje na prodej kávy a všeho možného příslušenství, které s kávou souvisí.

Já i když kávu piju téměř denně už několik let, nejsem žádnou velkou gurmánkou. Nejspíš to souvisí i s tím, že se u nás doma káva začala pít zhruba ve stejnou dobu, kdy jsem ji začala pít já, což znamená, že u nás doma nemá pití kávy žádnou dlouhou historií, jsem nenáročná a v kavárnách jsem si vždycky vystačila s kapučínem.

Myslím si ale, že čím je člověk starší, tím víc ocení dobrou a kvalitní kávu. Pití kávy už není symbolem dospěláckého života, ale symbolem těch pár vzácných minut, které si pro sebe ráno či v průběhu dne najdeme. Pořád mám pití kávy spojené s pauzou, k zastavení a snad i zklidnění.

Proto jsem ráda, že díky mému novému french pressu dostalo pití kávy zas trošku jiný rozměr. Když jsem tohoto pomocníka začala vídat na Instagramu, úplně jsem moc nechápala, co na tom ty lidi vidí. Ale je to boží, jednoduchý a chuť kávy z něj se nedá srovnávat s chutí těch instantních, co jsem až do nedávna pila. Nemůžu si pomoc, ale při přípravě kávy si připadám tak nějak dospěleji.

Navíc je super, že french press je univerzálním pomocníkem, a tak můžete vyzkoušet kávy ze všech možných koutů zeměkoule. Moje první volba padla na Guatemalskou kávu Trés Maria, jejíž chuť by měla být dokonale vyvážená, příjemně sladká a doplněná chutí zralého tropického ovoce.

A jak jste na tom s pitím kávy vy? Dopřáváte si rádi kvalitnější kávu?

♥

P.S. Článek vznikl díky barterové spolupráci s e-shopem Gourmetkava.

18.11.19 1 komentářů

Poslední dobou mám pocit, že absolutně nic nestíhám, nevím, co dřív, a tak pro jistotu nedělám nic. Jestli budu psát nějaké shrnutí tohoto roku, nejspíš o tom napíšu něco víc, každopádně si myslím, že dnešek je ideálním dnem na moji relax neděli.

Vždycky je dobrý nápad najít si ten čas sami pro sebe. I kdyby to mělo být pět minut čtení knížky, chvilkové nicnedělání a koukání do zdi, nebo třeba puštění si Ulice (moje guilty pleasure).

Voňavá svíčka

V mém případě tedy spíš vonné vosky. Miluju, že už je to období přesně na pálení všech zásob, co máme doma.

Maska na obličej

Masku si snažím dávat každý týden. Jelikož mám poměrně hodně dioptrií, tak maska na obličeji pro mě znamená několik minut absolutního nic nedělání, protože vůbec na nic nevidím. Už jsem na blogu psala několikrát, že miluju právě bílý jíl.

Vana & Bomba do koupele

Jak já jsem vždycky milovala naložit se do vany. Ale s nástupem na vysokou a nedělními odjezdy na kolej, na naložení se do vany nějak nezbýval čas. Moje nedělní odjezdy se přeložily na úterý, a tak mám více času na všechno. Navíc mi kamarádka k svátku dala bombu do koupele od Lush, která byla mojí úplně první bombou do koupele právě od této značky a takhle zrelaxovaná jsem už dlouho nebyla.

Knížka

Střídají se u mě období, kdy čtu hodně a kdy naopak málo. Zrovna jsem ve stádiu, kdybych četla nejradši pořád, jen ten čas krapet chybí. Přesto se snažím si každý den alespoň na chvilku knížku otevřít.

Nalakování si nehtů

Ještě poměrně nedávno jsem měla období, kdy jsem si nehty nelakovala vůbec. Ale. Pro mě to je přesně ta chvilka, při které nedělám nic jiného kromě lakování nehtů a následného hodinového nicnedělání (a sledování Ulice) ze strachu, že si je někde rozryju.

Naplánovaní si týden & Pořádek ve věcech

Už jsem si zvykla, že si vždycky najdu čas na to, abych si dala dokupy diář, to, co mě čeká, odškrtala si uběhlé dny, zařadila si všechny papíry do správných desek a pozjišťovala si, co všechno bych si měla načíst na další týden. Vím, že to jako úplnej relax nezní, ale mě uklidňuje, že si všechno dám takto do pořádku.

Film

A čím lepším zakončit relax neděli, než puštěním si oblíbeného filmu. Já jsem si nedávno po delší době pustila dva z mých nejoblíbenějších filmů - He´s Just Not That Into You (Až tak moc tě nežere - ale český dabing úplně nedoporučuju) a Snídaňový klub.

Čaj
A co víc se k podzimu a zimě hodí než čaj?

A jak si užíváte tu svoji relax neděli vy?

♥

10.11.19 16 komentářů

6.11.19 8 komentářů

Na mém blogu se v průběhu let objevilo už mnoho wishlistů. Víceméně ve všech se objevují věci, hlavně tedy oblečení, co bych si chtěla pořídit. Realita wishlistů bývala často ale někde úplně jinde. Respektive vždycky jsem se snažila o reálné wishlisty s věcmi, které jsem v tu chvíli opravdu chtěla. Ale upřímně na mém pomyslném wishlistu perfektně padnoucí džíny vystřídala trošku jiná přání.

Už jste si někdy zkoušeli nakreslit vlastní wishlist? Je to trošku zvláštní cesta. Spíše než na něco konkrétního jsem se snažila zaměřit na pocity. Na to, co daná kresba bude vyjadřovat. Upřímně, když se na to teď dívám, ve všech čárkách vidím jedno pojítko. Pro mě neskutečně moc důležité. Svobodu.

Jasně, máme to štěstí, že žijeme ve svobodné zemi. Máme tolik možností, že to může být až svazující. A tady se dostávám k té svobodě, co mám na mysli. Odprostit se od toho všeho, co bych měla, nebo co si myslím, že bych měla a nebát se jít tou vlastní cestou.

K tomu se pojí asi teď můj největší cíl, který si chci příští rok splnit. Cesta do Santiago de Compostela. Nejsem ten typ člověka, který by prostě sbalil batoh a jel. Já mám ráda věci promyšlený a naplánovaný, takže teď jsem ve stadiu, kdy o téhle mé cestě povídám snad každému na potkání, protože mám pocit, že tím se tenhle sen přibližuje skutečnosti. A přemýšlím, jestli si k Vánocům budu přát krosnu nebo pohorky. Upřímně mi cestování neskutečně moc chybí. Ale ve skrytu duše vím, že na to teď není ten správný čas. Že i kdybych někam vycestovala, nedokázala bych si to užít a ve finále bych z toho byla ještě víc vystresovaná, než když jen sedím doma. Ale doufám, že už se mi to konečně podaří prolomit a moje cesta do Santiaga mě nastartuje tím správným směrem.

A se svobodou se vlastně pojí i to, co bych chtěla dělat. Tvořit. Miluju psaní a mým snem je napsat knihu. Vím, že jsem tenhle svůj sen pořád odkládala někam do koutů mé mysli, protože jsem si myslela, že to nemá cenu. Že by si tu knížku nikdo nepřečetl. Že by vlastně ani nikdy nebyla vydána a zbyly by zní jen černá písmenka na bílém podkladu. Celou dobu mi ale unikalo, že o to přeci vůbec nejde. Že nejdůležitější je ten pocit, když ťukám do klávesnici, jsem šťastná a sama se sebou. Sama sebou. A tak je to vlastně i s blogem. Když jsem začínala a viděla jsem, že někdo má třeba 30 pravidelných čtenářů, říkala jsem si, že to je něco. Že je to strašně moc lidí na jednom místě a že já jich nikdy nebudu mít tolik. Teď je tu Vás přes 300 a já to tak nějak úplně moc nechápu.

Ale pohání mě to dál. Vím, že se chci zlepšovat. A tak jsem se rozhodla si splnit můj dlouhodobý sen a pořídila jsem si nový foťák. Přála bych Vám zažít tu radost, kterou z něj mám.

Skate a tetování.

Kdyby si tyhle dvě slova přečetla moje mamka, určitě by neměla daleko k tomu, aby se složila. Mít skate/longboard je už dlouho mým snem. Jsem zamilovaná jen do toho pocitu jízdy. Cítím v tom neskutečnou svobodu a volnost. Ale sen, který v sobě nosím už několik let, je tetování. V průběhu času několikrát přišla období, kdy jsem tenhle svůj sen zpochybňovala, přeci jen je to něco na celý život. Ale víte co? ..nikdy jsem nebyla víc přesvědčená o tom, že tetování chci.

A co se nachází na tom Vašem wishlistu?

♥

30.10.19 40 komentářů

26.10.19 34 komentářů

Od mých narozenin ve mně sílil pocit, který jsem v sobě nosila už dlouho a vlastně jsem se ho bála pojmenovat. Až jsem jednou tu větu vyslovila nahlas a neskutečně se mi ulevilo.

Já jsem ztracená ve svém životě.

Dostala jsem se do bodu, ve kterém mám pocit, jako kdybych plnila přání ostatních. Jako kdybych se snažila napasovat na životní cestu, po které kráčí jiní, ale mně vlastně až tak moc nevyhovuje. Zároveň mám ale i pocit, že ať udělám cokoliv a rozhodnu se jakkoliv, tak to nepovede k mému štěstí a spokojenosti.
Ale tak nějak čím dál tím víc vnímám, že v tom nejsem sama. Že je nás mnohem víc, než si myslíme. A já si prostě jen myslím, že by bylo fajn, abychom si sami sobě přiznali, že jsme na naší cestě ztracený. Že absolutně netušíme, co tady vůbec děláme. Přestat si hrát na to, že všechno víme, všechno známe a všude jsme byli. Že přesně víme, co od života chceme. Že jsme superhrdinové, co zvládnou a snesou všechno. Tenhle přístup nikam moc nevede.

Občas jsem plná optimismu a plánů. Vím přesně, co chci a jaká je k cíli cesta. Pak se ale ozvou všechny ty věty, které mi v průběhu mého života jiní zasadili do hlavy a začnu o všem pochybovat. Je hrozně těžké se vymanit z toho, že bych měla vystudovat vysokou, najít si práci, založit rodinu a prostě se smířit s tím, že takhle to je. A já bych to všechno chtěla, jen si nejsem jistá, jestli mezi tím vším nechci ještě něco víc.
Možná je na čase si konečně přiznat, že já nikdy nebudu pasovat do škatulek. Že nechci kráčet tou cestou jako všichni ostatní jen proto, že to je ta jednodušší a pro ostatní dobře srozumitelná. Asi je ten správný okamžik si přiznat, že to, jak moc jsem se snažila zapadnout, mě přivedlo do tohohle chaosu, co v sobě mám.

A já vím, že je toho uvnitř mě hodně. Pod tou vrstvou všech těch temných myšlenek, dnů a vět, který mi kdo kdy řekl. A po dlouhé době cítím, že to půjde. Jen se musím přestat bát všech těch co by kdyby a proměnit všechny ty katastrofické scénáře v mé hlavě na něco barevnějšího? Skutečnějšího? Inspirativního? Pulzujícího? Kdo ví. Ale budu ráda, když mě prostřednictvím (nejen) tohoto blogu budete na mojí cestě provázet.

Tak jste se někdy ztratili ve svém životě?

♥

P.S. Na našem blogu Ze sekáče právě vyšel první článek se sekáčovými úlovky.

18.10.19 36 komentářů

Právě jsem si našla můj přes tři roky starý článek o výstavě o Andy Warholovi (tady) a nejradši bych ho jen zkopírovala. Stále nejsem jeho žádnou velkou fanynkou, ale jeho tvorbu miluju. Když kamarádka navrhla, že bychom se mohly jít podívat na nějakou výstavu, hned mě napadla právě tato s jeho díly. Tentokrát jsme ji ale spojily i s výstavou Alfonse Muchy.

Ale zpátky k Warholovi.

Za ty tři roky, co jsem tam nebyla, se výstava poměrně dost změnila. Přibyla místnůstka pod střechou s fotkami a informacemi o jeho širší rodině, ubylo pár jeho děl a výstava tak dostala zcela jiný ráz. Ve dvou místnostech si pohráli více se světlem. Přijde mi, jako kdyby se výstava více zaměřila na jeho život a rodinu a jako kdyby se vytratila jeho ikonická díla. Sice se mi výstava předtím líbila více, ale i tak nelituju, že jsem se na ni znovu vyprala, jednoduše jeho tvorbu miluju a i kdyby tam byl jen jeden jeho obraz, tak by mi to za to stálo.

V rámci stejné galerie je jedno patro zasvěcené Alfonsi Muchovy. Upřímně mi jeho tvorba nic moc neříká a trošku se za to stydím, jelikož je to Umělec s velkým U. Jeho obrazy jsou úplně jiné než ty Andyho Warhola a kord, když si dáte tyto dvě výstavy za sebou, tak je to obrovský rozdíl.

Obě dvě výstavy (plus i výstavu s díly Salvadora Dalího) najdete v Central Gallery na Staroměstském náměstí. Vstupenka na jednu výstavu stojí pro studenty 150 Kč, na dvě pak 200 Kč a kdybyste chtěli jít na všechny tři, zaplatíte 300 Kč.

Jelikož nám po výstavách poměrně dost vyhládlo, zašly jsme si do UGO Salaterie, kde jsem byla úplně poprvé, ale i po první návštěvě Vám ji můžu s klidným svědomím doporučit. Už teď vím, že jsem tam určitě nebyla naposledy a už teď lituju svojí peněženku.
Klasicky jsme pak zašly ještě do Světozoru, což je cukrárna, která mi v Brně neskutečně moc chybí. Nikdy v životě jsem nejedla lepší dorty než právě tam a věřte mi, ať si vyberete jakýkoliv dort, tak nikdy nebudete zklamaní.

Já jsem strašně moc ráda, že jsem zase mohla strávit nějaký čas v Praze a navštívit tak alespoň některá z mých oblíbených míst. Ale nejvíc jsem šťastná, že jsem se opět viděla s mojí kamarádkou, která mi v Brně taky hrozně moc chybí.

A jak byste si užili den v Praze vy?

♥

13.10.19 26 komentářů

11.10.19 16 komentářů

Úplně si pamatuju, že jsem si na začátku září říkala, že moje léto bylo takové nic moc. Že jsem toho moc nestihla a jen jsem doufala, že se to během září aspoň trošku změní.

Ok.

Vzhledem k těm všem fuckupům měsíce září bych řekla, že se mi to povedlo.

Trošku mám pocit, že kdybych měla napsat o všech fuckupech, stačilo by to na román, takže tady je mých top 5 fuckupů, které mluví asi za vše.

#happyafterall

Svatba sestřenice

Aneb když už víc jak rok nepijete alkohol, berete léky, na které byste pít neměli a vy dojdete k závěru, že jediná šance, jak tu svatbu přežít (a nezmrznout) je, začít pít. Úplně to nebyl dobrej nápad. Překvapivě mi ani nebylo blbě, což doteď moc nechápu, protože jsem (jako vždy) začala kombinovat všechno možné. Jsem holt nepoučitelná. Pamatuju si, že mě jeden kluk vehementně přesvědčoval, že je moje nová sestřenka. A doteď jsem se nedokázala dopočítat, s kým vším jsem si ťukala panákem. Ale myslím, že i díky tomu jsem si svatbu moc užila. Jen by mě zajímalo, jestli se někdy poučím a přestanu ten alkohol míchat jeden přes druhý. A abych nekecala, odpadla jsem mezi prvníma hned po dětech.

Kluk z tanečních

Po zhruba osmi letech mi napsal kluk, se kterým jsem tancovala v tanečních. Domluvili jsme se, že půjdeme na kafe. A znáte to, já už si v hlavě pomalu malovala obrázek toho, jak spolu zestárneme na zápraží našeho domečku. Dobře, na můj vkus jsem se toho dozvěděla až moc o jeho bývalé přítelkyni Elišce. Tohle byl úplně ukázkovej fuckup.

Víno a zpráva TOMU klukovi

To takhle u nás byla pouť a s kamarádkou jsme si řekli, že se na ni půjdeme podívat, pak posedíme, možná si půjdeme zatancovat.. znáte to. Ehm, ve tři v noci jsem lehce ovíněná psala klukovi, díky kterému vzniknul tento článek. Nejsem na to nejpyšnější a doteď se bojím si přečíst tu zprávu, co jsem mu poslala. Každopádně to nebyl zrovna nejlepší nápad a mám pocit, že mám v hlavě ještě větší zmatek než předtím. Aneb když už si myslím, že už to nemůže být složitější, tak se to ještě o něco víc zkomplikuje. Ale hlavně, že podle něj máme všechno vyjasněné... Je třeba dodávat, že tohle byl fuckup jako z učebnice?

Seznamka

Dlouhou dobu jsem říkala, že já a seznamka to nikdy. A už tam jsem taky. Ehm, jakoby doteď to moc nechápu a mám pocit, že ti chlapi jsou fakt divní a zajímalo by mě, jestli si na ty svoje prapodivný zprávy někoho najdou. Celý ten systém mi přijde jako jeden velkej fuckup a trošku mě děsí, co tam vlastně dělám já.

Doktorka

Aneb většinu času při mé pravidelné každoměsíční návštěvě jsem měla pocit, jako kdybych mluvila do zdi. Pak už to došlo do takového stádia, že jsem jen seděla a mlčela, což je moje poslední fáze před tím, než vybouchnu. Skončilo to tím, že jsem si odnesla svých sedm krabiček léků z lékárny, které jsem doma naštvaně zmačkala a hodila do kouta. Načež jsem je zase sebrala a začala jsem si hledat jiného doktorovi.

Já doufám, že jsem Vás aspoň trošku pobavila. Když si v hlavě promítám to svoje září, tak mám pocit, jako kdybych ho celý prožila v nějakém absurdním světě, který je celý padlý na hlavu a upřímně kdybych se tak moc nesmála, tak nevím, jak bych to září zvládla.

A jaké bylo to vaše září?

♥

5.10.19 42 komentářů

Mám pocit, že poslední týdny si se mnou moje mysl zahrává víc, než bych chtěla. A víc než kdy jindy jsem měla pocit, že se mi tento blogový svět vzdaluje. Vždycky jsem ho milovala a byla jsem šťastná, že můžu být jeho součástí, ale za poslední týdny jsem tu trávila čím dál tím míň času, až jsem zjistila, že mi vlastně vůbec nechybí. Je zvláštní, že něco, co mě několik let naplňovalo, zmizelo kamsi do ztracena. Pořád si nejsem jistá, čím to je. Vždycky jsem milovala, že mám to svoje místo, kam si můžu vylít srdíčko, ale i když jsem tady na blogu vždycky upřímná, přistihla jsem se, že tu svojí pravdu dost selektuju. Pořád mi v hlavě straší ten hlásek, co by tomu řekli lidi v mém okolí, kdyby si to přečetli. Nesnáším ten hlas, ale bohužel mu přikládám čím dál tím větší váhu.

Vím, že nejsem sama, kdo se v tom všem ztrácí. Čím dál tím víc vnímám, jak ten uspěchaný svět lidi ničí. A vím, že já se takhle cítit nechci. Nedávno jsem se po strašně dlouhé době viděla s jedním kamarádem a přišla jsem domu totálně vyřízená s pocitem, že můj život stojí totálně za houby. Upřímně mám za sebou šíleně náročný roky a když se zpětně dívám na to, co jsem prožila, tak je vlastně zázrak, že jsem to všechno přežila. Jsem si jistá, že kdybych to měla zažít celý znovu, už bych to znovu přežít nedokázala. Zní to šíleně, ale taková je holt ta moje realita. Vím, že ani teď nejsem zdravá, tak po sobě nemůžu chtít žádný extra výkony, ale přesto se nemůžu zbavit pocit, že mi ujíždí vlak. Že mi je 24 a jsem totálně v háji.

A proto jsem tady s touto novou sérií článků s hashtagem #speakup.

Protože si myslím, že nejsem jediná, jejíchž život není zrovna ideální. A vždycky je lepší, když se v té dané situaci neplácáte sami. Mám v hlavě pár témat, které si myslím, že by bylo fajn přetvořit do písmenek na vašich monitorech. A vím, že ani pro mě nebude některé z nich jednoduché napsat, ale cítím, že to potřebuju dostat ze sebe ven.

Doufám, že se u těchto mým #speakup článků budeme setkávat pravidelně, ale ještě o něco víc doufám, že aspoň jednomu z Vás pomůžou. A upřímně se začínám těšit na to, co mě v tomto blogovém světě ještě čeká.

A jak ten svět kolem sebe vnímáte vy?

♥

30.9.19 42 komentářů

Nikdy jsem nebyla fanynkou seriálů. Vždycky jsem si radši pustila film. Ani nevím, proč tomu tak bylo, ale za poslední rok se to ve mně úplně obrátilo a já jsem seriálům celkem dost propadla.

13 Reasons Why
Thirteen Reasons Why je možná právě tím seriálem, který ve mně spustil seriálovou mánii. Z druhé série jsem byla zklamaná a byla jsem zvědavá, jak se autoři popasují s tou třetí. První půlka pro mě byla zklamáním, moc jsem se nedokázala vžít s Ani, ale pak jsem se do seriálu dostala a začal mi dávat smysl. Nevěřila bych, že to napíši, ale Bryce mi začal být sympatický a bylo mi líto, jak to s ním dopadlo. Celá série vlastně byla úžasnou demonstrací efektu motýlích křídel. A už teď se těším na tu čtvrtou.

Zdroj

Euphoria
Po 13 Reasons Why jsem cítila, že si potřebuju od teen prostředí dát oddych. Moc dlouho mi to nevydrželo, jelikož snad všude na mě vyskakoval seriál Euphoria. Hned první díl jsem zhruba v polovině stopla a říkala jsem si, že tohle ani náhodou. Pak jsem seriálu dala druhou šanci a pochopila jsem, proč je tak populární. Myslím, že prostředí teenagerů ukazuje zas z jiného úhlu. Více realistického. Myslím, že kdyby se na něj podívali rodiče, tak by se asi hodně zhrozili. Na druhou stranu možná ale do jisté míry i ukazuje to, jak by rodiče nás mohli více pochopit. Plus se mi líbilo, že seriál poodkrývá další témata, která jsem zatím v jiných seriálech a filmech z teen prostředí neviděla.

Zdroj

Příběh služebnice
Na třetí sérii tohoto seriálu jsem se těšila, ale byla pro mě zklamáním. Celá série mi přišla taková nemastná neslaná, jako kdyby jí něco chybělo. Byla tam pasáže a linky, které se mi líbily, ale nikdy by mě nenapadlo, že to napíšu zrovna u tohoto seriálu, ale po většinu času u mě převládala nuda. Přesto se tvůrcům podařilo ve mně probudit zvědavost, jak to bude dál v další sérii.

Zdroj

Hra o trůny
Tento seriál asi není třeba moc dlouho představovat. Mně se po několika měsících podařilo dokoukat celou Hru o trůny (psala jsem o ní i v mým Oblíbenostech a radůstkách) až do konce a jsem z toho lehce rozpačitá. Upřímně, když jsem četla, že lidé sepisují petice, aby poslední řada byla přetočena, myslela jsem si, co blázní, že to je jenom seriál.. Po shlédnutí prvních čtyř dílů osmé sérii bych tu petici nejradši podepsala taky. V sedmé sérii se mi líbilo, že se jednotlivé příběhy/rody začaly propojovat a těšila jsem se na to velké finále, které alespoň pro mě tak úplně nepřišlo. Přijde mi hrozná škoda, že se několik desítek dílů piplali s jednotlivými postavami, nadpřirozenem a vším možným a asi bych čekala, že alespoň stejnou práci by si mohli tvůrci dát i s poslední sérií. I když chápu, že jen nafilmovat bitvy muselo dát neskutečnou práci, ale jde mi spíš celkově o ten příběh. Přijde mi, že scénáristé si hodně ušetřili práci a použili v ději až moc skoků.