Tento rok jsem si začátek roku tak trošku posunula. Ne že bych si dávala nějaká předsevzetí, ale měla jsem v hlavě pár bodů, které bych ráda začala dodržovat. Jen mi bylo jasné, že s blížícím se termínem odevzdání diplomky budu mít jiné starosti než to, že jsem si říkala, že nebudu pít dvě kafe denně a zapíjet je energeťákem. 
A tak jsem si řekla, že ten nový rok začnu 8. ledna. Den po odevzdání diplomky budu přeci nabitá energií, plná chuti do života, uklidím celý byt, navařím, napeču, přeskládám nábytek, zhubnu pět kilo, budu se věnovat blogu, připravovat se na státnice, vstávat v šest ráno, abych si zacvičila jógu a budu hledat práci. 

Asi je vám jasné, že ta realita byla někde úplně jinde.

V mých očích byl osmý leden magické datum, ve kterém se vše otočí, pocítím úlevu po odevzdán diplomky a budu šťastná.
Nedošlo mi, že ta únava si zákonitě musí vybrat svou daň a že jeden osmihodinový spánek to nespraví. Zvládla jsem jednu návštěvu u kamaráda mého přítele a moje tělo ohlásilo stopku. Tak velkou, že jsem omdlela a z únavy jsem zvracela. A k tomu jsem se cítila jako naprostá troska, protože v té mojí hlavě se pořád ozýval hlásek, že bych měla tamto a támhlensto a hlavně tohle. Nekonečný seznam všech těch věcí, co jsem chtěla, zatímco jsem byla ráda, když jsem vstala z postele a došla jsem se napít. Připadala jsem si jako úplnej looser jen proto, že jsem si prostě jen potřebovala odpočinout. 

Jen v záplavě novoročních předsevzetí a článků s vision boardy bylo zvláštní dovolit si nedělat nic. Vlastně jsem se najednou přistihla, že ani nevím, jak se to "nic" dělá. Protože i já jsem chtěla něco ve svém životě změnit, zamakat na sobě a ujasnit si ty moje plány pro tento rok.
Jen to asi bude chtít trošku víc času a možná k tomu ani celý leden stačit nebude.

A tak bych asi jen chtěla napsat, že je v pořádku, pokud ten nový rok ani vám (zatím) nepřinesl něco nového a převratného. 
A je  v pořádku, pokud necháte v kuchyni hromadu nádobí a půjdete si lehnout.
A není v pořádku nechat to zajít tak daleko, že budete únavou omdlévat a zvracet jako já.
A občas to nejdůležitější, co musíte udělat, je, si odpočinout.

A co vy, dokážete si bez výčitek odpočinout? Co vám pomáhá relaxovat?

♥

 Knížka s jednoduchým a jasným názvem Lidé vypráví příběh o lidech očima mimozemšťana, který má tajnou misi na zemi – zamezit zveřejnění vyřešené matematické rovnice, která by způsobila pokrok lidstva, na který nejsme připravení. O tom je ve zkratce kniha Lidé od Matta Haiga, kterou jako novinku vydalo nakladatelství Ocelot a za jejíž výtisk k recenzi děkuji e-shopu Megaknihy.

I když už je to nějaký ten týden, co jsem knížku dočetla, pořád z ní mám rozporuplné pocity. Zhruba první polovina knížky se mi nelíbila. Představa mimozemšťana na zemi, který svýma očima prozkoumává lidský svět může znít zajímavě, ale nelíbilo se mi, jakým pohrdavým pohledem to bylo napsáno. Nemyslím si, že by to, co jsme jako lidé dokázali, muselo být tak podhodnocováno a hodno kritice. Nedokázala jsem se smířit ani s tím, že by bylo nutné hned každého zabít jen pro to, že možná o vyřešené rovnici ví. Nejspíš, kdybych si nepřečetla ukázku z knížky, již během první půlky bych knihu odložila, což běžně nedělám.

Pak se ale příběh překlání a náš mimozemšťan zjišťuje, že to s námi lidmi nejspíš nebude tak černobílé, jak byl učen. Že možná máme nějakou naději, že v nás je láska, dobrota a laskavost. A tak i on, čím více času s námi tráví, se tím více stává člověkem s city. Je to zajímavá proměna, která i mě dodala naději, že to možná s námi nebude zas až tak zlé.

Knížka bezesporu přináší zajímavý pohled na lidský život. Na to, že možná na první pohled věci nemusí mít logiku a dávat smysl, ale nakonec tvoří dokonalý celek. Na to, že být člověkem možná není tak úplně špatné. A kdyby první polovina knihy nevyznívala tak pohrdavě, byla bych z ní mnohem více nadšená. Četla jsem, že pohled mimozemšťana na svět má odrážet skutečnost, že nemoci duše, kterými si i sám autor prošel, vyvolávají v lidech pocit odcizení od světa. Myšlenka je to zajímavá, ale nemyslím si, že by bylo vhodně uchopená a že by právě první část příběhu mohla někomu pomoc necítit se tak sám.

Nejvíc se mi z knížky líbily doporučení, které dává otec (mimozemšťan) svému synovi. Jsou to doporučení, které odrážejí jeho zkušenosti z lidského světa a jsou skvěle sepsána. Možná i díky tomu ve mně převládá zklamání z knížky, jelikož jsou to právě ty věty, které jsem si přečetla na obalu knihy, které mě tak zaujaly a díky kterým jsem čekala, že v podobném duchu se bude odvíjet celá kniha.

A nebo jsem jen prostě optimistka, co věří tomu, že lidstvo dělá, co může a že na tom nejsme tak špatně.

Věřím tomu, že někomu, kdo má k bytostem z vesmíru bližší vztah jak já, se bude kniha líbit. Vlastně i pro mě bylo do jisté míry fascinující pozorovat, jak ten náš svět může vnímat někdo zvenčí. A věřím tomu, že Vám knížka dodá naději, že to s námi není tak špatné.

Pokud Vás kniha Lidé zaujala, najdete ji na Megaknihách v sekci Motivace a osobní rozvoj.

 Jak už nejspíš moji pravidelní čtenáři ví, na konci srpna (teď už minulého roku) jsem se přestěhovala ke svému příteli. Pro mě to byla a vlastně i pořád je obrovská změna. Vždycky jsem se těšila, až se odstěhuji do vlastního, jen jsem vždycky měla představu, že až se tak stane, tak si celý byt zařídím od začátku podle sebe. Nevěděla jsem, že se přestěhuji do bytu, který bude kompletně zařízený a tak prostoru na nějaké změny moc nebude. Upřímně s tím pořád bojuju a občas mi to tu ještě pořád připadá cizí, i proto jsem nevydala žádné články o tom, jak si to tady zařizujeme apod. Jednoduše nebylo o čem moc psát. 
Přesto se neustále (a nenápadně) snažím tady přetvářet věci podle sebe a zároveň tu zůstává stále i dost věcí, které mám(e) v plánu ještě zvelebit. 
I proto jsem byla nadšená a neváhala jsem ani vteřinu, když mi přišla nabídka spolupráce s e-shopem Bonami, kde najdete spoustu inspirace pro krásné bydlení. Nejspíš ani nemohla přijít v lepší čas a jsem moc ráda, že jejím prostřednictví jsem si mohla náš byt zase o něco více zútulnit.