Blíž ke třiceti než ke dvaceti
Už se stává takovou tradicí, že na svoje narozeniny vydávám článek o tom, jaké to je být zase o rok starší, co se u mě změnilo a jak se vlastně mám. Myslela jsem si, že tento rok bude výjimka, necítila jsem, že bych měla potřebu podobný článek psát. Pak mi ale došlo, že by mi bylo líto, kdyby tady nebyl.
Ke konci článku z minulého roku (tady) jsem psala, že vím, co bych ideálně chtěla, aby za rok bylo. A ta nejšílenější věc je, že se to všechno vyplnilo. Školu jsem dodělala, bydlení jsem našla a práci taky. Tři věci, které se ještě před rokem zdály neskutečné, se staly realitou. Šílenost.
Netvrdím, že je všechno perfektní a bez problémů, ale vím, že se snažím. Že na sobě pracuju a nic nevzdávám. Že se snažím věci řešit, moc se nestresovat a zažívat i něco jiného než jen pracovní stereotyp. Vlastně tak nějak poprvé za všechny ty moje narozeninové články cítím, že jsem o narozeninách v pohodě. Věc se má totiž tak, že já svoje narozeniny nikdy neměla ráda a ten jejich osudný den byl pro mě utrpením. Vždycky jsem měla pocit, že bych měla něco dělat, něco s někým podniknout a hlavně nebýt sama.
Dneska jsem si vzala dovolenou jen kvůli tomu, abych byla sama.
Zvláštní, jak se věci mění.
Asi dospívám.
A nebo mi konečně došlo, že mi nevadí být o narozeninách sama, protože stejně nesnáším nucené veselí. Kdo ví. Ať už je to ale jakkoliv, tak vím, že sama nejsem. Což je pocit, který jsem o narozeninách taky nikdy nezažívala.






42 komentářů:
Okomentovat