Krásný mezisváteční čas vám všem. Víc jak půl roku jsem o sobě nedala vědět a popravdě jsem takto dlouhou pauzu neplánovala. Už dlouho dobu jsem ale cítila, že mi blog nedává to, co dříve. Přišla jsem si už "stará" na to, abych psala nakupovací články, nebavilo mě fotit a upravovat fotky a celkově jsem nebyla spokojená s tím, jak jsem blog vedla. Moje neaktivita byla nejspíš přirozeným vyústěním situace.

A tak jsem z online světa utekla do toho reálného, který se mi za těch pár měsíců obrátil vzhůru nohama. 

Poslední článek jsem na blogu vydala v dubnu, v době, kdy jsem byla uvíznutá ve vztahu, ze kterého jsem nevěděla jak odejít. Problémy jsme měli dlouhé měsíce a celou tu dobu jsem se snažila vydržet věci, které byly proti mým základním potřebám a vnitřnímu nastavení. Neustále jsem doufala, že se to zlepší. Dlouho jsem se s tím snažila popasovat a naučit se s tím žít. Bohužel z jeho strany nepřicházela žádná snaha, spíš naopak. Postupně jsem se cítila čím dál tím víc přehlíženě, nemilovaně a nešťastně. Žila jsem v tom, že je všechno moje chyba, že si všechno jen vsugerovávám, To, že realita odpovídala přesně tomu, co se údajně odehrávalo jen v mé hlavě, byla věc vedlejší. Dlouho jsem nevěděla, co mám dělat, jestli to všechno zvládnu opustit a odejít. Velký zlom pro mě nastal, když mi v červnu zemřel děda. Byla to pro mě rána, na kterou jsem nebyla připravená a na kterou jsem zůstala sama. A nejspíš v tu chvíli mi došlo, že opravdu budu radši sama, než čekat na útěchu a podporu od člověka, pro kterého je všechno ostatní přednější. 

A tak jsem vyslovila to slovo "rozchod" a věděla jsem, že tentokrát už ho nevezmu zpět. Takhle zpětně vůbec nechápu, co jsem si nechala všechno líbit a jak jsem mohla dovolit, aby se někdo ke mně takto choval. Jsou ale věci, které člověku dojdou až s odstupem času a já můžu být vděčná sama sobě, že jsem z toho dokázala odejít. 

Nebylo to jednoduché, ale stálo to za to. 

O pár měsíců později se cítím šťastně a milovaně. 

Mám vedle sebe někoho, s kým si opravdu rozumím, kdo mě podporuje a v ničem mě nenechá samotnou. Takový můj vysněný zázrak. Máme za sebou krásné vánoční svátky a před sebou spoustu nejen cestovatelských plánů. Ale o tom zase někdy příště.

Přeju Vám krásné poslední dny v roce 2024 a do nového roku Vám přeju jen to nejlepší.
Ať je ten nový rok přesně takový, jaký si přejete.

P.S. Slibuju, že se ozvu dřív jak za půl roku.

♥

 Krásné mezi svátkové období přeji všem.
Dlouho jsem se Vám neozvala, nemám pro to žádnou zvláštní omluvu, potřebovala jsem jen trochu oddych a počkat si, až mě sdílení prostřednictvím písmenek a fotek bude opět těšit. Netvrdím, že se v plné síle vracím, ale chtěla bych se ozývat častěji než v posledních třech měsících. 

Konec roku i mě svádí k balancování, ale nepřišla jsem na slovo, které by tento rok popsalo. V mnoha věcech jsem na sebe opravdu pyšná, dokázala jsem změnit práci, po mnoha letech jsem sebrala odvahu, začala jsem opět řídit a dokonce jsem si koupila i vlastní auto. V podstatě až do letošního podzimu jsem byla v Brně sama, neměla jsem tady žádnou kamarádku a nevěděla jsem, jak to změnit. A pak jsem párkrát vykročila z komfortní zóny a najednou mám kolem sebe pár skvělých kamarádek, se kterými se cítím opravdu dobře. 
Na druhou stranu podstatnou část roku řešíme zdravotní stav naší fenky Dixinky. O Velikonocích nám oslepla, vypadá to, že prodělala mozkovou mrtvičku a od té doby s přítelem diskutujeme o tom, jestli je už čas ji nechat uspat. A bohužel ji zbývá posledních pár dní, než nastane ten čas. Trhá mi to srdce a nedovedu si představit, jak to zvládnu. Stejně tak řešíme zdravotní stav dědy, který v tomto roce byl několikrát hospitalizovaný. Zároveň mě i mrzí, že jsem v tomto roce podstatě nikde nebyla, žádné výlety ani dovolená. Objevování k životu potřebuju a tím, že jsem to neměla, jako kdyby i kousek mě chyběl.
A co bych si přála do nového roku? Víc síly zvládat i ty nepříjemné věci v životě. Víc cestovat, víc se hýbat a jíst lépe. Víc si ten život utvářet podle sebe a dělat to, co mi dělá radost. 

♥

Ale zpátky k předvánočnímu období. To mi uteklo opravdu hodně rychle. V práci mě čekala úplně nová agenda, ke které jsem měla jen opravdu rychlý rychlokurz a chvilkama mi doslova všechno padalo na hlavu a ani na minutu jsem se nezastavila. I přes to jsem se snažila si adventní čas si užít. Vyzdobila jsem si byt (možná trošku až kýčovitě), chodila jsem na trhy, průběžně jsem balila dárky, byla jsem si posedět s kolegy z práce, s kamarádkou jsme si udělaly takový předvánoční dýchánek, dokonce jsem byla i na vánočním koncertu v divadle a upekla jsem pár druhů cukroví.

A pak přišly samotné Vánoce. Byly zas trošku jinačí než ty předchozí roky, ale nakonec byly vlastně taky fajn. Byla jsem ráda, že na Štědrý den jsme byli v klidu sami doma a nikam jsme nespěchali.
Měla jsem i velkou radost z dárků. O většině z nich jsem nevěděla a nejvíc mě asi překvapil poukaz na tetování, tento rok jsem ho už opravdu nečekala, přeci jen na posledních třech jsem byla v listopadu. Od mé rodiny jsem dostala především peníze na nový mobil, ty jsem ale samozřejmě nefotila.
A pro zasmání - od přítelovo matky jsem dostala krém na hluboké vrásky určený pro ženy ve věku 65+. Až do letošních Vánoc jsem si myslela, že podobné historky se stávají jen ve filmech ;).

A naše Dixinka ♥

♥

 Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu psát tento článek, zaklepala bych si na čelo.
Řidičák jsem si akčně udělala hned v osmnácti, moc jsem nad tím nepřemýšlela, v tu dobu si ho dělala většina spolužáků, a tak já taky. Autoškola byla pro mě utrpením. Moc mi to nešlo, s instruktorem jsem si nesedla a jízdy jsem udělala asi na čtvrtý pokus. Po autoškole jsem chvilku řídit zkoušela, ale vždycky vedle mě seděl můj táta, který mě dokázal vystresovat takovým způsobem, že jsem prostě jednou vystoupila a znovu za volant nesedla.
V průběhu let jsem měla myšlenky, že bych ráda někdy zase řídila, ale vždycky to skončilo jen u myšlenek. Teprve tento rok se to zlomilo. Rodiče se budou stěhovat a dojíždění za nimi by bylo ještě na dýl (už teď cesta vlakem trvá přes pět hodin). Navíc bych v jejich novém bydlišti byla odříznutá, vidět se s kamarádkami by bylo komplikované a i třeba do města bych se jen tak nedostala. 
A tak jsem se odhodlala a přihlásila jsem se na kondiční jízdy. Když jsem hnedka při první jízdě jezdila v centru Brna, byla ve mě hodně malá dušička. Měla jsem ale obrovské štěstí na instruktorku a jízdy byly úplně v pohodě, nedalo se to srovnat s jízdami v autoškole, když jsem si dělala řidičák. 
Původně jsem si myslela, že budu jezdit přítelovo autem. Zkoušela jsem to, zvládala jsem to, ale o mém příteli se to tak úplně říct nedalo. Zjistila jsem, že jeho auto je pro něj něco jako chrám, který si střeží a je k němu až přehnaně majetnický. Typický chlap.
A tak se mi v hlavě vyrojila myšlenka, že si koupím vlastní auto. 
Cesta k němu byla mnohem komplikovanější a zdlouhavější, než jsem si myslela. Nechtěla jsem si koupit auto v autobazaru nebo jen tak od někoho na internetu, bála jsem se skrytých vad a nechtěla jsem za případné opravy dát ještě víc než za samotné auto. Nakonec jsem se rozhodla si koupit auto přes tátovo známého, který má autoopravnu a vozí auta z Německa. Bohužel tím, že je krize, lidé si tolik nekupují nová auta a ty svá původní nedávají na protiúčet. Když už se nějaké objevilo, neodpovídalo mým kritériím. Chtěla jsem něco menšího a měla jsem stanovený cenový strop, který byl poměrně nízký, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěla spíše auto na rozježdění, tak byl za mě dostačující.

Nakonec se na mě usmálo štěstí, a tak já mám své první auto!

Upřímně si nepřipadám dostatečně dospělá na to, abych ho měla.
Mám z toho obrovský respekt a pořád nějak nechápu, že já mám auto, když ještě před pár měsíci jsem si ani nedokázala představit, že bych ještě někdy řídila.
Odhodlat se a sednout si znovu za volant je pro mě hodně o sebepřekonávání. Mám strach ze situacích, které můžou nastat, mám strach z ostatních řidičů a rozhodně to není něco, co by mi šlo nějak samo a bylo pro mě přirozené. Přijde mi, že k tomu nemám cit. Vím ale, že to je třeba. Že řízení člověku hodně ulehčí život a čím dřív začnu, tím lépe. 

Já bych vám moc přála, pokud se také k něčemu dlouho odhodláváte, abyste v sobě našli tu sílu a šli do toho.

A jak to máte vy? Řídíte?

♥

Jsem milovnicí a obdivovatelkou tetování. Líbí se mi a fascinuje mě. Ale nejsem typ člověka, co by se nechal potetovat bezmyšlenkovitě. A i když vím, co bych si chtěla nechat vytetovat, trvá, než se odhodlám. Proto uplynul už skoro rok, než jsem si nechala vytetovat něco dalšího, i když motiv jsem měla vymyšlený několik let.

Už před několika lety jsem na blog napsala, že citát We Can Be Heroes jednou skončí na mojí kůži. 
A ten den ke konci března konečně nastal.
Tyto čtyři slova jsou už několik let spojené s mým životem. Poprvé jsem na ně narazila možná už i více jak před deseti lety. Jedna slečna je měla vytetované na kůži na počest písničky Heroes od Davida Bowieho a já jimi byla naprosto fascinovaná. Zaposlouchala jsem se i do songu a od té doby mě písnička pronásleduje. Z ničeho nic začne hrát ve filmu, v obchodě, v tramvaji, čtu o ní v knížkách...
Neustále se mi někde připomíná a provází mě mým životem.
Uklidňuje mě.
Pro mě nejde ani tak o nějakou motivační frázi, ale spíš o všechny ty drobné vzpomínky, které se mi se slovy spojí. A o další nitě asociací. A o mých posledních letech života, které nebyly zrovna jednoduché a často jsem si tyto slova opakovala, abych vytrvala.
..a protože The Perks Of Being A Wallflower.

Zároveň jsem cítila, že bych chtěla mít na sobě i něco veskrze pozitivního. Něco, co by symbolizovalo lásku a harmonii. Něco, co by nemělo žádnou spojitost se špatnými obdobími. Něco, na co bych se podívala, uzemnilo mě to a vykouzlilo úsměv.
Decentní srdíčko odnikud nikam je přesně to, co odráží to, jaká jsem vevnitř. Klid, rozvahu, lásku. 
Symbolizuje mi to život.

Přijde mi celkem úsměvné, že jsem nikdy nechtěla mít tetování na rukách a teď jsou hned 3 z mých 4 tetování právě na ruce.
A obávám se, že nejsou ani poslední. 

Máte nějaká tetování? A pokud ne, uvažujete nad ním, případně co by to bylo?

♥

 Nemůžu uvěřit, že píšu tento článek. A že jsem to skutečně udělala. 
Kdo čte můj blog pravidelně a možná tak trochu umí číst i mezi řádky, tak ví, že jsem byla v práci hodně nespokojená. Od prvního dne jsem věděla, že to není práce pro mě. A prakticky od prvního dne jsem chtěla odsud odejít. 
Doteď ve mně převládá vděk za to, že mě do práce přijali. Byla to moje první práce po dodělání školy, a tak jsem vzala tu první, kam mě přijali. Věděla jsem, že si nebudu moc tak úplně vybírat. A tak jsem vzala středoškolskou pozici na úřadě za minimální peníze. Po zaškolení jsem několik měsíců zaskakovalo na přepážce za kolegyni, která byla dlouhodobě nemocná. Pár stejných úkonů pořád dokola. Milí lidé na druhé straně, ale taky ti z úplně opačného spektra. Už ani nespočítám, kolikrát na mě kdo křičel, nadával mi a kolikrát jsem pak brečela. Na takové jednání nemám povahu, nedělalo mi to vůbec dobře a vyčerpávalo mě to. Pak se kolegyně vrátila, já se přemístila na místo do kanclu. Na místo, kde jsem až na pár vzácných výjimek neměla co dělat.

Nejsem ale člověk, který by se snadno vzdával. A tak jsem pořád doufala, že se to změní. A ono se to nestalo. Bylo pro mě čím dál tím víc frustrující chodit do práce, kde nemám co dělat. Nějaký den jednou za čas je to fajn, ale ne, když se to pravidelně opakuju den co den. Zkuste si i jedenáct hodin sedět na židli a předstírat, že máte co na práci. Připadala jsem si zbytečně a věděla jsem, že jen ztrácím čas. Čím dál tím víc se ve mně ozývalo, že přeci kvůli tomuto jsem vysokou nestudovala. Že mám na víc, že bych se chtěla rozvíjet, nebo mít aspoň vyplněnou pracovní dobu. Začala jsem se i stydět za to, jakou práci dělám. Inženýrka, která na přepážce přepisuje auta, nebo jen sedí v kanclu a kouká do zdi. A to všechno za plat, za který sotva zaplatí nájem, jídlo a další nezbytné výdaje. K tomu si přičtěte ne zrovna vyhovující pracovní prostředí a kolektiv.
A jak se tento kolotoč pocitů opakoval den co den, začalo to odnášet moje psychické zdraví. Postupně jsem se dostávala do stavu, ve kterém jsem byla po dokončení bakalářského studia, a tehdy mi bylo po psychické stránce nejhůř v mém životě. A tehdy jsem sama sobě slíbila, že už nikdy nedopustím, aby se mi to stalo znovu.
Jen zkrotit mojí hlavu a dát výpověď bylo pro mě téměř nemožné. Hrozně jsem se bála. Reakce, nejistoty, toho, že budu litovat. Marně jsem hledala odvahu a pak si vyčítala, že jsem to nezvládla. Několik měsíců jsem se motala v kruhu, až jsem se jednou sebrala a bez nějakého velkého uvažování šla a výpověď dala. Děsilo mě strávit v práci i jen jeden den navíc, natož pak celý měsíc, když bych výpověď nedala a protáhla by se mi výpovědní lhůta.

Zdroj

A čekala jsem, že přijde úleva. Která se ale zatím vůbec nedostavila. Přijde mi, že jsem pořád v šoku, že jsem to skutečně zvládla. Nejspíš jsem to ani sama nečekala a teď potřebuju nějaký čas na to, abych se z toho vzpamatovala. A mezitím rozesílám životopisy a hledám si práci jinou. A ano, vím, že by bylo rozumnější si nejdřív najít jinou práci a pak dát výpověď, ale věděla jsem, že toto na mě nefunguje, protože bych vlastně neměla důvod si hledat práci jinou. Navíc mě odrazovalo, jak v inzerátech píšou, že nástup možný ihned/nástup k tomu a k tomu datu a já jsem věděla, že to nemůžu splnit, čímž jsem ztratila motivaci se vůbec na pozici přihlásit.
A tak si hledám novou práci, běží mi výpovědní lhůta a jsem zvědavá, kam mě osud nakonec zavane. Mám strach, pořád váhám, jestli jsem udělala dobře, ale sama vím, že už to takhle dál nešlo.
Že to bylo to nejlepší pro moje psychické zdraví.
Které je cennější, než si myslíte.

♥

Poslední měsíce z mého blogu pomalu mizí osobní články. Tak moc ráda bych je psala, ale nejde to. Kolikrát jsem se už přistihla, že sedím, prsty mám na klávesnice a uvnitř mě je úplné ticho. Nevím, odkud začít a nevím, co všechno sdílet. Hlavně mi ale došlo, že to, o čem bych chtěla psát, co bych potřebovala ze sebe dostat, nepřísluší mě, abych to sdílela. Jsou to příběhy jiných lidích. A já jsem ta, co musí zjistit, jestli chci, aby mě jejich příběhy v životě ovlivňovaly.
Často si totiž přijdu, jako kdybych se ocitla v nějaké životním paradoxu.
Mám všechno, co jsem si přála. Mám práci, přítele, pejska, kde bydlet. Vydělávám si a postavila jsem se na vlastní nohy. Jenže je tady jedno velké ALE. Možná jsem si tuhle stabilitu přála proto, protože mi to přišlo správné. A možná se mi život všemi těmi nepříjemnými věcmi snaží naznačit, že tohle nejsem já.
A možná prostě jen moc přemýšlím.

Zdroj

Pořád se snažím věřit, že nám osud naloží přesně tolik, kolik zvládneme unést. A přesto se často cítím vyčerpaná, bez energie a bez nálady. Jako kdybych se točila v začarovaném kruhu, který se všemi těmi nezodpovězenými otázkami pořád jen zvětšuje.
Když jsem byla mladší, často jsem si říkala, že až budu dospělá, tak budu znát odpovědi. Teď už dospělá jsem a zjišťuju, že ani dospělí odpovědi neznají. Natož pak já. Že jsou situace, která nemají správná řešení. Že i kdyby jste udělali cokoliv, nebude to dost. Že někdy věci musíte přijmout, nebo odejít.
Nic mezi tím.
Při všem tom bloumání jsem narazila na větu, že všichni jsme špatní v něčím příběhu (We are all bad in someone´s story) a přineslo mi to útěchu. Je to životní pravda, se kterou se musíme poprat. Nikdy se nezavděčíme všem a vždycky se najde někdo s vlastní verzí příběhu. S vlastním vnímáním světa.
A někdy se prostě nepotkáte.
A pak vznikají konflikty.
A pak je jen na vás, o kolik ustoupíte a co všechno si necháte vzít.

Tak snad jen ať ze všech těch bojů vyvázneme s co nejméně šrámy na duši.
Děkuji, že tady jste. 

♥

Nejsem typ člověka, co by si dával předsevzetí. Dřív jsem to zkoušela, ale samu sebe jsem vystavovala zbytečnému tlaku, sebekritice a sebeobviňování, že nejsem ani dost dobrá na to, abych zvládla dodržovat pár bodů, co jsem si zapsala kamsi na papírek. Efekt býval přesně opačný a mně došlo, že pro mě nejsou. Místo toho jsem se do nového roku snažila vstoupit s čistou hlavou a zbytečně si moc neplánovat, jaké ty následující měsíce budou.
Přesto jsem si všimla, že se mi v hlavě usídlila jedna myšlenka. A mě došlo, že jedno přání přeci jenom mám. 

Chtěla bych být lepším člověkem.

Upřímně je to pro mě překvapivá myšlenka. Nemyslím si, že bych byla špatný člověk. Ale všímám si, že jsou věci/situace/lidi, které tak úplně nezvládám, a to mě trápí. Nikdy jsem nebyla naivní, ale pořád jsem věřila, že v lidech převládá dobro. Že to, co člověk dává, se mu i vrací. Jen s postupem času zjišťuju, že tomu tak v mnoha případech není. A ta každodenní srážka s realitou bývá pro mě těžká.
Proto bych chtěla být sama v sobě dostatečně silná na to, abych se nad to dokázala povznést. Nebrat si věci tak osobně a zaměřit místo toho pozornost na sebe. Každý jeden den udělat alespoň jednu malou drobnost, kterou odkládám, do které se mi nechce. Postupně překonávat svoji lenost a stagnaci. Trávit míň času u televize a víc u toho, co mi dělá radost. Třídit věci a uklidit si prostor okolo sebe.

Abych v tom vnějším světě našla oporu pro pevné základy světa vnitřního.

Abych se měla o co opřít, až zase budu mít pocit, že okolní svět je až moc.
Abych se naučila usmát, poděkovat a odejít ze situacích, které mi nejsou příjemné.
A abyste to zvládli i vy.

Co si do roku 2023 přejete vy?

♥

Ten, kdo mě zná, tak ví, že jsem naprostý milovník Vánoc. Vánoční výzdobu sklízím nejdřív v březnu, od léta si pouštím vánoční filmy, v říjnu přemlouvám přítele, že není brzo na výzdobu a koledy si broukám celý rok.
O to větší překvapení bylo, když o první adventní neděli mě veškerá vánoční nálada opustila. Nedokázala jsem ani dokončit výzdobu. Bezradně jsem se dívala na všechny postavičky a nedařilo se mi je kamkoliv umístit. A tak to se mnou bylo celý předvánoční čas. 

Tento rok adventní čas utekl neskutečnou rychlostí. Snažila jsem si ho užít. Nasávala jsem vánoční atmosféru na trzích, jeli jsme s přítelem do předvánoční Bratislavy, zašli jsem na koncert Pavla Callty v rámci jeho vánoční tour, upekla jsem cukroví.. Jen to tento rok nějak nestačilo.

Na Štědrý den jsem se ale přeci jen dočkala a konečně jsem pocítila kouzlo Vánoc. Až do těch letošních jsem snad nikdy nezažila klidný Vánoce a kord Štědrý den jsem měla hlavně spojený se stresem. Až letos jsem zažila jaké to je, mít je v poklidu, nespěchat a nestresovat se, když večeře není přesně v pět. Celkem úleva po všech těch stresech tento rok. 
Neskutečnou radost jsem měla  z dárků od přítele. Neměla jsem žádná velká přání, o to víc mě překvapilo, co všechno jsem si pod stromečkem rozbalila. Nečekala jsem to.

♥

 Asi málokdo, kdo mě zná, by řekl, že jsem typ na tetování.
A když už jo, tak třeba na nějaké maličké srdíčko.
Hlavně nenápadné.
A tak jsem si v půlce dubna splnila můj obrovský sen a dala si na záda srdce ze žeber.
Což má do nenápadného decentního tetování daleko.

Ale.
Stačil mi jeden jediný pohled na fotku, kde měl někdo podobné srdce vytetované, a já byla ztracená. Ihned mě obrázek k sobě upoutal, fascinoval, a to se za skoro deset let, co mám obrázek v mobilu uložený, nezměnilo.
Vím, že pro hodně lidí může toto tetování působit drsně, ale já v něm naopak vidím křehkost. Přijde mi geniální, že něčemu tak krásnému jako je srdce, dáme drsný obal. Pro mě to je připomínka toho, že nic není černobílé. Nic není jen krásné a naopak. 
A že láska bolí. 
Že realita není romantický film.

Je to moje druhé tetování a už teď vím, že nebude poslední.
Myslím, že moje tetování budou vyprávět můj životní příběh.

A jaký máte na tetování názor vy?

♥

Nemůžu se  ubránit pocitu, že před těmito Vánoci se ze mě stal tak trošku Grinch. Se zavřenými trhy opustila vánoční nálada i mě, chození do práce tomu taky moc nepřispělo a když pár dnů před Vánoci jsem já i pejsek skončili s antibiotiky, vánoční nálada mě už definitivně opustila. 
Naštěstí se Štědrým dnem, poleháváním na gauči u pohádek a čtením knížky se moje nálada zlepšila a já si Vánoce užila.

Na Štědrý den jsem měla hned dva štědrovečerní večery - jeden s přítelem a druhý s jeho nejbližší rodinou. Na první svátek vánoční  jsme byli u přítelovi mamky a na druhý u jeho babičky s dědou. I přes braní antibiotik jsem musela v pondělí a v úterý do práce, což bylo na nic, ale bohužel jsem s tím nic udělat nemohla. V úterý po práci jsme ale jeli za mými rodiči, kde jsem vlastně až doteď a kde jsme měli už třetí rozbalování dárků pod stromečkem.
A co jsem pod těmi všemi stromečky našla, se můžete podívat na následujících fotkách. 

Od přítele jsem asi jako ten největší dárek a překvapení zároveň dostala poukaz na tetování, který jsem absolutně nečekala a mám hroznou radost, že teďka už se konečně dokopu k tomu, abych na to moje druhé vysněné šla.

Od přítelovo mamky jsem toho dostala hrozně moc, což jsem vůbec nečekala a když se na ty dárky dívám, jen si říkám, že mě opravdu dobře zná.
Jako společný dárek jsme ještě dostali parní mop a držák do kuchyně rovnou i s papírovou rolí, pečícím papírem a fólií.

Už se stává tradicí, že s jednou z mých nejlepších kamarádek si asi budeme dárky k Vánocům posílat a pak je spolu rozbalovat přes telefon. Tento rok ale rozbalování nebralo konce a já jsem si říkala, že se asi musela zbláznit, když mi toho tolik dala. V těchto dárcích úplně vidím sebe a jednoduše z nich mám hroznou radost ♥.

Od kolegyň z práce jsem dostala spoustu drobných radostí.

Od mých rodičů a bráchy jsem ještě dostala dvě knížky, parfém, kosmetiku a ponožky.  Jako společný dárek jsme dostali přístroj na mytí oken a lístky na Mirai.

♥

A jaké jste měli Vánoce vy? Copak jste dostali a z čeho máte největší radost?

♥

 Už se stává takovou tradicí, že na svoje narozeniny vydávám článek o tom, jaké to je být zase o rok starší, co se u mě změnilo a jak se vlastně mám. Myslela jsem si, že tento rok bude výjimka, necítila jsem, že bych měla potřebu podobný článek psát. Pak mi ale došlo, že by mi bylo líto, kdyby tady nebyl. 
Ke konci článku z minulého roku (tady) jsem psala, že vím, co bych ideálně chtěla, aby za rok bylo. A ta nejšílenější věc je, že se to všechno vyplnilo. Školu jsem dodělala, bydlení jsem našla a práci taky. Tři věci, které se ještě před rokem zdály neskutečné, se staly realitou. Šílenost.
Netvrdím, že je všechno perfektní a bez problémů, ale vím, že se snažím. Že na sobě pracuju a nic nevzdávám. Že se snažím věci řešit, moc se nestresovat a zažívat i něco jiného než jen pracovní stereotyp. Vlastně tak nějak poprvé za všechny ty moje narozeninové články cítím, že jsem o narozeninách v pohodě. Věc se má totiž tak, že já svoje narozeniny nikdy neměla ráda a ten jejich osudný den byl pro mě utrpením. Vždycky jsem měla pocit, že bych měla něco dělat, něco s někým podniknout a hlavně nebýt sama.
Dneska jsem si vzala dovolenou jen kvůli tomu, abych byla sama.
Zvláštní, jak se věci mění. 
Asi dospívám. 
A nebo mi konečně došlo, že mi nevadí být o narozeninách sama, protože stejně nesnáším nucené veselí. Kdo ví. Ať už je to ale jakkoliv, tak vím, že sama nejsem. Což je pocit, který jsem o narozeninách taky nikdy nezažívala. 

 Pomalu si už ani nepamatuju, jaké to je si sednout k blogu a začít psát článek. V posledních týdnech sice články vycházely, ale byly to články, které byly předepsané a maximálně jsem něco málo do nich doplnila. Navíc se mi notebook z opravny vrátil teprve minulý týden, po více než měsíci a půl. Za ty týdny jsem si i úplně odvykla trávit čas na počítači a tak mě ani nelákalo na něm být. 
Co je u mě ale největší novinkou je, že už tři týdny chodím do práce. Do mojí první full time práce a je pro mě celkem masakr si navyknout na nový režim, přeci jen kolem páté ráno jsem naposledy vstávala na střední, což už je šest let. A tak si postupně zvykám a snažím se najít nějaký svůj systém jak fungovat a stíhat během dne více věcí. 
Myslím, že teď už se mi to celkem daří, ale zpět na začátek.

První den do práce jsem šla úplně rozklepaná, hrozně jsem se bála a netušila jsem, co vlastně čekat a co  vlastně budu dělat. První a druhý den byla naprostá katastrofa, až tak velká, že jsem se v úterý zhroutila a byla jsem odhodlaná tam už nikdy nejít. Ty první dva dny jsem seděla jen na "svojí židli", nikdo se mi nevěnoval a já si připadala úplně příšerně. Zmatená, ztracená a nešťastná. Když jsem se uklidnila, rozhodla jsem se, že vydržím do pátku a pak se uvidí, co bude dál. Ve středu jsem se začala zaučovat a najednou se věci začaly obracet k lepšímu. Moje "zaškolitelka" je naprosto skvělá, milá, hodná a myslím, že jsme si fakt sedly. Z počátku mi jednotlivé úkony přišly hrozně zmatečné, absolutně jsem netušila, co dělám a jen jsem se snažila věřit tomu, že ze začátku se mi toho bude zdát hodně, ale pak už to bude dobrý. 
Co je pro mě výzva je i to, že pracuji s lidmi v přímém kontaktu. V kombinaci s tím, že jsem introvert, který občas má problém si dojít koupit i housky do pekárny, komunikace nejen s cizími lidmi nikdy nebyla moje silná stránka a navíc mluvit s lidmi tak, že vím, co dělám, je pro mě velká výzva.
Často přemýšlím i nad tím, jestli je tohle ta práce, kvůli které jsem tak dlouho studovala. Upřímně na to, co teď dělám, bych ani titul nepotřebovala a napadalo mě, jestli mám tohle zapotřebí a jestli jsem neměla ještě počkat. Hodně jsem nad tím přemýšlela a postupně mi došlo, že mi ta práce teď může více přinést než vzít. Jsem ráda, že nějakou práci vůbec mám, že jsem tam byla přijata i bez předchozích pracovních zkušeností a že mi dali tu šanci. Je fajn, že díky této práci se otrkám, naučím se komunikovat s lidmi/zákazníky, získám praxi a aspoň něco si vydělám. Sice nevydělávám nějakou závratnou částku, ale vím, že moje měsíční náklady mi to pokryje a ještě něco mi zbyde. Navíc je skvělý pocit mít jistotu práce a peněz a jelikož pracuji ve státní správě, myslím si, že v dnešní době ta jistota zaměstnání v tomto sektoru je asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Teď už mám za sebou tři týdny a myslím, že se to stále zlepšuje. Na práci jsem si zvykla, některé úkony už zvládám sama, každodenní kontakt s lidmi není tak hrozný, vlastně jsem za něj i ráda. Co mi strašně moc vyhovuje je to, že dodělám úkon, podám dokumenty člověku na druhé straně a tím to pro mě končí. Vyjdu z práce a mám naprosto čistou hlavu. Nepřemýšlím nad tím, jestli jsem něco neudělala špatně, jestli jsem všechno stihla a co mě čeká zítra. Úplný klid. Je to sice zodpovědná práce a musím si být jistá, že v momentě, kdy se se zákazníkem loučím, má všechno v pořádku, ale pak nic. Upřímně je to pro mě až zázrak, že to ta moje hlava neřeší a mám pocit, že to je jen další důkaz toho, že pro teď mám v práci zůstat.

Vlastně jsem tak nějak v šoku, co se všechno za tak krátkou dobu změnilo. Přijde mi to až neuvěřitelný, že se všechny ty věcí děly a dějí tak nějak přirozeně, samy.  Ale o tom třeba zas v jiném článku. 

Budu moc ráda, když mi do komentářů dáte vědět o Vašich prvních opravdových pracovních zkušenostech. 

♥

 Tak strašně moc jsem se těšila, až si sednu k notebooku a budu si moc v klidu napsat tento článek, že najednou vlastně ani nevím, kde začít. Asi začnu s tím, že notebook mám stále v opravně a proto se omlouvám za mojí neaktivitu. Mrzí mě, že se oprava stále protahuje, ale bohužel s tím nic nenadělám.
O to víc času ale trávím v offline světě. Stále se snažím v tom všem najít nějaký balanc a zjistit, co se tak vlastně dělá, když se nestuduje.
Ale zpátky na začátek.

 Zdroj

Věděla jsem, že po skončení školy potřebuji nějaký čas pro sebe. Stresy s psaním diplomky a státnicemi si vybraly svojí daň a já věděla, že pokud chci být v pohodě, tak se nemůžu hned vrhnout na hledání práce. Zároveň těch změn pro mě za poslední ani ne rok bylo víc než dost. Já jsem člověk, kterému změny tak moc nevadí, vlastně je i vyhledávám. Zároveň ale potřebuji vždycky čas na to, abych je nějak zpracovala.
A na to jsem si ten čas nenašla.
Přesně před rokem jsem vydala článek s pozitivními poznatky z karantény (tady), kde jsem psala, že se chci osamostatnit. O tři měsíce později vyšel můj narozeninový článek (tady), kde jsem psala, jaké změny mě během roku čekají. Nevěřila jsem, že se to všechno stane. A ono se stalo a najednou jako kdyby mě zavalila ta realita a já se cítila ztracená. Bylo pro mě zvláštní, že studium najednou skončilo a já měla skočit do prázdna. Potřebovala jsem ten čas, abych zjistila, co se vlastně v tom dospělém životě dělá, jak chci trávit svůj čas a co dál. Ne, že bych tedy našla nějaké odpovědi.
A tak přešel Valentýn, přítelovo narozeniny a byl tu březen.
A přišel čas na to, abych si začala hledat práci.
Cítila jsem, že chci pracovat v tom oboru, co jsem vystudovala. Začala jsem hledat a zjišťovala jsem, že pozic, na které bych se hodila a cítila, zas až tak moc není. Nakonec moje hledání vyústilo k podání čtyř přihlášek do výběrových řízení.
Do začátku dubna jsem neměla zprávy z průběhu žádného výběrového řízení a tak mě čekala cesta na pracák. Věděla jsem, že to je jen přechodná stanice, i tak to byl ale hodně zvláštní pocit zařadit se oficiálně do evidence nezaměstnaných. Když tak dlouho studujete, nepředstavujete si, že tam skončíte. Ale taková je realita mnohých čerstvých absolventů.
Po šesti dnech na pracáku se mi ozvali z jednoho výběrového řízení, že sice na pozici, na kterou jsem se hlásila, mě nevzali, ale že mi nabízejí jinou pozici. Dala jsem si den na rozmyšlenou a vzala jsem to. Upřímně to asi není pozice, kde bych se viděla i třeba za pět let, ale myslím si, že je to skvělá příležitost a byla bych hloupá, kdybych to nevzala. Přeci jen jako čerstvý absolvent téměř bez praxe v oboru a v době kovidové si nemůžete příliš vybírat.
A tak už za pár dní nastupuji do mého prvního zaměstnání.
Mám strach, zároveň mám ale obrovskou radost, že se mi podařilo najít místo v oboru a že mám tuhle možnost. Je to úleva a aspoň nějaká jistota v této nejisté době.

V posledních týdnech mě i napadalo, že vlastně všichni ti, co tvrdili, že chodit "jen" do školy je vlastně bezstarostný život, měli pravdu. Všechno to papírování, zařizování a vyřizování všech možných věcí, je něco, na co Vás ani ta sebelepší škola nepřipraví.

A tak hádám, že mi začíná úplně nová kapitola mého života.
A doufám, že bude jedna z těch lepších.

Jaký byl ten Váš přechod ze studentského života do pracovního?

♥

 Druhého února byl ten den, kdy se před mým jménem místo Bc. objevilo Ing.
A já pořád nevím, jak se vlastně cítím. 
Je to pro mě neskutečný klid na duši, že školu mám definitivně za sebou. Úleva a radost je obrovská. 
Jen ve mně převládá pocit zvláštní prázdnoty. Přeci jen žákyní a studentkou jsem byla osmnáct a půl let a do jisté míry to určovalo to, kým jsem. Jsem student, chodím do školy, musím se učit, psát seminárky, testy a skládat zkoušky. A i když jsem se snažila, aby mě to nedefinovalo, byla to vlastně nálepka, za kterou jsem se mohla schovat. A najednou jsem o to přišla. Zvláštní pocit. Ve všem tom stresování a představování si katastrofických scénářů toho, co bude, když to neudělám, jsem se zapomněla připravit na to, co by mohlo být, kdybych to zvládla.

Já jsem totiž tomu vůbec nevěřila, maličko se to změnilo teprve poté, co jsem došla rozklepaná do školy. Téma mojí diplomové práce bylo hodně obsáhlé a komplikované, komunikace s vedoucím vázla a nezbylo mi nic jiného, než si práci napsat sama. Doteď považuju za zázrak, že jsem práci dala dohromady a napsala. Bohužel jsem to schytala v posudku od oponenta, kdy mi vyčítal převážně ty věci, na které mě měl upozornit vedoucí, kdyby práci četl. Zároveň mi vyčítal i věci, ve kterých jsem byla úplně nevinně. K mojí smůle posudek vedoucího nejspíš vycházel z posudku od oponenta a to už jsem byla spíš naštvaná než smutná. 

Teprve až při samotné obhajobě mi vedoucí oznámil, jakou měl představu o práci a dost jsem se zamotala i v jeho otázkách, kdy už jsem pak ani nevěděla, jak se vlastně jmenuju a o čem jsem psala. Naštěstí mě zbytek komise podržel a já to nějak ustála.
Bylo to zvláštní, ale snažila jsem se soustředit na to, že jsem tu práci sama poctivě napsala a že tohle je ten poslední krok, který musím a chci zvládnout. A že už jsem zvládla mnohem horší věci.
A tak to nakonec bylo úspěšně za mnou a je ze mě ta inženýrka. Jen se tak ani necítím. Nemám pocit, že už jsem tak stará, abych jí byla. Ale je to tak. A až mi připraví diplom k vyzvednutí, kapitola vysoké školy pro mě bude uzavřená. 

A zbývá vyřešit, co se zbytkem života.

Logické kroky mi jsou jasné, aktualizovat životopis, hledat si práci, zvládnout pohovory a doufat, že na konci této cesty ze mě bude zaměstnanec. 
Tak mi držte palce, ať i tento další životní krok zvládnu.

Zatím jsem si zařídila konečně Netflix (díky, Terez!) a začala objevovat jeho zákoutí. Což hádám, že takhle podobně začíná spoustu příběhů toho pravého dospěláckého života.

A co vy? Máte už za sebou studentská léta? Jaký byl pro Vás přechod do dospěláckého života?

♥

 Tento rok jsem si začátek roku tak trošku posunula. Ne že bych si dávala nějaká předsevzetí, ale měla jsem v hlavě pár bodů, které bych ráda začala dodržovat. Jen mi bylo jasné, že s blížícím se termínem odevzdání diplomky budu mít jiné starosti než to, že jsem si říkala, že nebudu pít dvě kafe denně a zapíjet je energeťákem. 
A tak jsem si řekla, že ten nový rok začnu 8. ledna. Den po odevzdání diplomky budu přeci nabitá energií, plná chuti do života, uklidím celý byt, navařím, napeču, přeskládám nábytek, zhubnu pět kilo, budu se věnovat blogu, připravovat se na státnice, vstávat v šest ráno, abych si zacvičila jógu a budu hledat práci. 

Asi je vám jasné, že ta realita byla někde úplně jinde.

V mých očích byl osmý leden magické datum, ve kterém se vše otočí, pocítím úlevu po odevzdán diplomky a budu šťastná.
Nedošlo mi, že ta únava si zákonitě musí vybrat svou daň a že jeden osmihodinový spánek to nespraví. Zvládla jsem jednu návštěvu u kamaráda mého přítele a moje tělo ohlásilo stopku. Tak velkou, že jsem omdlela a z únavy jsem zvracela. A k tomu jsem se cítila jako naprostá troska, protože v té mojí hlavě se pořád ozýval hlásek, že bych měla tamto a támhlensto a hlavně tohle. Nekonečný seznam všech těch věcí, co jsem chtěla, zatímco jsem byla ráda, když jsem vstala z postele a došla jsem se napít. Připadala jsem si jako úplnej looser jen proto, že jsem si prostě jen potřebovala odpočinout. 

Jen v záplavě novoročních předsevzetí a článků s vision boardy bylo zvláštní dovolit si nedělat nic. Vlastně jsem se najednou přistihla, že ani nevím, jak se to "nic" dělá. Protože i já jsem chtěla něco ve svém životě změnit, zamakat na sobě a ujasnit si ty moje plány pro tento rok.
Jen to asi bude chtít trošku víc času a možná k tomu ani celý leden stačit nebude.

A tak bych asi jen chtěla napsat, že je v pořádku, pokud ten nový rok ani vám (zatím) nepřinesl něco nového a převratného. 
A je  v pořádku, pokud necháte v kuchyni hromadu nádobí a půjdete si lehnout.
A není v pořádku nechat to zajít tak daleko, že budete únavou omdlévat a zvracet jako já.
A občas to nejdůležitější, co musíte udělat, je, si odpočinout.

A co vy, dokážete si bez výčitek odpočinout? Co vám pomáhá relaxovat?

♥

 Myslím si, že pro spoustu z nás nebude jednoduché zhodnotit rok 2020. Upřímně ani nevím, co napsat. Ráda bych ho shrnula jedním slovem, dala mu nějakou nálepku a spokojeně ho sama v sobě uzavřela. Jen to v případě roku s dvacítkou na konci není tak jednoduché. 
A tak nejlepší bude začít od začátku.
Rok pro mě nezačal zrovna nejlépe. Zemřela mi moje babička a mě to rozlomila na tisíc kousíčků. Upřímně se mi je ještě nepodařilo dát dohromady a nejspíš mi nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že už se mi to ani nikdy plně nepodaří. Já pořád měla pocit, že čas pomůže, že přijde někdo/něco, co tu díru zocelí. Ale nejspíš jsou věci, které spravit nejde. Není den, abych si na babičku nevzpomněla a netoužila po tom, aby tu s námi ještě chvilku byla. Tak strašně moc bych ji chtěla vzít za ruku, říct jí, jak ji miluju a tak moc bych chtěla vědět, jestli se bála. Ale nic z tohoto se už nestane. A to bolí. A doteď nevím, jak se s tím lidé dokáží vyrovnat a brát život takový, jaký je. Protože čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi to zdá celé šílenější, neskutečnější a bláznivější. A tím víc mám pocit naprosté marnosti a zbytečnosti. 

Ale takový už je život.

A i ten můj běžel dál. 
Vstříc celosvětové pandemii. Upřímně si nejsem jistá, do jaké míry se mě dotkla. Ta jarní byla sice krizová, ale myslím si, že jen díky ní jsem napsala teoretickou část diplomové práce. A možná i díky ní jsem začala chodit se svým přítelem, jelikož jsem měla čas nad vším přemýšlet a výsledkem bylo, že jsem sebrala odvahu a napsala mu, že mě mrzí, že nám to nevyšlo a že už od začátku se mi líbil. Ano, až tam mě karanténa dohnala. A ano, už mi z ní trošku i hrabalo. 

A od té chvíle dostal můj život úplně jiné obrátky.

Abych byla upřímná, tak netuším, co mi ten příští rok přinese. Vím, že na začátku ledna snad odevzdám hotovou diplomku, věřím a doufám, že na začátku února odstátnicuju, ale to jsou kromě návštěvy zubaře jediné dva pevné body v příštím roce. Řekla bych, že mě konec studia a začátek dospěláckého života děsí mnohem víc, než si sama sobě přiznávám. Zároveň si ale myslím, že tím, že ve škole jsem byla naposledy v březnu, nebydlím už na koleji a během praxe jsem si dokázala, že se dokážu adaptovat do pracovního procesu, tak ten přechod nebude tak krutý a krušný, jak jsem si ještě před pár měsíci myslela. 

Jsem hodně zvědavá, co vám za pár měsíců o tom všem napíšu.

Vám všem přeju do nového roku jen to nejlepší, děkuju, že tady jste.

♥

 Tyto Vánoce byly úplně jiné než kdykoliv předtím. Upřímně jsem se na ně strašně moc těšila. Těšila jsem se, že konečně prožiju klidné Vánoce podle mých představ. Bohužel realita byla jiná a já ještě nikdy o Vánocích tak moc nebrečela. Ale co se dá dělat, i tak jsem si to v rámci možností užila. 

Přes den a štědrovečerní večeři jsme si užili s přítelem jen sami ve dvou, což bylo sice trošku hektický, ale vlastně moc hezký.

Jelikož tento rok neplánuji článek s vánočními dárky, alespoň některé vám ukážu v tomto článku. Jedná se především o dárky od přítele, plyšovou pandu jsem si pak koupila jako dárek od rodičů. Knížku Cesta ven ze šíleného světa jsem dostala od Teri a svíčku, čaj a sůl do koupele jsem vyhrála v narozeninové soutěži u Lenky.
Jinak jsme společně s přítelem dostali toustovač 3v1, povlečení a pánve, já pak ještě andělíčka z úvodní fotky, voňavky a parfém, sadu sprcháčů od Alverde, knížku Jsme všichni sněhové vločky?, náramky, záložku do knížky, set sprcháče a tělového mléka a peníze.

Já doufám, že jste si užili vánoční svátky a budu ráda, pokud mi do komentářů napíšete, z čeho jste v posledních dnech měli největší radost.

♥

 Už ani nespočítám, kolikrát jsem si během léta řekla, že těch změn a novinek už bylo dost a přála bych si, aby aspoň něco zůstalo chvilku tak, jak je. Po velmi hektickém červenci jsem se těšila na srpen, že si konečně odpočinu a možná i postřehnu, že je nějaké léto. Zároveň jsem doufala, že ustane moje panikaření o tom, že mi je pětadvacet, že pokud vše dobře půjde, za půl roku dokončím vysokou, budu se muset vystěhovat z koleje a najít si vlastní bydlení, najít si práci a postavit se na vlastní nohy. 

Říkala jsem si, že půl roku je strašně krátká doba. 

Ale to jsem nevěděla, že už na konci srpna si sbalím věci, zabouchnu za sebou dveře na koleji a budu bydlet ve vlastním. Tedy ne tak úplně ve vlastním, ale že se nastěhuji ke svému příteli.

Šílenost. Já vím. 

Ale celý tento poslední půlrok byl šílený. V dobrém slova smyslu. Absolutně nechápu, co všechno se během posledních měsíců stalo.  Asi opravdu platí ty fráze, že to přijde, až to budete nejmíň čekat a že všechno přijde v ten správný čas. 
Vůbec jsem si nedovedla představit, že bych někdy bydlela se svým přítelem. Říkala jsem si, že kdyby to někdy přišlo, tak by to bylo po pár letech randění, musela bych si to pořádně promyslet a měla jsem pocit, že by to byla obrovská změna, která nemůže přijít jen tak.
A pak to přišlo. Z ničeho nic.
Můj kluk už měl skoro od začátku narážky na to, že bychom mohli spolu bydlet, jelikož já jsem bydlela v Brně na koleji a on měl byt sám pro sebe. Vždy jsem to brala jen ze srandy a nebrala jsem to vážně. Pak ale nastal problém s přechodem z letního ubytování na klasické ubytování a nabídl mi, že než bych se nastěhovala na svoji normální kolej, můžu si nechat věci pár dní u něj. A že bych si je tam vlastně mohla nechat natrvalo. 
Říkala jsem mu, že si z toho bude dělat tak dlouho srandu, až to začnu brát vážně a bude se divit.
A on to vážně myslela.
A já se k němu nastěhovala.

V podstatě ani nebylo o čem moc přemýšlet, nepanikařila jsem, neměla jsem v hlavě tisíce myšlenek a váhala jsem jen chvilku. Nastěhovat se k němu mi přišlo správné, přirozené, že to tak má být.

Vím, že je to ten, se kterým chci být.

A nejsem naivní, nemám růžové brýle, vím, že to nebude jednoduché. Je tolik věcí, co se může pokazit. Ale věřím, že to společně zvládneme. Pro mě to ale znamená, že následující půlrok bude pěkně náročný. Dokončování školy, psaní diplomky, hledání si brigády/práce, abych měla na nájem, energie a další věci potřebné k životu. Beru to i jako krok k tomu, abych se osamostatnila a vím, že po rodičích už nebudu chtít ani korunu. Doteď mi totiž platili kolej a dostávala jsem od nich i peníze na jízdní a jídlo. Teď ale cítím, že potřebuji a chci, aby to skončilo a já se osamostatnila i finančně. A vím, že to bude těžké a nejspíš to ani není to nejlepší načasování, ale cítím, že je to tak správné. 
A že to přišlo v ten správný čas.

A tak se to stalo. 

Je ze mě Brňačka. 

♥