Krásný mezisváteční čas vám všem. Víc jak půl roku jsem o sobě nedala vědět a popravdě jsem takto dlouhou pauzu neplánovala. Už dlouho dobu jsem ale cítila, že mi blog nedává to, co dříve. Přišla jsem si už "stará" na to, abych psala nakupovací články, nebavilo mě fotit a upravovat fotky a celkově jsem nebyla spokojená s tím, jak jsem blog vedla. Moje neaktivita byla nejspíš přirozeným vyústěním situace. 

A tak jsem z online světa utekla do toho reálného, který se mi za těch pár měsíců obrátil vzhůru nohama. 

Poslední článek jsem na blogu vydala v dubnu, v době, kdy jsem byla uvíznutá ve vztahu, ze kterého jsem nevěděla jak odejít. Problémy jsme měli dlouhé měsíce a celou tu dobu jsem se snažila vydržet věci, které byly proti mým základním potřebám a vnitřnímu nastavení. Neustále jsem doufala, že se to zlepší. Dlouho jsem se s tím snažila popasovat a naučit se s tím žít. Bohužel z jeho strany nepřicházela žádná snaha, spíš naopak. Postupně jsem se cítila čím dál tím víc přehlíženě, nemilovaně a nešťastně. Žila jsem v tom, že je všechno moje chyba, že si všechno jen vsugerovávám, To, že realita odpovídala přesně tomu, co se údajně odehrávalo jen v mé hlavě, byla věc vedlejší. Dlouho jsem nevěděla, co mám dělat, jestli to všechno zvládnu opustit a odejít. Velký zlom pro mě nastal, když mi v červnu zemřel děda. Byla to pro mě rána, na kterou jsem nebyla připravená a na kterou jsem zůstala sama. A nejspíš v tu chvíli mi došlo, že opravdu budu radši sama, než čekat na útěchu a podporu od člověka, pro kterého je všechno ostatní přednější. 

A tak jsem vyslovila to slovo "rozchod" a věděla jsem, že tentokrát už ho nevezmu zpět. Takhle zpětně vůbec nechápu, co jsem si nechala všechno líbit a jak jsem mohla dovolit, aby se někdo ke mně takto choval. Jsou ale věci, které člověku dojdou až s odstupem času a já můžu být vděčná sama sobě, že jsem z toho dokázala odejít. 

Nebylo to jednoduché, ale stálo to za to. 

O pár měsíců později se cítím šťastně a milovaně. 

Mám vedle sebe někoho, s kým si opravdu rozumím, kdo mě podporuje a v ničem mě nenechá samotnou. Takový můj vysněný zázrak. Máme za sebou krásné vánoční svátky a před sebou spoustu nejen cestovatelských plánů. Ale o tom zase někdy příště.

Přeju Vám krásné poslední dny v roce 2024 a do nového roku Vám přeju jen to nejlepší.
Ať je ten nový rok přesně takový, jaký si přejete.

P.S. Slibuju, že se ozvu dřív jak za půl roku.

♥

 Krásné mezi svátkové období přeji všem.
Dlouho jsem se Vám neozvala, nemám pro to žádnou zvláštní omluvu, potřebovala jsem jen trochu oddych a počkat si, až mě sdílení prostřednictvím písmenek a fotek bude opět těšit. Netvrdím, že se v plné síle vracím, ale chtěla bych se ozývat častěji než v posledních třech měsících. 

Konec roku i mě svádí k balancování, ale nepřišla jsem na slovo, které by tento rok popsalo. V mnoha věcech jsem na sebe opravdu pyšná, dokázala jsem změnit práci, po mnoha letech jsem sebrala odvahu, začala jsem opět řídit a dokonce jsem si koupila i vlastní auto. V podstatě až do letošního podzimu jsem byla v Brně sama, neměla jsem tady žádnou kamarádku a nevěděla jsem, jak to změnit. A pak jsem párkrát vykročila z komfortní zóny a najednou mám kolem sebe pár skvělých kamarádek, se kterými se cítím opravdu dobře. 
Na druhou stranu podstatnou část roku řešíme zdravotní stav naší fenky Dixinky. O Velikonocích nám oslepla, vypadá to, že prodělala mozkovou mrtvičku a od té doby s přítelem diskutujeme o tom, jestli je už čas ji nechat uspat. A bohužel ji zbývá posledních pár dní, než nastane ten čas. Trhá mi to srdce a nedovedu si představit, jak to zvládnu. Stejně tak řešíme zdravotní stav dědy, který v tomto roce byl několikrát hospitalizovaný. Zároveň mě i mrzí, že jsem v tomto roce podstatě nikde nebyla, žádné výlety ani dovolená. Objevování k životu potřebuju a tím, že jsem to neměla, jako kdyby i kousek mě chyběl.
A co bych si přála do nového roku? Víc síly zvládat i ty nepříjemné věci v životě. Víc cestovat, víc se hýbat a jíst lépe. Víc si ten život utvářet podle sebe a dělat to, co mi dělá radost. 

♥

Ale zpátky k předvánočnímu období. To mi uteklo opravdu hodně rychle. V práci mě čekala úplně nová agenda, ke které jsem měla jen opravdu rychlý rychlokurz a chvilkama mi doslova všechno padalo na hlavu a ani na minutu jsem se nezastavila. I přes to jsem se snažila si adventní čas si užít. Vyzdobila jsem si byt (možná trošku až kýčovitě), chodila jsem na trhy, průběžně jsem balila dárky, byla jsem si posedět s kolegy z práce, s kamarádkou jsme si udělaly takový předvánoční dýchánek, dokonce jsem byla i na vánočním koncertu v divadle a upekla jsem pár druhů cukroví.

A pak přišly samotné Vánoce. Byly zas trošku jinačí než ty předchozí roky, ale nakonec byly vlastně taky fajn. Byla jsem ráda, že na Štědrý den jsme byli v klidu sami doma a nikam jsme nespěchali.
Měla jsem i velkou radost z dárků. O většině z nich jsem nevěděla a nejvíc mě asi překvapil poukaz na tetování, tento rok jsem ho už opravdu nečekala, přeci jen na posledních třech jsem byla v listopadu. Od mé rodiny jsem dostala především peníze na nový mobil, ty jsem ale samozřejmě nefotila.
A pro zasmání - od přítelovo matky jsem dostala krém na hluboké vrásky určený pro ženy ve věku 65+. Až do letošních Vánoc jsem si myslela, že podobné historky se stávají jen ve filmech ;).

A naše Dixinka ♥

♥

 Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu psát tento článek, zaklepala bych si na čelo.
Řidičák jsem si akčně udělala hned v osmnácti, moc jsem nad tím nepřemýšlela, v tu dobu si ho dělala většina spolužáků, a tak já taky. Autoškola byla pro mě utrpením. Moc mi to nešlo, s instruktorem jsem si nesedla a jízdy jsem udělala asi na čtvrtý pokus. Po autoškole jsem chvilku řídit zkoušela, ale vždycky vedle mě seděl můj táta, který mě dokázal vystresovat takovým způsobem, že jsem prostě jednou vystoupila a znovu za volant nesedla.
V průběhu let jsem měla myšlenky, že bych ráda někdy zase řídila, ale vždycky to skončilo jen u myšlenek. Teprve tento rok se to zlomilo. Rodiče se budou stěhovat a dojíždění za nimi by bylo ještě na dýl (už teď cesta vlakem trvá přes pět hodin). Navíc bych v jejich novém bydlišti byla odříznutá, vidět se s kamarádkami by bylo komplikované a i třeba do města bych se jen tak nedostala. 
A tak jsem se odhodlala a přihlásila jsem se na kondiční jízdy. Když jsem hnedka při první jízdě jezdila v centru Brna, byla ve mě hodně malá dušička. Měla jsem ale obrovské štěstí na instruktorku a jízdy byly úplně v pohodě, nedalo se to srovnat s jízdami v autoškole, když jsem si dělala řidičák. 
Původně jsem si myslela, že budu jezdit přítelovo autem. Zkoušela jsem to, zvládala jsem to, ale o mém příteli se to tak úplně říct nedalo. Zjistila jsem, že jeho auto je pro něj něco jako chrám, který si střeží a je k němu až přehnaně majetnický. Typický chlap.
A tak se mi v hlavě vyrojila myšlenka, že si koupím vlastní auto. 
Cesta k němu byla mnohem komplikovanější a zdlouhavější, než jsem si myslela. Nechtěla jsem si koupit auto v autobazaru nebo jen tak od někoho na internetu, bála jsem se skrytých vad a nechtěla jsem za případné opravy dát ještě víc než za samotné auto. Nakonec jsem se rozhodla si koupit auto přes tátovo známého, který má autoopravnu a vozí auta z Německa. Bohužel tím, že je krize, lidé si tolik nekupují nová auta a ty svá původní nedávají na protiúčet. Když už se nějaké objevilo, neodpovídalo mým kritériím. Chtěla jsem něco menšího a měla jsem stanovený cenový strop, který byl poměrně nízký, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěla spíše auto na rozježdění, tak byl za mě dostačující.

Nakonec se na mě usmálo štěstí, a tak já mám své první auto!

Upřímně si nepřipadám dostatečně dospělá na to, abych ho měla.
Mám z toho obrovský respekt a pořád nějak nechápu, že já mám auto, když ještě před pár měsíci jsem si ani nedokázala představit, že bych ještě někdy řídila.
Odhodlat se a sednout si znovu za volant je pro mě hodně o sebepřekonávání. Mám strach ze situacích, které můžou nastat, mám strach z ostatních řidičů a rozhodně to není něco, co by mi šlo nějak samo a bylo pro mě přirozené. Přijde mi, že k tomu nemám cit. Vím ale, že to je třeba. Že řízení člověku hodně ulehčí život a čím dřív začnu, tím lépe. 

Já bych vám moc přála, pokud se také k něčemu dlouho odhodláváte, abyste v sobě našli tu sílu a šli do toho.

A jak to máte vy? Řídíte?

♥

Myslela jsem si, že o nové práci něco napíšu mnohem dřív. Zkoušela jsem to, ale vůbec mi to nešlo. Moje pocity ohledně ní se často měnily a přemýšlela jsem i nad tím, že bych z ní ve zkušební době odešla.
Ale zpátky na začátek.
Odhodlat se k tomu dát výpověď z předchozí práce mi trvalo neskutečně dlouhou dobu (článek o tom najdete tady). Nejsem si jistá, jestli bych výpověď dala, kdybych nenašla inzerát na pracovní pozici, na které momentálně pracuju.
Na pracovní nabídky jsem se dívala opravdu dlouho, ale za celé dlouhé měsíce jsem nenašla ani jednu jedinou, u které by mi něco nevadilo. Jasně, snad žádná práce není na sto procent ideální, ale když už rovnou cítíte, že byste se pokoušeli sami sebe napasovat někam, kam víte, že to nepůjde, nemá to cenu. Až v únoru jsem našla takovou nabídku, kde jsem si odškrtla všechny body, nebylo v ní nic, co by mi nevyhovovalo a všechno ve mě křičelo, že to je to ONO. Bez většího rozmýšlení jsem poslala životopis. Případný nástup by byl 1. května.
Věděla jsem, že kdyby nějakou náhodou tato práce vyšla, musím být připravená a dát výpověď ještě v únoru tak, aby mi na konci dubna uplynula výpovědní lhůta. Byl poslední únorový den a já výpověď stále neměla podanou. Tak moc mě ale děsilo, že bych o tuto práci mohla přijít jen kvůli tomu, že ji nejsem schopná dát, že jsem za pět minut dvanáct sebrala veškerou odvahu a odnesla vedoucímu svou výpověď.

Čekala jsem, jestli se mi ozvou "z té mojí vysněné práce" a mezitím jsem rozesílala životopisy dál. A pak mi jednoho dne zazvonil telefon a já byla pozvaná na pohovor. Měla jsem ohromnou radost a zároveň velký stres, na opravdovém pohovoru jsem do té doby byla jen jednou, takže jsem se pilně dle tipů na internetu připravovala a říkala jsem si, že mě nemůže nic překvapit. Na pohovoru jsem si spíš připadala jak na zkoušce a odešla jsem s pocitem, že jsem to totálně pokazila a musím se opřít do hledání jiné práce.
O to větší překvapení bylo, když mě vybrali. Přišla obrovská radost, úleva a absolutně nebylo o čem přemýšlet.
A tak jsem nastoupila, plná radosti a zároveň obav, abych to zvládla. Bála jsem se, že na mě rovnou všechno nahrnou a já budu bezradná. O to větší překvapení bylo, že začátek byl hodně pozvolný. Až tak moc, že se ve mě mísily pocity, zda to bylo správné rozhodnutí. Nedostatek pracovní náplně byl jedním z důvodů, proč jsem odešla z předchozí práce a nedovedla jsem si představit, že bych to tak měla znovu. Čekala jsem, že budu víc zapojena, že mi moji mentoři budou ukazovat, co dělají, že si nebudu připadat, že jsem tam zbytečně. Hodně jsem bojovala s tím, že pracovní pozice nenaplnila moje očekávání. 
Postupně se ale všechno začalo měnit k lepšímu.
Jsem zapojována do činností, vypracovávám samostatně materiály, lépe se ve všem orientuju a celkově jsem se adaptovala mnohem lépe, než jsem čekala. Moji kolegové jsou skvělý, konečně pracuju na místě, co má úroveň a kde jsem už několik let chtěla pracovat. Neměnila bych. Jen doufám, že to takto bude pokračovat i dál a stanu se právoplatnou členkou (nejen) pracovního kolektivu.
Konečně v sobě cítím tu touhu dozvědět se a umět toho co nejvíc.

Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro změnu práce. Zpětně absolutně nechápu, jak jsem v té předchozí mohla vydržet tak dlouho. Nerozumím tomu, proč jsem zůstávala v tak nevyhovujícím pracovním prostředí, kam jsem chodila s odporem a obavami. Zpětně si uvědomuju, co všechno tam bylo špatně a jak mě mentální nastavení lidí stahovalo úplně dolů. 

A jak se po pracovní stránce daří vám? Měnili jste někdy práci?

♥

Jsem milovnicí a obdivovatelkou tetování. Líbí se mi a fascinuje mě. Ale nejsem typ člověka, co by se nechal potetovat bezmyšlenkovitě. A i když vím, co bych si chtěla nechat vytetovat, trvá, než se odhodlám. Proto uplynul už skoro rok, než jsem si nechala vytetovat něco dalšího, i když motiv jsem měla vymyšlený několik let.

Už před několika lety jsem na blog napsala, že citát We Can Be Heroes jednou skončí na mojí kůži. 
A ten den ke konci března konečně nastal.
Tyto čtyři slova jsou už několik let spojené s mým životem. Poprvé jsem na ně narazila možná už i více jak před deseti lety. Jedna slečna je měla vytetované na kůži na počest písničky Heroes od Davida Bowieho a já jimi byla naprosto fascinovaná. Zaposlouchala jsem se i do songu a od té doby mě písnička pronásleduje. Z ničeho nic začne hrát ve filmu, v obchodě, v tramvaji, čtu o ní v knížkách...
Neustále se mi někde připomíná a provází mě mým životem.
Uklidňuje mě.
Pro mě nejde ani tak o nějakou motivační frázi, ale spíš o všechny ty drobné vzpomínky, které se mi se slovy spojí. A o další nitě asociací. A o mých posledních letech života, které nebyly zrovna jednoduché a často jsem si tyto slova opakovala, abych vytrvala.
..a protože The Perks Of Being A Wallflower.

Zároveň jsem cítila, že bych chtěla mít na sobě i něco veskrze pozitivního. Něco, co by symbolizovalo lásku a harmonii. Něco, co by nemělo žádnou spojitost se špatnými obdobími. Něco, na co bych se podívala, uzemnilo mě to a vykouzlilo úsměv.
Decentní srdíčko odnikud nikam je přesně to, co odráží to, jaká jsem vevnitř. Klid, rozvahu, lásku. 
Symbolizuje mi to život.

Přijde mi celkem úsměvné, že jsem nikdy nechtěla mít tetování na rukách a teď jsou hned 3 z mých 4 tetování právě na ruce.
A obávám se, že nejsou ani poslední. 

Máte nějaká tetování? A pokud ne, uvažujete nad ním, případně co by to bylo?

♥

 Nemůžu uvěřit, že píšu tento článek. A že jsem to skutečně udělala. 
Kdo čte můj blog pravidelně a možná tak trochu umí číst i mezi řádky, tak ví, že jsem byla v práci hodně nespokojená. Od prvního dne jsem věděla, že to není práce pro mě. A prakticky od prvního dne jsem chtěla odsud odejít. 
Doteď ve mně převládá vděk za to, že mě do práce přijali. Byla to moje první práce po dodělání školy, a tak jsem vzala tu první, kam mě přijali. Věděla jsem, že si nebudu moc tak úplně vybírat. A tak jsem vzala středoškolskou pozici na úřadě za minimální peníze. Po zaškolení jsem několik měsíců zaskakovalo na přepážce za kolegyni, která byla dlouhodobě nemocná. Pár stejných úkonů pořád dokola. Milí lidé na druhé straně, ale taky ti z úplně opačného spektra. Už ani nespočítám, kolikrát na mě kdo křičel, nadával mi a kolikrát jsem pak brečela. Na takové jednání nemám povahu, nedělalo mi to vůbec dobře a vyčerpávalo mě to. Pak se kolegyně vrátila, já se přemístila na místo do kanclu. Na místo, kde jsem až na pár vzácných výjimek neměla co dělat.

Nejsem ale člověk, který by se snadno vzdával. A tak jsem pořád doufala, že se to změní. A ono se to nestalo. Bylo pro mě čím dál tím víc frustrující chodit do práce, kde nemám co dělat. Nějaký den jednou za čas je to fajn, ale ne, když se to pravidelně opakuju den co den. Zkuste si i jedenáct hodin sedět na židli a předstírat, že máte co na práci. Připadala jsem si zbytečně a věděla jsem, že jen ztrácím čas. Čím dál tím víc se ve mně ozývalo, že přeci kvůli tomuto jsem vysokou nestudovala. Že mám na víc, že bych se chtěla rozvíjet, nebo mít aspoň vyplněnou pracovní dobu. Začala jsem se i stydět za to, jakou práci dělám. Inženýrka, která na přepážce přepisuje auta, nebo jen sedí v kanclu a kouká do zdi. A to všechno za plat, za který sotva zaplatí nájem, jídlo a další nezbytné výdaje. K tomu si přičtěte ne zrovna vyhovující pracovní prostředí a kolektiv.
A jak se tento kolotoč pocitů opakoval den co den, začalo to odnášet moje psychické zdraví. Postupně jsem se dostávala do stavu, ve kterém jsem byla po dokončení bakalářského studia, a tehdy mi bylo po psychické stránce nejhůř v mém životě. A tehdy jsem sama sobě slíbila, že už nikdy nedopustím, aby se mi to stalo znovu.
Jen zkrotit mojí hlavu a dát výpověď bylo pro mě téměř nemožné. Hrozně jsem se bála. Reakce, nejistoty, toho, že budu litovat. Marně jsem hledala odvahu a pak si vyčítala, že jsem to nezvládla. Několik měsíců jsem se motala v kruhu, až jsem se jednou sebrala a bez nějakého velkého uvažování šla a výpověď dala. Děsilo mě strávit v práci i jen jeden den navíc, natož pak celý měsíc, když bych výpověď nedala a protáhla by se mi výpovědní lhůta.

Zdroj

A čekala jsem, že přijde úleva. Která se ale zatím vůbec nedostavila. Přijde mi, že jsem pořád v šoku, že jsem to skutečně zvládla. Nejspíš jsem to ani sama nečekala a teď potřebuju nějaký čas na to, abych se z toho vzpamatovala. A mezitím rozesílám životopisy a hledám si práci jinou. A ano, vím, že by bylo rozumnější si nejdřív najít jinou práci a pak dát výpověď, ale věděla jsem, že toto na mě nefunguje, protože bych vlastně neměla důvod si hledat práci jinou. Navíc mě odrazovalo, jak v inzerátech píšou, že nástup možný ihned/nástup k tomu a k tomu datu a já jsem věděla, že to nemůžu splnit, čímž jsem ztratila motivaci se vůbec na pozici přihlásit.
A tak si hledám novou práci, běží mi výpovědní lhůta a jsem zvědavá, kam mě osud nakonec zavane. Mám strach, pořád váhám, jestli jsem udělala dobře, ale sama vím, že už to takhle dál nešlo.
Že to bylo to nejlepší pro moje psychické zdraví.
Které je cennější, než si myslíte.

♥

Poslední měsíce z mého blogu pomalu mizí osobní články. Tak moc ráda bych je psala, ale nejde to. Kolikrát jsem se už přistihla, že sedím, prsty mám na klávesnice a uvnitř mě je úplné ticho. Nevím, odkud začít a nevím, co všechno sdílet. Hlavně mi ale došlo, že to, o čem bych chtěla psát, co bych potřebovala ze sebe dostat, nepřísluší mě, abych to sdílela. Jsou to příběhy jiných lidích. A já jsem ta, co musí zjistit, jestli chci, aby mě jejich příběhy v životě ovlivňovaly.
Často si totiž přijdu, jako kdybych se ocitla v nějaké životním paradoxu.
Mám všechno, co jsem si přála. Mám práci, přítele, pejska, kde bydlet. Vydělávám si a postavila jsem se na vlastní nohy. Jenže je tady jedno velké ALE. Možná jsem si tuhle stabilitu přála proto, protože mi to přišlo správné. A možná se mi život všemi těmi nepříjemnými věcmi snaží naznačit, že tohle nejsem já.
A možná prostě jen moc přemýšlím.

Zdroj

Pořád se snažím věřit, že nám osud naloží přesně tolik, kolik zvládneme unést. A přesto se často cítím vyčerpaná, bez energie a bez nálady. Jako kdybych se točila v začarovaném kruhu, který se všemi těmi nezodpovězenými otázkami pořád jen zvětšuje.
Když jsem byla mladší, často jsem si říkala, že až budu dospělá, tak budu znát odpovědi. Teď už dospělá jsem a zjišťuju, že ani dospělí odpovědi neznají. Natož pak já. Že jsou situace, která nemají správná řešení. Že i kdyby jste udělali cokoliv, nebude to dost. Že někdy věci musíte přijmout, nebo odejít.
Nic mezi tím.
Při všem tom bloumání jsem narazila na větu, že všichni jsme špatní v něčím příběhu (We are all bad in someone´s story) a přineslo mi to útěchu. Je to životní pravda, se kterou se musíme poprat. Nikdy se nezavděčíme všem a vždycky se najde někdo s vlastní verzí příběhu. S vlastním vnímáním světa.
A někdy se prostě nepotkáte.
A pak vznikají konflikty.
A pak je jen na vás, o kolik ustoupíte a co všechno si necháte vzít.

Tak snad jen ať ze všech těch bojů vyvázneme s co nejméně šrámy na duši.
Děkuji, že tady jste. 

♥

Nejsem typ člověka, co by si dával předsevzetí. Dřív jsem to zkoušela, ale samu sebe jsem vystavovala zbytečnému tlaku, sebekritice a sebeobviňování, že nejsem ani dost dobrá na to, abych zvládla dodržovat pár bodů, co jsem si zapsala kamsi na papírek. Efekt býval přesně opačný a mně došlo, že pro mě nejsou. Místo toho jsem se do nového roku snažila vstoupit s čistou hlavou a zbytečně si moc neplánovat, jaké ty následující měsíce budou.
Přesto jsem si všimla, že se mi v hlavě usídlila jedna myšlenka. A mě došlo, že jedno přání přeci jenom mám. 

Chtěla bych být lepším člověkem.

Upřímně je to pro mě překvapivá myšlenka. Nemyslím si, že bych byla špatný člověk. Ale všímám si, že jsou věci/situace/lidi, které tak úplně nezvládám, a to mě trápí. Nikdy jsem nebyla naivní, ale pořád jsem věřila, že v lidech převládá dobro. Že to, co člověk dává, se mu i vrací. Jen s postupem času zjišťuju, že tomu tak v mnoha případech není. A ta každodenní srážka s realitou bývá pro mě těžká.
Proto bych chtěla být sama v sobě dostatečně silná na to, abych se nad to dokázala povznést. Nebrat si věci tak osobně a zaměřit místo toho pozornost na sebe. Každý jeden den udělat alespoň jednu malou drobnost, kterou odkládám, do které se mi nechce. Postupně překonávat svoji lenost a stagnaci. Trávit míň času u televize a víc u toho, co mi dělá radost. Třídit věci a uklidit si prostor okolo sebe.

Abych v tom vnějším světě našla oporu pro pevné základy světa vnitřního.

Abych se měla o co opřít, až zase budu mít pocit, že okolní svět je až moc.
Abych se naučila usmát, poděkovat a odejít ze situacích, které mi nejsou příjemné.
A abyste to zvládli i vy.

Co si do roku 2023 přejete vy?

♥

Ten, kdo mě zná, tak ví, že jsem naprostý milovník Vánoc. Vánoční výzdobu sklízím nejdřív v březnu, od léta si pouštím vánoční filmy, v říjnu přemlouvám přítele, že není brzo na výzdobu a koledy si broukám celý rok.
O to větší překvapení bylo, když o první adventní neděli mě veškerá vánoční nálada opustila. Nedokázala jsem ani dokončit výzdobu. Bezradně jsem se dívala na všechny postavičky a nedařilo se mi je kamkoliv umístit. A tak to se mnou bylo celý předvánoční čas. 

Tento rok adventní čas utekl neskutečnou rychlostí. Snažila jsem si ho užít. Nasávala jsem vánoční atmosféru na trzích, jeli jsme s přítelem do předvánoční Bratislavy, zašli jsem na koncert Pavla Callty v rámci jeho vánoční tour, upekla jsem cukroví.. Jen to tento rok nějak nestačilo.

Na Štědrý den jsem se ale přeci jen dočkala a konečně jsem pocítila kouzlo Vánoc. Až do těch letošních jsem snad nikdy nezažila klidný Vánoce a kord Štědrý den jsem měla hlavně spojený se stresem. Až letos jsem zažila jaké to je, mít je v poklidu, nespěchat a nestresovat se, když večeře není přesně v pět. Celkem úleva po všech těch stresech tento rok. 
Neskutečnou radost jsem měla  z dárků od přítele. Neměla jsem žádná velká přání, o to víc mě překvapilo, co všechno jsem si pod stromečkem rozbalila. Nečekala jsem to.

♥

 Dlouhodobě vím, že jsem na sebe přísná. Znovu mi to došlo před pár dny, kdy jsem začala až bagatelizovat to, co se mi na začátku roku stalo. Čím víc o tom mluvím s různými lidmi, tím víc vnímám život s odstupem, nahlížím pod pokličky a samu sebe stavím do pozice, že jsem reagovala přehnaně. Že jsem to měla zvládnout líp, nehroutit se, stát nohami pevně na zemi a hlavně nebrečet, protože jsem teď už dospělá a život je komplikovaný. 
Pravda je taková, že nejsem v pořádku. Na začátku ledna jsem se zhroutila. Stala se mi velká rána, která mnou otřásla a doteď nevím, jak si s ní poradit. Nečekala jsem jí a nebyla jsem na ní připravená. Byla jsem paralyzována strachem, nešlo už jen o tu jednu věc, ale o celý koloběh, který by se mohl rozběhnout a který bych já neudýchala. Začala jsem opět slýchávat moji neoblíbenou větu, že jsem silná. Vím, že jsem, ale ne tak, jak to na první pohled vypadá. Na povrchu můžu působit, že to zvládám, že nad tím mávnu rukou a nenechávám se tím položit. Nerada ukazuju slabost, protože ta  vede k otázkám, na které nejsem připravená. Uvnitř ale panikařím, nejsem tam a pak jsem tam až moc.

Hledala jsem zkratky, abych se cítila lépe.

Zdroj

Dávala jsem si čas, pozorovala jsem se, jak reaguju, jak se cítím, co se se mnou děje. Měsíc, dva, čtvrt roku... Moje cesta pokračovala na terapie, do prostoru, který je jen můj a kde svoje myšlenky vkládám do slov. Přála bych si, aby k psychické pohodě vedla kratší cesta, ale zkratky k rychlejšímu cíli nevedou.
A tak se snažím každý jeden den, aby bolest byla menší a já šťastnější a spokojenější. Už teď vím, že to bude běh na dlouhou trať, ale jestli se v průběhu cesty aspoň na chvilku přistihnu, že se jen tak usmívám, bude stát za to. 

Držte se a nebojte si říct o pomoc.

♥

 Asi málokdo, kdo mě zná, by řekl, že jsem typ na tetování.
A když už jo, tak třeba na nějaké maličké srdíčko.
Hlavně nenápadné.
A tak jsem si v půlce dubna splnila můj obrovský sen a dala si na záda srdce ze žeber.
Což má do nenápadného decentního tetování daleko.

Ale.
Stačil mi jeden jediný pohled na fotku, kde měl někdo podobné srdce vytetované, a já byla ztracená. Ihned mě obrázek k sobě upoutal, fascinoval, a to se za skoro deset let, co mám obrázek v mobilu uložený, nezměnilo.
Vím, že pro hodně lidí může toto tetování působit drsně, ale já v něm naopak vidím křehkost. Přijde mi geniální, že něčemu tak krásnému jako je srdce, dáme drsný obal. Pro mě to je připomínka toho, že nic není černobílé. Nic není jen krásné a naopak. 
A že láska bolí. 
Že realita není romantický film.

Je to moje druhé tetování a už teď vím, že nebude poslední.
Myslím, že moje tetování budou vyprávět můj životní příběh.

A jaký máte na tetování názor vy?

♥

 Většinou mi pomáhá se z věcí vypsat. Ale pak se stanou věci, které mě zlomí, probudí ve mě prázdnotu a i když se snažím sebevíc, slova nepřicházejí. Místo nich přichází bezmoc, smutek a nekonečné prostranství prázdnoty vyplněné pochybnostmi a bolestí.

♥

 Tento rok mi čím dál tím víc přijde jako špatný vtip. Pravda je taková, že špatné věci se stávají i dobrým lidem. Že život není fér a jsou věci, které nemůžeme nijak ovlivnit. Můžeme ale ovlivnit to, jak na ně zareagujeme. A to je fakt, který mi dodává vnitřní sílu. A to i přes to, že žádná reakce zrovna teď nepřichází. Co ale přichází jsou myšlenky a pocity, vtíravé, neodbytné a všudypřítomné. A já se v nich ztrácím. Přijde mi, že nic  nepřichází v tu pravou chvíli. A nebo se úplně mýlím a čas mi opět ukáže, že všechno mělo svůj důvod.
Zatím nevím,
Vím ale, že i tohle pomine.
Jednou se probudím a covid bude za mnou. 
Jednou se probudíme a válka bude ukončena.
Jednou se probudíme a budeme vědět, jak s tím vším žít.
A to jednou bude brzy, vždyť čas je relativní pojem.

Opatrujte se.

♥

Právě teď bych potřebovalo návod na to, co dělat, když se Vám svět absolutně zbortí přímo pod Vašima nohama a vy na to vůbec nejste připravení. Viděla jsem to ve filmech, četla v knížkách, googlovala jsem si, co dělat a přesto nevím. Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco podobného mohlo stát mně. Já vlastně ani nevěřila, že by se to v reálném životě vůbec dělo.
Zkombinujte si nejhorší noční můru, všechna ta klišé z filmu, kdy zjistíte, že ten, koho milujete není tím, za koho se vydává, všechny ty příběhy z knížek, kdy se z kladných hrdinů stanou záporáci, znásobte si to tisícem a zjistíte, jak se zhruba cítím. Představte si záběr na tu holku, co se dozví pravdu, jak ubrečená leží v posteli a jen se chytá stébélek naděje, aby nemusela přijmout tu hroznou pravdu. 
Ta holka jsem já.
Zklamal mě člověk, ke kterému jsem měla stoprocentní důvěru, se kterým jsem sdílela život, říkala jsem mu všechno a myslela jsem si, že ho znám. S klidným svědomím bych mu řekla před oltářem ano.
A teď jsem o všechno přišla. Strašně moc si přeju, aby tahle noční můra skončila. Aby to nebyla pravda. Aby bylo všechno jako dřív. Ale jsou to jen planá přání, která zmizí v prostoru.
Stébla naděje se lámou a s nimi jsem se zlomila i já. 

Zdroj

 Už jsou to dva týdny, co se mi zbortil svět. Nechci být přehnaně dramatická, nepotřebuji lítost, ani dobré rady. Potřebuji čas, abych to vše nějak zpracovala. Logická a nejspíš i správná reakce by byla sbalit si věci a odejít. Ale problém je, že já to tak necítím. Ještě jsem nedošla do tohoto bodu a ani nevím, jestli někdy vůbec dojdu. Kdybych vztah ukončila, udělala bych to teď pro to, abych udělala „správnou věc", abych mohla všem okolo říct, že je konec, oni mě poplácali po rameni a pochválili mě. Udělala bych to pro to, abych potěšila jiné, ne samu sebe. Abych byla ta hodná holka, která dělá všechno tak, jak má. 

Ale problém je, že už nechci být tou hodnou holkou. Chci se umět postavit sama za sebe, nastavit si hranice a zjistit, co jsem ochotná druhým dovolit a co už ne. Myslela jsem si, že jsem zlomená, ale čím víc času uplynulo, tím víc se probouzí moje vnitřní síla. Hledám si cestu zpátky sama k sobě a přemýšlím, co si z celé této situace můžu vzít já. Co mi chce říct a ukázat. 
O mně, o něm, o ostatních. 
Nejsem připravená dát všemu sbohem.
Nejsem připravená odpustit.
A je to tak v pořádku.
V životě jsou věci, na které se nejde předem připravit. Které se dějí nezávisle na nás. Které nás potkávají, aby nám daly další životní lekci a ukázaly nám, na čem opravdu záleží. A taky to, na čem nemá cenu lpět a čeho nemá smysl se za každou cenu držet.
A možná se mýlím a celé tyhle turbulence jsou úplně o něčem jiném.
Důležité ale je, že my to dokážeme.
Že my to zlé překonáme.
Že my z té postele každé ráno vstaneme, vztyčíme hlavu, nasadíme úsměv a vykročíme světu vstříc s nadějí, že už brzy ten úsměv bude opravdový.

♥

Nemůžu se  ubránit pocitu, že před těmito Vánoci se ze mě stal tak trošku Grinch. Se zavřenými trhy opustila vánoční nálada i mě, chození do práce tomu taky moc nepřispělo a když pár dnů před Vánoci jsem já i pejsek skončili s antibiotiky, vánoční nálada mě už definitivně opustila. 
Naštěstí se Štědrým dnem, poleháváním na gauči u pohádek a čtením knížky se moje nálada zlepšila a já si Vánoce užila.

Na Štědrý den jsem měla hned dva štědrovečerní večery - jeden s přítelem a druhý s jeho nejbližší rodinou. Na první svátek vánoční  jsme byli u přítelovi mamky a na druhý u jeho babičky s dědou. I přes braní antibiotik jsem musela v pondělí a v úterý do práce, což bylo na nic, ale bohužel jsem s tím nic udělat nemohla. V úterý po práci jsme ale jeli za mými rodiči, kde jsem vlastně až doteď a kde jsme měli už třetí rozbalování dárků pod stromečkem.
A co jsem pod těmi všemi stromečky našla, se můžete podívat na následujících fotkách. 

Od přítele jsem asi jako ten největší dárek a překvapení zároveň dostala poukaz na tetování, který jsem absolutně nečekala a mám hroznou radost, že teďka už se konečně dokopu k tomu, abych na to moje druhé vysněné šla.

Od přítelovo mamky jsem toho dostala hrozně moc, což jsem vůbec nečekala a když se na ty dárky dívám, jen si říkám, že mě opravdu dobře zná.
Jako společný dárek jsme ještě dostali parní mop a držák do kuchyně rovnou i s papírovou rolí, pečícím papírem a fólií.

Už se stává tradicí, že s jednou z mých nejlepších kamarádek si asi budeme dárky k Vánocům posílat a pak je spolu rozbalovat přes telefon. Tento rok ale rozbalování nebralo konce a já jsem si říkala, že se asi musela zbláznit, když mi toho tolik dala. V těchto dárcích úplně vidím sebe a jednoduše z nich mám hroznou radost ♥.

Od kolegyň z práce jsem dostala spoustu drobných radostí.

Od mých rodičů a bráchy jsem ještě dostala dvě knížky, parfém, kosmetiku a ponožky.  Jako společný dárek jsme dostali přístroj na mytí oken a lístky na Mirai.

♥

A jaké jste měli Vánoce vy? Copak jste dostali a z čeho máte největší radost?

♥

 Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by riskoval a rád zkoušel nové věci. Vždycky jsem to ale chtěla umět. Aspoň na chvilku utišit proud myšlenek v mojí hlavě a prostě do toho jít. Jsou lidé, kterým to jde a těm jsem tiše záviděla. V mém případě jsem si musela všechno důkladně promyslet, podívat se na situaci z různých úhlů pohledu, hodiny a hodiny se tím vším probírat a výsledek byl vždy stejný. 
Nejde to.
Nemůžu.
Nemám na to.
Je to moc šílený.
Nemám to promyšlený.
Co když to nevyjde.
A tak zůstávalo všechno stejné a postupně jsem se smiřovala s tím, že i když mám duši dobrodruha, který by do všeho skákal po hlavě, moje já má rádo jistoty. Chce vědět, co bude zítra, jestli bude mít dostatek peněz, spokojenou budoucnost. Bojím se změn a zůstávám raději na místech, kde mi sice není tak úplně dobře, ale aspoň to tam znám a nemusí mě děsit neznámo. Nerada věci měním, protože mě děsí nejistota. To, co by bylo, kdybych něco ukončila a změnila svůj směr.
Mám až panický strach ze zavřených dveří, kterými se nejde vrátit zpátky. 

Zdroj

Od malinka jsem zvyklá, že je běžné si na všechno stěžovat a zůstávat tam, kde nám třeba není tak úplně dobře, ale přeci nikdo na nás nikde nečeká, tak zůstaneme tam, kde jsme. Tohle byl můj vzor, se kterým jsem sice nikdy vnitřně nesouhlasila, ale i tak jsem se podle něj chovala. Možná kvůli těmto větám mám tak ráda jistoty. Ať už jsou jakékoliv. Důvěrně je znám a děsí mě méně než to neznámo, které by nastalo, kdybych je neměla. 
Ale pak tu jsou dva život měnící okamžiky, kdy jsem dokázala hlavu utišit, hodit všechno za sebe a jít do toho po hlavě. Překvapivě mi to do života přineslo samé pozitivní změny a bez nich bych teď nebyla na místě, kde jsem. Tou první událostí bylo, když jsem se rozhodla jít studovat do Brna. Někde uvnitř jsem cítila, že to chci víc než cokoliv jiného. To neznámo sice nahánělo strach, neměla jsem žádný plán B a věděla jsem, že na všechno budu sama daleko od všeho, co znám, ale někde tam uvnitř jsem věděla, že to musím udělat. Podruhé se mi to stalo, když jsem se rozhodla bydlet s přítelem. Vsadila jsem všechno na jednu kartu a věděla jsem, že když to nevyjde, bude to hodně špatný a budu hodně víte kde. Ale přesto nebylo vlastně o čem přemýšlet. 
I přes to, že změny jsou v životě potřeba, pořád mi ztráta jistot nahání obrovský strach. Tak velký, že mě donutí zůstat tam, kde vlastně ani být nechci. 
Vím, že i teď se na jednom takovém místě nacházím. 
A uvnitř mě je opět ten kolotoč myšlenek, který ve výsledku má jasné obrysy, ale život za nimi je tak nejasný, že se bojím. Hodně se bojím. A přitom bych tam moc chtěla nepodepsat pokračování pracovní smlouvy. Jen to v situaci, ve které se s přítelem nacházíme, absolutně není rozumný nápad, ale i tak mám chuť do toho skočit po hlavě a v průběhu se naučit, jak v tom plavat.

Co vy a Vaše jistoty? Držíte se jich, nebo rádi objevujete nové možnosti?

♥

 Už se stává takovou tradicí, že na svoje narozeniny vydávám článek o tom, jaké to je být zase o rok starší, co se u mě změnilo a jak se vlastně mám. Myslela jsem si, že tento rok bude výjimka, necítila jsem, že bych měla potřebu podobný článek psát. Pak mi ale došlo, že by mi bylo líto, kdyby tady nebyl. 
Ke konci článku z minulého roku (tady) jsem psala, že vím, co bych ideálně chtěla, aby za rok bylo. A ta nejšílenější věc je, že se to všechno vyplnilo. Školu jsem dodělala, bydlení jsem našla a práci taky. Tři věci, které se ještě před rokem zdály neskutečné, se staly realitou. Šílenost.
Netvrdím, že je všechno perfektní a bez problémů, ale vím, že se snažím. Že na sobě pracuju a nic nevzdávám. Že se snažím věci řešit, moc se nestresovat a zažívat i něco jiného než jen pracovní stereotyp. Vlastně tak nějak poprvé za všechny ty moje narozeninové články cítím, že jsem o narozeninách v pohodě. Věc se má totiž tak, že já svoje narozeniny nikdy neměla ráda a ten jejich osudný den byl pro mě utrpením. Vždycky jsem měla pocit, že bych měla něco dělat, něco s někým podniknout a hlavně nebýt sama.
Dneska jsem si vzala dovolenou jen kvůli tomu, abych byla sama.
Zvláštní, jak se věci mění. 
Asi dospívám. 
A nebo mi konečně došlo, že mi nevadí být o narozeninách sama, protože stejně nesnáším nucené veselí. Kdo ví. Ať už je to ale jakkoliv, tak vím, že sama nejsem. Což je pocit, který jsem o narozeninách taky nikdy nezažívala. 

 Občas má pocit, že se svým životem hrajeme hru o to, kdo z nás dvou víc vydrží, zvládne a překoná. Jako kdyby nám nedocházelo, že jsme jedno, že to není já a život, ale my. A že tak jako tak nemáme šanci vyhrát.
Celkově mám pocit, že těch vnitřních rozporů bylo až moc. Že mám až moc velkou tendenci o věcech přemýšlet, hodnotit, dávat jim nálepky a skládat do škatulek. A pak přijde týden, jako byl ten, co dnešním dnem končí, a který mi ukáže, že ať se budu snažit, jak se budu snažit, tak si stejně nic nenaplánuju do posledního puntíku a nakonec je jen důležité se z toho nepos*at a stát na vlastních nohou.

Zdroj

V pondělí jsem po kratší nemocenské šla do práce a nenapadlo by mě, že už z ní sama po svých neodejdu. Moje první návštěva sanitky, kde mě přes hodinu dávali dohromady. V momentech, kdy jsem vnímala a věděla jsem, co se děje, jsem měla obrovský strach. V podvědomí jsem věděla, že to bude v pořádku, že jsem zkolabovala z horka a nedýchatelného vzduchu, ale ve sféře vědomí se objevil až panický strach z toho, že mě odvezou do nemocnice, ze které se už nedostanu ven tak, jak se to stalo mým babičkám. Nevěděla jsem, že v sobě tenhle obrovský strach mám a i proto jsem odmítla převoz do nemocnice. Naštěstí jsem v pořádku a celkem pevně se držím na svých nohách, ale byl to pro mě tak děsivý zážitek, že si z něj odnáším pár šrámů.
Pár šrámů si z tohoto týdne odnáší i náš pejsek, který mi připravil pár bezesných nocí. Bohužel jí bylo několik dní špatně, a tak skončila u veterináře, kde jí dali injekci a antibiotika. Měla jsem a pořád mám o ni velký strach, ta bezmoc, že jí nemůžu nijak pomoc, je těžká. 
Jako bonus jsem začala tento týden pracovat sama. Místo tří měsíců zaškolování jsem měla jen dva a najednou už pracuju sama za sebe. Pracuju na úřadu a kontakt s lidmi je mojí každodenní náplní. Nejen u prvního člověka, který šel za mnou, jsem byla neskutečně vyklepaná a vystresovaná. Najednou jsem měla pocit, že toho víc nevím, než vím a úplně ve všem jsem tápala, což vám zrovna na sebevědomí nepřidá. Ale nějakým způsobem jsem se ze všeho vymotala, přežila jsem a doufám, že to tak bude pokračovat i dál.
A konečně přišel víkend. Ten víkend, kterého jsem se už přes rok bála. V městské čtvrti, ve které bydlím, se konaly hody, jejichž aktivní součástí je i můj přítel. Jelikož k hodům, krojům, lidové hudbě a ani k tancům nemám žádný vztah, bylo pro mě zvláštní to vidět, snažit se podpořit přítele a přitom nedávat moc najevo, jak moc mi to celé přijde zvláštní a vlastně i padlé na hlavu, že se něco podobného koná mezi paneláky. Jediné, k čemu z toho mám vztah, je víno, ale v horku jste rádi, že vypijete deci a zůstanete stát na nohou. A tak jsem se snažila, tak moc, že jsem odcházela se slzami v očích a s pocitem, že tam nepatřím. Zas a znovu na mě dolehlo to, že nejsem z Brna, že tu moc známých nemám a sledovat přítele, jak se baví, popíjí, se všemi se zná a je spokojený, bylo pro mě hodně těžké. Ne, že bych chtěla, aby to nedělal, jen jsem se cítila hodně sama a v kombinaci s pocitem, že tam nepatřím, byla na mě celá situace až moc. Vlastně mě přepadla i závist a touha zapadnout. Zároveň jsem ale slyšela i můj vnitřní hlas, který mi říkal, že tohle nejsem já a není to prostředí, ve kterém bych se cítila sama sebou. 

♥

A tak jsem se všemi těmito pocity snažila nějak vypořádat. A v průběhu toho vypořádávání se, se mi pomalu otevíraly oči a já byla v šoku. Byla jsem hrozně moc překvapená, jak mě kolegyně v práci podržely, jak mi pomohly, jakou o mě měly starost a jak moc hodné na mě jsou. Jsem za to neskutečně vděčná a hned se mi do té práce chodí s lepším pocitem. Vděčná jsem i za svého přítele, který v dešti na mě celou dobu čekal před sanitkou, nepanikařil a byl se mnou. Došlo mi, že je vlastně úplně jedno, že mi ještě ten můj pokojík nevymaloval, knihovničku nesestavil a školu si prodlužuje o další rok, hlavně, že je na mě takový, jaký je. Že nezáleží na tom, kolik lidí kolem sebe máte, ale na tom, jestli jim můžete věřit a důvěřovat. A že spousta věcí, o kterých si myslíme, že jsou důležité, vlastně vůbec důležité nejsou.

♥

P.S. Tento týden byl tak náročný, že už mi přišel parfém, tři knížky, na cestě mám novou sukni a nejspíš ještě dneska skončí v nákupním košíku dvě kuchařky.
P.P.S. Až půjdete příště na úřad, zkuste být o kapku víc milejší.
P.P.P.S. Je úplně jedno, jaký chaos vládne u vás doma a že ještě ve tři odpoledne nemáte uvařený oběd. 
P.P.P.P.S. Zdraví je to nejdůležitější. Fyzické i psychické.
P.P.P.P.P.S. Už bych vážně ocenila trochu klidu.

 V posledních dnech a týdnech mám pocit, že se pořád něco děje. Že je pořád něco, s čím se musím vypořádat, zařídit, udělat, rozhodnout. Bylo toho na mě moc a já jen potřebovala klid, kterého se mi nedostávalo. A tak jsem upadávala do špatných nálad, ze kterých jsem se dlouho nedokázala plně dostat.
Tak nějak jsem asi celou dobu věděla, co potřebuji. Klid, vrátit se k tomu, co mě baví, začít chodit dřív spát, přestat jíst nezdravé věci a naopak zařadit do svého jídelníčku ty zdravější. Ale i když jsem tohle všechno věděla, nechtělo se mi. A to je asi ten problém. Stalo se spoustu věcí, které ze mě vysávaly energii a pak jsem ji neměla na nic jiného.
Nevím, jak se mi podařilo se do toho všeho zase zamotat.

Asi začnu prací, ve které jsem se nakonec rozhodla zůstat. Bohužel neustále svádím vnitřní boj s tím, jak to tam funguje a jaké jsou vztahy. Došlo to tak daleko, že jsem se jednoho dne v práci rozplakala a věci se daly do pohybu. Tento týden si mě zavolali vedoucí, absolvovala jsem více než hodinový rozhovor, ze kterého doteď nemám nejlepší pocit, nicméně výsledek je takový, že jsem se přestěhovala do jiné kanceláře a mimo té práce, co už teď dělám, budu mít na starost ještě jinou agendu. Pro mě to je vítězství, jinak bych odešla, což vedoucí nechtějí. Upřímně můžu říct, že mi tam z toho jde často hlava kolem a nejspíš to ani nikdy pořádně nepochopím, ale nejlepší řešení je asi ty věci vypouštět, dělat to, co mám a zbytek času se tím netrápit. Což je něco, co se budu muset naučit.
Do tohoto pracovního chaosu jsem řešila ještě chaos osobní. Přítel bohužel neudělal dost důležitou zkoušku, a tak místo státnic řešíme, co teď. Nic moc situace, která mě štve a mrzí zároveň. Ničí mě ta nejistota, kdy fakt nevím, co s ním a s námi bude. Jestli to nějak zvládneme finančně, když by ještě rok studoval, nebo co bude, když mu neschválí jeho žádost o prodloužení studia a ze školy ho vyhodí. Hodně jsem z celé této situace špatná, protože vím, že na to má, jen těch nešťastných okolností bylo až moc.
A do třetice všeho špatného už několik měsíců řeším spor s jednou mojí -teď už naštěstí- bývalou kamarádkou. Nikdy jsem plně nechápala pojem toxické přátelství, měla jsem pocit, že přeci by se člověk nepřátelil s někým, kdo by ho jen vysával a nic mu nepřinášel. A pak mi pomalu začalo docházet, že jednoho takového toxického člověka ve svém nejbližším okolí mám. Všechno to, co se stalo a co mi napsala, mi ublížilo mnohem víc, než jsem komukoliv přiznala. Pak už ale překročila hranu, snažila se mě urazit čímkoliv, čím jsem se jí kdy svěřila a nevím, jestli mi někdy někdo tak moc ublížil. Je to fakt zvláštní, jak se lidé dokáží změnit. Máte pocit, že toho člověka znáte a čas vás zas a znovu přesvědčí, že tomu tak není a že si nikdy nemůže tím druhým člověkem být jistí. 
Tento týden jsem už ale cítila, jak se ve mně opět probouzí moje vnitřní síla. Ta, co mi říká, abych více poslouchala sama sebe, více odpočívala a trávila čas tak, jak chci já, trávila více času o samotě a našla si čas na to, co mě baví. Abych si dělala radosti a abych si zas začala tvořit ten svůj svět. Zároveň potřebuji, aby se některé věci změnily a potřebuji to tak moc, že si je klidně vydupu. 

Ale hlavně vím, že se nechci zas zamotat do myšlenek ve svojí hlavě. 
Všechno je pro teď v pořádku a všechno je tak, jak má pro teď být.

Co děláte pro to, abyste se nezamotávali do svých myšlenek?

♥

 Pomalu si už ani nepamatuju, jaké to je si sednout k blogu a začít psát článek. V posledních týdnech sice články vycházely, ale byly to články, které byly předepsané a maximálně jsem něco málo do nich doplnila. Navíc se mi notebook z opravny vrátil teprve minulý týden, po více než měsíci a půl. Za ty týdny jsem si i úplně odvykla trávit čas na počítači a tak mě ani nelákalo na něm být. 
Co je u mě ale největší novinkou je, že už tři týdny chodím do práce. Do mojí první full time práce a je pro mě celkem masakr si navyknout na nový režim, přeci jen kolem páté ráno jsem naposledy vstávala na střední, což už je šest let. A tak si postupně zvykám a snažím se najít nějaký svůj systém jak fungovat a stíhat během dne více věcí. 
Myslím, že teď už se mi to celkem daří, ale zpět na začátek.

První den do práce jsem šla úplně rozklepaná, hrozně jsem se bála a netušila jsem, co vlastně čekat a co  vlastně budu dělat. První a druhý den byla naprostá katastrofa, až tak velká, že jsem se v úterý zhroutila a byla jsem odhodlaná tam už nikdy nejít. Ty první dva dny jsem seděla jen na "svojí židli", nikdo se mi nevěnoval a já si připadala úplně příšerně. Zmatená, ztracená a nešťastná. Když jsem se uklidnila, rozhodla jsem se, že vydržím do pátku a pak se uvidí, co bude dál. Ve středu jsem se začala zaučovat a najednou se věci začaly obracet k lepšímu. Moje "zaškolitelka" je naprosto skvělá, milá, hodná a myslím, že jsme si fakt sedly. Z počátku mi jednotlivé úkony přišly hrozně zmatečné, absolutně jsem netušila, co dělám a jen jsem se snažila věřit tomu, že ze začátku se mi toho bude zdát hodně, ale pak už to bude dobrý. 
Co je pro mě výzva je i to, že pracuji s lidmi v přímém kontaktu. V kombinaci s tím, že jsem introvert, který občas má problém si dojít koupit i housky do pekárny, komunikace nejen s cizími lidmi nikdy nebyla moje silná stránka a navíc mluvit s lidmi tak, že vím, co dělám, je pro mě velká výzva.
Často přemýšlím i nad tím, jestli je tohle ta práce, kvůli které jsem tak dlouho studovala. Upřímně na to, co teď dělám, bych ani titul nepotřebovala a napadalo mě, jestli mám tohle zapotřebí a jestli jsem neměla ještě počkat. Hodně jsem nad tím přemýšlela a postupně mi došlo, že mi ta práce teď může více přinést než vzít. Jsem ráda, že nějakou práci vůbec mám, že jsem tam byla přijata i bez předchozích pracovních zkušeností a že mi dali tu šanci. Je fajn, že díky této práci se otrkám, naučím se komunikovat s lidmi/zákazníky, získám praxi a aspoň něco si vydělám. Sice nevydělávám nějakou závratnou částku, ale vím, že moje měsíční náklady mi to pokryje a ještě něco mi zbyde. Navíc je skvělý pocit mít jistotu práce a peněz a jelikož pracuji ve státní správě, myslím si, že v dnešní době ta jistota zaměstnání v tomto sektoru je asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Teď už mám za sebou tři týdny a myslím, že se to stále zlepšuje. Na práci jsem si zvykla, některé úkony už zvládám sama, každodenní kontakt s lidmi není tak hrozný, vlastně jsem za něj i ráda. Co mi strašně moc vyhovuje je to, že dodělám úkon, podám dokumenty člověku na druhé straně a tím to pro mě končí. Vyjdu z práce a mám naprosto čistou hlavu. Nepřemýšlím nad tím, jestli jsem něco neudělala špatně, jestli jsem všechno stihla a co mě čeká zítra. Úplný klid. Je to sice zodpovědná práce a musím si být jistá, že v momentě, kdy se se zákazníkem loučím, má všechno v pořádku, ale pak nic. Upřímně je to pro mě až zázrak, že to ta moje hlava neřeší a mám pocit, že to je jen další důkaz toho, že pro teď mám v práci zůstat.

Vlastně jsem tak nějak v šoku, co se všechno za tak krátkou dobu změnilo. Přijde mi to až neuvěřitelný, že se všechny ty věcí děly a dějí tak nějak přirozeně, samy.  Ale o tom třeba zas v jiném článku. 

Budu moc ráda, když mi do komentářů dáte vědět o Vašich prvních opravdových pracovních zkušenostech. 

♥

 Tak strašně moc jsem se těšila, až si sednu k notebooku a budu si moc v klidu napsat tento článek, že najednou vlastně ani nevím, kde začít. Asi začnu s tím, že notebook mám stále v opravně a proto se omlouvám za mojí neaktivitu. Mrzí mě, že se oprava stále protahuje, ale bohužel s tím nic nenadělám.
O to víc času ale trávím v offline světě. Stále se snažím v tom všem najít nějaký balanc a zjistit, co se tak vlastně dělá, když se nestuduje.
Ale zpátky na začátek.

 Zdroj

Věděla jsem, že po skončení školy potřebuji nějaký čas pro sebe. Stresy s psaním diplomky a státnicemi si vybraly svojí daň a já věděla, že pokud chci být v pohodě, tak se nemůžu hned vrhnout na hledání práce. Zároveň těch změn pro mě za poslední ani ne rok bylo víc než dost. Já jsem člověk, kterému změny tak moc nevadí, vlastně je i vyhledávám. Zároveň ale potřebuji vždycky čas na to, abych je nějak zpracovala.
A na to jsem si ten čas nenašla.
Přesně před rokem jsem vydala článek s pozitivními poznatky z karantény (tady), kde jsem psala, že se chci osamostatnit. O tři měsíce později vyšel můj narozeninový článek (tady), kde jsem psala, jaké změny mě během roku čekají. Nevěřila jsem, že se to všechno stane. A ono se stalo a najednou jako kdyby mě zavalila ta realita a já se cítila ztracená. Bylo pro mě zvláštní, že studium najednou skončilo a já měla skočit do prázdna. Potřebovala jsem ten čas, abych zjistila, co se vlastně v tom dospělém životě dělá, jak chci trávit svůj čas a co dál. Ne, že bych tedy našla nějaké odpovědi.
A tak přešel Valentýn, přítelovo narozeniny a byl tu březen.
A přišel čas na to, abych si začala hledat práci.
Cítila jsem, že chci pracovat v tom oboru, co jsem vystudovala. Začala jsem hledat a zjišťovala jsem, že pozic, na které bych se hodila a cítila, zas až tak moc není. Nakonec moje hledání vyústilo k podání čtyř přihlášek do výběrových řízení.
Do začátku dubna jsem neměla zprávy z průběhu žádného výběrového řízení a tak mě čekala cesta na pracák. Věděla jsem, že to je jen přechodná stanice, i tak to byl ale hodně zvláštní pocit zařadit se oficiálně do evidence nezaměstnaných. Když tak dlouho studujete, nepředstavujete si, že tam skončíte. Ale taková je realita mnohých čerstvých absolventů.
Po šesti dnech na pracáku se mi ozvali z jednoho výběrového řízení, že sice na pozici, na kterou jsem se hlásila, mě nevzali, ale že mi nabízejí jinou pozici. Dala jsem si den na rozmyšlenou a vzala jsem to. Upřímně to asi není pozice, kde bych se viděla i třeba za pět let, ale myslím si, že je to skvělá příležitost a byla bych hloupá, kdybych to nevzala. Přeci jen jako čerstvý absolvent téměř bez praxe v oboru a v době kovidové si nemůžete příliš vybírat.
A tak už za pár dní nastupuji do mého prvního zaměstnání.
Mám strach, zároveň mám ale obrovskou radost, že se mi podařilo najít místo v oboru a že mám tuhle možnost. Je to úleva a aspoň nějaká jistota v této nejisté době.

V posledních týdnech mě i napadalo, že vlastně všichni ti, co tvrdili, že chodit "jen" do školy je vlastně bezstarostný život, měli pravdu. Všechno to papírování, zařizování a vyřizování všech možných věcí, je něco, na co Vás ani ta sebelepší škola nepřipraví.

A tak hádám, že mi začíná úplně nová kapitola mého života.
A doufám, že bude jedna z těch lepších.

Jaký byl ten Váš přechod ze studentského života do pracovního?

♥