Když přijedu za rodiči, nikdy nevynechám návštěvu místních sekáčů. Upřímně si myslím, že tam máme jedny z nejlepších, jaké jsem kdy objevila. Ráda se do nich vracím a málokdy se stane, že bych si z nich neodnesla ani jeden kousek. 
Při mojí poslední návštěvě to bylo kousků rovnou šest z hrabáku (dohromady za 290 Kč) a jeden kousek ze second handu Esco. A vzhledem k tomu, jaké klenoty jsem našla, je skoro až k neuvěření, jakou částku jsem dohromady zaplatila. Jen doplním, že v tomto konkrétním hrabáku cena za kilo závisí na tom, v jaký den tam jste. Já v něm byla v sobotu, kdy cena byla 125 Kč/kg. 

Hnědý kabát
Jako první jsem se vrhla na prohlížení svrchních oděvů. Měla jsem v hlavě, že by se mi hodil jednobarevný kabátek jiný než černý. Nakonec jsem našla dva, ale tento byl jasným favoritem. 

Košile a svetr
Košile se mi líbila hnedka, zaujala mě barva i materiál. Při zkoušení mi bylo jasné, že půjde se mnou domu. Cítila jsem se v ní skvěle, sedla mi a překvapivě mi přijde i dost variabilní.
Svetr mi sedl, jako kdyby byl šitý přímo na mě. Cítím se v něm elegantně, vysoce a hubeně.

Dorothy Perkins, 30 Kč; Hobbs London, 36 Kč

Topy
Oblíbené kousky, které si v hrabáku kupuju, jsou topy. Mám jich odsud už několik, vyhovuje mi, že je tady koupím za pár korun a mám více kousků na střídání do práce.
Tentokrát jsem našla černý, který materiálem připomíná tenčí svetřík. Nejvíc mě na něm ale zaujaly jeho rukávy a záda, mám moc ráda takové neobvyklé kousky.
Druhým je spíše taková halenka, má 3/4 rukáv a myslím, že bude ideální na dny, kdy nebudu vědět, co na sebe.

Next, 29 Kč; Papaya, 37 Kč

Spodní oděvy
Poslední dobou jsem si zamilovala delší sukně, v podstatě už ani jiné nenosím. U této mě odrazovalo, že je celkem dost zmačkaná, ale hledala jsem si, že by koženka měla jít narovnat. Kousek jsem koupila jako úplně nový - měl ještě visačku.
Druhým kouskem na spodní část těla jsou kalhoty ve stylu paper bag. Já tento střih u podobných lehkých kalhot miluju, vypadá na postavě skvěle a na jaro a léto je to must have záležitost. 

♥

Poslední měsíce z mého blogu pomalu mizí osobní články. Tak moc ráda bych je psala, ale nejde to. Kolikrát jsem se už přistihla, že sedím, prsty mám na klávesnice a uvnitř mě je úplné ticho. Nevím, odkud začít a nevím, co všechno sdílet. Hlavně mi ale došlo, že to, o čem bych chtěla psát, co bych potřebovala ze sebe dostat, nepřísluší mě, abych to sdílela. Jsou to příběhy jiných lidích. A já jsem ta, co musí zjistit, jestli chci, aby mě jejich příběhy v životě ovlivňovaly.
Často si totiž přijdu, jako kdybych se ocitla v nějaké životním paradoxu.
Mám všechno, co jsem si přála. Mám práci, přítele, pejska, kde bydlet. Vydělávám si a postavila jsem se na vlastní nohy. Jenže je tady jedno velké ALE. Možná jsem si tuhle stabilitu přála proto, protože mi to přišlo správné. A možná se mi život všemi těmi nepříjemnými věcmi snaží naznačit, že tohle nejsem já.
A možná prostě jen moc přemýšlím.

Zdroj

Pořád se snažím věřit, že nám osud naloží přesně tolik, kolik zvládneme unést. A přesto se často cítím vyčerpaná, bez energie a bez nálady. Jako kdybych se točila v začarovaném kruhu, který se všemi těmi nezodpovězenými otázkami pořád jen zvětšuje.
Když jsem byla mladší, často jsem si říkala, že až budu dospělá, tak budu znát odpovědi. Teď už dospělá jsem a zjišťuju, že ani dospělí odpovědi neznají. Natož pak já. Že jsou situace, která nemají správná řešení. Že i kdyby jste udělali cokoliv, nebude to dost. Že někdy věci musíte přijmout, nebo odejít.
Nic mezi tím.
Při všem tom bloumání jsem narazila na větu, že všichni jsme špatní v něčím příběhu (We are all bad in someone´s story) a přineslo mi to útěchu. Je to životní pravda, se kterou se musíme poprat. Nikdy se nezavděčíme všem a vždycky se najde někdo s vlastní verzí příběhu. S vlastním vnímáním světa.
A někdy se prostě nepotkáte.
A pak vznikají konflikty.
A pak je jen na vás, o kolik ustoupíte a co všechno si necháte vzít.

Tak snad jen ať ze všech těch bojů vyvázneme s co nejméně šrámy na duši.
Děkuji, že tady jste. 

♥