Od mých narozenin ve mně sílil pocit, který jsem v sobě nosila už dlouho a vlastně jsem se ho bála pojmenovat. Až jsem jednou tu větu vyslovila nahlas a neskutečně se mi ulevilo.
Já jsem ztracená ve svém životě.
Dostala jsem se do bodu, ve kterém mám pocit, jako kdybych plnila přání ostatních. Jako kdybych se snažila napasovat na životní cestu, po které kráčí jiní, ale mně vlastně až tak moc nevyhovuje. Zároveň mám ale i pocit, že ať udělám cokoliv a rozhodnu se jakkoliv, tak to nepovede k mému štěstí a spokojenosti.
Ale tak nějak čím dál tím víc vnímám, že v tom nejsem sama. Že je nás mnohem víc, než si myslíme. A já si prostě jen myslím, že by bylo fajn, abychom si sami sobě přiznali, že jsme na naší cestě ztracený. Že absolutně netušíme, co tady vůbec děláme. Přestat si hrát na to, že všechno víme, všechno známe a všude jsme byli. Že přesně víme, co od života chceme. Že jsme superhrdinové, co zvládnou a snesou všechno. Tenhle přístup nikam moc nevede.
Občas jsem plná optimismu a plánů. Vím přesně, co chci a jaká je k cíli cesta. Pak se ale ozvou všechny ty věty, které mi v průběhu mého života jiní zasadili do hlavy a začnu o všem pochybovat. Je hrozně těžké se vymanit z toho, že bych měla vystudovat vysokou, najít si práci, založit rodinu a prostě se smířit s tím, že takhle to je. A já bych to všechno chtěla, jen si nejsem jistá, jestli mezi tím vším nechci ještě něco víc.
Možná je na čase si konečně přiznat, že já nikdy nebudu pasovat do škatulek. Že nechci kráčet tou cestou jako všichni ostatní jen proto, že to je ta jednodušší a pro ostatní dobře srozumitelná. Asi je ten správný okamžik si přiznat, že to, jak moc jsem se snažila zapadnout, mě přivedlo do tohohle chaosu, co v sobě mám.
A já vím, že je toho uvnitř mě hodně. Pod tou vrstvou všech těch temných myšlenek, dnů a vět, který mi kdo kdy řekl. A po dlouhé době cítím, že to půjde. Jen se musím přestat bát všech těch co by kdyby a proměnit všechny ty katastrofické scénáře v mé hlavě na něco barevnějšího? Skutečnějšího? Inspirativního? Pulzujícího? Kdo ví. Ale budu ráda, když mě prostřednictvím (nejen) tohoto blogu budete na mojí cestě provázet.
Tak jste se někdy ztratili ve svém životě?
♥
P.S. Na našem blogu Ze sekáče právě vyšel první článek se sekáčovými úlovky.
Ale tak nějak čím dál tím víc vnímám, že v tom nejsem sama. Že je nás mnohem víc, než si myslíme. A já si prostě jen myslím, že by bylo fajn, abychom si sami sobě přiznali, že jsme na naší cestě ztracený. Že absolutně netušíme, co tady vůbec děláme. Přestat si hrát na to, že všechno víme, všechno známe a všude jsme byli. Že přesně víme, co od života chceme. Že jsme superhrdinové, co zvládnou a snesou všechno. Tenhle přístup nikam moc nevede.
Občas jsem plná optimismu a plánů. Vím přesně, co chci a jaká je k cíli cesta. Pak se ale ozvou všechny ty věty, které mi v průběhu mého života jiní zasadili do hlavy a začnu o všem pochybovat. Je hrozně těžké se vymanit z toho, že bych měla vystudovat vysokou, najít si práci, založit rodinu a prostě se smířit s tím, že takhle to je. A já bych to všechno chtěla, jen si nejsem jistá, jestli mezi tím vším nechci ještě něco víc.
Možná je na čase si konečně přiznat, že já nikdy nebudu pasovat do škatulek. Že nechci kráčet tou cestou jako všichni ostatní jen proto, že to je ta jednodušší a pro ostatní dobře srozumitelná. Asi je ten správný okamžik si přiznat, že to, jak moc jsem se snažila zapadnout, mě přivedlo do tohohle chaosu, co v sobě mám.
A já vím, že je toho uvnitř mě hodně. Pod tou vrstvou všech těch temných myšlenek, dnů a vět, který mi kdo kdy řekl. A po dlouhé době cítím, že to půjde. Jen se musím přestat bát všech těch co by kdyby a proměnit všechny ty katastrofické scénáře v mé hlavě na něco barevnějšího? Skutečnějšího? Inspirativního? Pulzujícího? Kdo ví. Ale budu ráda, když mě prostřednictvím (nejen) tohoto blogu budete na mojí cestě provázet.
Tak jste se někdy ztratili ve svém životě?
♥
P.S. Na našem blogu Ze sekáče právě vyšel první článek se sekáčovými úlovky.
