Myslela jsem si, že o nové práci něco napíšu mnohem dřív. Zkoušela jsem to, ale vůbec mi to nešlo. Moje pocity ohledně ní se často měnily a přemýšlela jsem i nad tím, že bych z ní ve zkušební době odešla.
Ale zpátky na začátek.
Odhodlat se k tomu dát výpověď z předchozí práce mi trvalo neskutečně dlouhou dobu (článek o tom najdete tady). Nejsem si jistá, jestli bych výpověď dala, kdybych nenašla inzerát na pracovní pozici, na které momentálně pracuju.
Na pracovní nabídky jsem se dívala opravdu dlouho, ale za celé dlouhé měsíce jsem nenašla ani jednu jedinou, u které by mi něco nevadilo. Jasně, snad žádná práce není na sto procent ideální, ale když už rovnou cítíte, že byste se pokoušeli sami sebe napasovat někam, kam víte, že to nepůjde, nemá to cenu. Až v únoru jsem našla takovou nabídku, kde jsem si odškrtla všechny body, nebylo v ní nic, co by mi nevyhovovalo a všechno ve mě křičelo, že to je to ONO. Bez většího rozmýšlení jsem poslala životopis. Případný nástup by byl 1. května.
Věděla jsem, že kdyby nějakou náhodou tato práce vyšla, musím být připravená a dát výpověď ještě v únoru tak, aby mi na konci dubna uplynula výpovědní lhůta. Byl poslední únorový den a já výpověď stále neměla podanou. Tak moc mě ale děsilo, že bych o tuto práci mohla přijít jen kvůli tomu, že ji nejsem schopná dát, že jsem za pět minut dvanáct sebrala veškerou odvahu a odnesla vedoucímu svou výpověď.

Čekala jsem, jestli se mi ozvou "z té mojí vysněné práce" a mezitím jsem rozesílala životopisy dál. A pak mi jednoho dne zazvonil telefon a já byla pozvaná na pohovor. Měla jsem ohromnou radost a zároveň velký stres, na opravdovém pohovoru jsem do té doby byla jen jednou, takže jsem se pilně dle tipů na internetu připravovala a říkala jsem si, že mě nemůže nic překvapit. Na pohovoru jsem si spíš připadala jak na zkoušce a odešla jsem s pocitem, že jsem to totálně pokazila a musím se opřít do hledání jiné práce.
O to větší překvapení bylo, když mě vybrali. Přišla obrovská radost, úleva a absolutně nebylo o čem přemýšlet.
A tak jsem nastoupila, plná radosti a zároveň obav, abych to zvládla. Bála jsem se, že na mě rovnou všechno nahrnou a já budu bezradná. O to větší překvapení bylo, že začátek byl hodně pozvolný. Až tak moc, že se ve mě mísily pocity, zda to bylo správné rozhodnutí. Nedostatek pracovní náplně byl jedním z důvodů, proč jsem odešla z předchozí práce a nedovedla jsem si představit, že bych to tak měla znovu. Čekala jsem, že budu víc zapojena, že mi moji mentoři budou ukazovat, co dělají, že si nebudu připadat, že jsem tam zbytečně. Hodně jsem bojovala s tím, že pracovní pozice nenaplnila moje očekávání. 
Postupně se ale všechno začalo měnit k lepšímu.
Jsem zapojována do činností, vypracovávám samostatně materiály, lépe se ve všem orientuju a celkově jsem se adaptovala mnohem lépe, než jsem čekala. Moji kolegové jsou skvělý, konečně pracuju na místě, co má úroveň a kde jsem už několik let chtěla pracovat. Neměnila bych. Jen doufám, že to takto bude pokračovat i dál a stanu se právoplatnou členkou (nejen) pracovního kolektivu.
Konečně v sobě cítím tu touhu dozvědět se a umět toho co nejvíc.

Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro změnu práce. Zpětně absolutně nechápu, jak jsem v té předchozí mohla vydržet tak dlouho. Nerozumím tomu, proč jsem zůstávala v tak nevyhovujícím pracovním prostředí, kam jsem chodila s odporem a obavami. Zpětně si uvědomuju, co všechno tam bylo špatně a jak mě mentální nastavení lidí stahovalo úplně dolů. 

A jak se po pracovní stránce daří vám? Měnili jste někdy práci?

♥

 Knížky od Julie Caplinové ze série Romantických útěků mě provázely celý první půl rok tohoto roku. Jak se mi líbily poslední tři tituly se dozvíte právě v tomto článku.

Čajovna v Tokyu
Přiznávám, že příběh z Japonska mě lákal ze všech nejmíň. 
Příjemným zjištěním bylo, že se nám rozvíjí příběh Fiony, se kterou jsme se seznámili v Kavárně v Kodani. Zamilovala jsem si majitelku čajovny Haruko a její dceru Setsuko. Samotný příběh mě ale úplně nenadchl, holt nejsem fanynkou japonské kultury. Nejvíc mě nadchl konec, vyústění příběhu leč trochu klišé, se mi líbilo moc. 

Chata ve Švýcarsku
Další příběh, který mě také příliš nelákal. Hory v zimě a lyžování mi nic moc neříkají. Jak už ale bývá zvykem, Caplinová umí příběh vykreslit tak, že se do dané země/města stejně zamilujete. 
Nejinak tomu bylo i v případě Miny, která si vás svojí chutí do života naprosto získá. Oblíbíte si ale i další postavy včetně Luky, který mi byl ze všech mužských hrdinů asi i nejsympatičtější. Po dočtení mi bylo opravdu líto, že se jedná jen o smyšlený příběh, v opačném případě bych totiž do penzionu a kavárny z knížky moc ráda vyrazila. Byla bych zvědavá, jakou zkratku bych od kmotry Miny dostala.

Hrad ve Skotsku
K mé velké radosti jsme se v této knížce znovu setkali s Izzy - účastnicí kuchařského kurzu z Domku v Irsku. Příběh je zasazen na skotský hrad v předvánočním a vánočním obdobím, což dodává knížce ještě větší kouzlo. 
Moje dojmy z knížky jsou ale tak půl na půl. Zamilovala jsem si postavy s jedinou výjimkou - Rosse. Líbilo se mi, jaké skrýval překvapení, jinak mě ale jeho váhavost spíš otravovala. Stejně tak jsem měla trošku problém s tím, jak šlo všechno hladce. Jednoduše jsem nedokázala uvěřit tomu, že starý hrad, který potřebuje spoustu oprav, by se tak rychle dokázal přetvořit do provozuschopného stavu. Ale myslím si, že u těchto knížek jde spíš o celkovou atmosféru než o přesnou realitu.
Je ale vidět, že se autorčin styl posouvá ku předu a oproti první knížce ze série - Kavárna v Kodani, je znát obrovský posun.

Z celé série se mi asi nejvíc líbil Hotýlek na Islandu, Chata ve Švýcarsku a Domek v Irsku. Nejméně pak díly, které se odehrávaly mimo Evropu - Čajovna v Tokyu a Pekárna v Brooklynu. 

Taky už máte celou sérii přečtenou? Který díl se Vám líbil nejvíc?

P.S. Na podzim vyjde už desátý díl ze série Romantických útěků - Vinice ve Francii, nemůžu se dočkat. Do té doby na mě čeká ještě Útek na venkov.

♥

 Levandulovou farmu Lavandia jsem objevila minulý rok díky Facebooku. Jen než jsme si s přítelem našli čas, políčko už bylo sesbírané. Tento rok jsem si to už nechtěla nechat ujít, a tak jakmile bylo hezké počasí, zajeli jsme se tam podívat.

Pole se nachází ve Starovičkách zhruba 40 minut od Brna nedaleko Hustopečí. Z parkoviště si uděláte ani ne kilometrovou procházku a jste tam. My jsme tam byli o víkendu, kdy začínal samosběr. Lidí tam bylo opravdu hodně, ale přirozeně se rozptýlili, takže mi to ve výsledku ani nepřišlo. Jen u houpačky se tvořila fronta, ale tomu se vůbec nedivím, fotku na ní jsem si nemohla nechat ujít ani já.

Samozřejmostí jsou i obchůdky s občerstvením a drobnostmi s levandulovou tematikou. My vyzkoušeli limonádu, ovocný nanuk a levandulové espresso, všechno bylo výborné. Domů jsme si nakonec odvezli jen koupelový sáček, ale měli tam toho mnohem víc.

Levandulové políčko je možná neobvyklý cíl výletu, ale stojí za to. Moc doporučuju, nebudete litovat.

Byli jste se někdy na nějakém podívat? 

♥

Knížky k létu a k dovoleným neodmyslitelně patří. Schválně, kdo si taky do kufru balí hromádku různých příběhů, ke kterým se během roku tak nějak nedostal? Moje mamka je v tomto zářným příkladem. Já čtu knížky průběžně, s delšími dny toho ale vždycky přečtu víc.
Kord když jde o knížky, které vás nenechají, abyste je odložili. A právě takové bych vám dneska chtěla doporučit.

Jeho a její | Alice Feeney
Thriller od britské spisovatelky Alice Feeney vás nenechá chladnými. Mě zaujal na první pohled. Myslela jsem si, že se mi kniha bude líbit, ale že ji přečtu jedním dechem, jsem ani já nečekala. 

Knížka vás nenechá, abyste ji byť na chvilku odložili. V jednu chvíli se přistihnete, že kýváte hlavou a máte pocit, že je vám celý příběh jasný, po pár stránkách je ale zase všechno jinak. V průběhu začnete podezřívat snad úplně každého. Autorce se povedlo atmosféru vykreslit tak, že vrahem s motivem může být snad kterákoliv z postav.
Vraha jsem ale přesto vůbec neodhadla. 
Doteď jsem z toho v šoku a budu si muset knížku přečíst znovu, protože si říkám, že není možné, aby mi to tak moc uniklo.
Zajímavé bylo i vyprávění příběhu ze tří pohledů - Anny, Jacka a vraha. Tento prvek často působí rušivě, tady se ale postavy doplňovaly a konečně i mužská linie byla napsaná lidsky a uvěřitelně. 

Odvoz pro Sáru | S. C. Lalli
U druhého thrilleru nám s přítelem z anotace spadla brada a skoro jsme se poprali o to, kdo knížku bude číst jako první. Ale jelikož hlavní čtenář naší domácnosti jsem já, samozřejmě jsem vyhrála. 

Ze začátku byl pro mě příběh maličko zklamáním. Kvůli anotaci jsem měla velká očekávání a byla jsem trošku zklamaná, že se příběh netočí jen kolem vyšetřování vraždy. 
Kniha se soustřeďuje na příběhy obou Sár - z minulosti až do přítomnosti. Kord v případě přeživší Sáry je to překvapivé čtení, které mě vtáhlo do děje. Oceňovala jsem, že není jen slušňačka, která se snaží si zajistit coby dcera přistěhovalců  lepší život. Skrývalo se v ní toho mnohem víc. Stejně tak musím vyzdvihnout konec, který konečně přinesl překvapivý zvrat a líbilo se mi, jak se příběh uzavřel. 
Zároveň mi ale přijde, že knížka nevyužila svůj potenciál. Z námětu se dalo vytěžit víc. Prvky napětí sice nechyběly, ale za mě jich tam mohlo být víc. Pro mě to byl spíš napínavý román než thriller v pravém slova smyslu.
Pro někoho, kdo se na thrillery necítí, ale zároveň by si někdy chtěl přečíst něco napínavějšího, bude tato knížka ideální.

Moc děkuji za skvělé čtenářské zážitky nakladatelství Grada.

Jakou knížkou si léto zpestříte vy? Vyberete si nějaký thriller nebo raději romantický příběh?

♥