Nedávno jsem si pročítala všechny moje články s vysokoškolskou tématikou a v duchu jsem si říkala, jak jsem byla naivní. A bláhová. A taky trošku úplně blbá. Ale to k tomu asi patří.
Každopádně začínám čtvrtý semestr. A mám neustále pocit, jako kdybych začínala pořád znovu od začátku. Tentokrát je to v něčem o trošku snažší, ale čeká mě ten nejtěžší semestr vůbec. A taky to je první semestr, kdy jsem absolutně netušila, s kým vlastně budu bydlet. Ale o tom zas příště, protože od března je to opět velká neznámá.

Opět mám školu čtyři dny a ještě nikdy jsem netrávila ve škole tolik hodin. Úplně se mi teď tady nechce rozepisovat co kdy mám, jako jsem to dělala v předešlých článcích (1, 2, 3), tak jen snad napíšu, že je to fajn. A že jsem taky tak trošku v háji. Kord z jednoho předmětu, aneb dejte dohromady všechno to, co mi na počítači nejde a vznikne moje noční můra. Radši ani nechci přemýšlet nad tím, kolikrát budu nad všema těma úkolama doma brečet. Ale skvělou zprávou je, že máme za sebou Valentýn a takovouhle koncentraci zamilovaných párů zas pár týdnů neuvidíme.

Takže možná teď úplně tak nějak nemám s kým bydlet, trošku se hroutím při představě toho, co mě v následujících měsících čeká, maličko si možná pro jistotu pobrečím už dneska, ale bude to fajn. Blíží se jaro. A sluníčko. A mně se možná někdy podaří odejít ze školy ještě za světla.
#staypositive

P.S. Úspěšný start všem!

♥

Co chci.
To bych asi už měla vědět. Je to ale asi už můj problem to live with, nikdy nevím, co chci. Na to co chci, přicházím díky tomu, co nechci. Což je mnohem delší a komplikovanější cesta. Ale u mě to je asi jediný způsob, jak docílit toho, kam v životě směřovat.

Poslední týdny byly hrozný. Zamotala jsem se do všech spletitých myšlenek v mojí hlavě a vybudovala si svůj vlastní svět, bohužel ne ten snový. Pletla jsem naprosto všechno dohromady a najednou jako kdyby se na mě sesunulo naprosto všechno, co jsem dusila v sobě, všechno to, co si nosím v sobě, to, co potlačuju, nad čím nechci přemýšlet a najednou to všechno vyplynulo na povrch a já nemohla. Pěkně jsem se v tom všem vykoupala.
Odrazit se ode dna.
A přijít na to, co chci.
Mám strach. Velkej. Asi na mě konečně dolehlo to, že mi je 21, skoro 22, studuju na vysoký, motám se v kruhu a moc netuším, co vlastně jednou budu dělat. A tak jsem se začala ptát, co s tím vším.
A já nevím.
Ale vím, že asi nikdy nesplynu s davem na mojí vejšce. Ale je to ok, protože o to asi vlastně vůbec nejde a neurčuje to, jestli budete v životě úspěšní.
Potřebuju víc kreativity. Naprosto mě zabíjí jen sedět nad učebnicema, drtit se něco nazpamět a nemoc ventilovat všechny svoje myšlenky. Chci psát, kreslit, tančit, zpívat, cokoliv, díky čemu se vyjádřím. Chybí mi to.
Vracím se k blogování. Je to něco, co mě baví a dělá mě šťastnou. Jen mi to poslední dobou přerostlo přes hlavu a psala jsem články jen proto, abych něco napsala, nedávala do toho samu sebe. A nevím, jestli si to uvědomujete, ale vy, moje čtenářky, jste pro mě tou největší motivací a hnací silou, která mě neskutečným způsobem nabíjí, posiluje, posouvá dál a já děkuju každé jedné z Vás. Jste nejlepší a kdyby to šlo, tak bych nejradši každou z Vás alespoň objala.
A chci být šťastná. Úplně nevím, jak toho docílit, ale nejspíš se ke štěstí přiblížím, když přestanu řešit kraviny, nechám některý věci nadobro v minulosti a začnu sama sobě trošku víc věřit.
A vím, že toho není moc, ale já pořád tápu a to tápání zas tak špatný být nemusí, Asi záleží na tom, jestli se na to upnete a nebo to necháte volně plynout.

 
A co teda teď?
Nevím. Je jedna ráno, před chvilkou jsem se vrátila z úžasnýho koncertu. Vedle sebe mám rozložený CDéčko od Pavla Callty s věnováním, klepu se a nevěřím tomu, že jsem ho po roce opět viděla a poprvý ho objala. Jsem šťastná.
Studuju. A jsem za to ráda.
Napíšu knížku. Možná ne tenhle rok, možná teprve v tom dalším ji začnu psát, ale napíšu ji. Slibuju. Slibuju to hlavně sama sobě. A kdo ví, možná se psaní pro mě stane tím smyslem.
Děkuju.

P.S. Jestli tenhle článek nedává smysl, tak vítejte v mé hlavě, v poslední době v ní mám tolik myšlenek, že je ani já sama nedokážu zachytit.
P.P.S. Už za pár dnů mě čeká nový semestr. A nová spolubydlící. A čím víc se to blíží, tím mám větší strach. Snad to přežiju a za pár měsíců Vám o tom všem zas napíšu.

♥