Čtvrt století
A doufám, že moje pětadvacetileté já je šťastné. Doufám, že ses nenechala ničím odradit a šla si cestu do Santiago de Compostela. Taky doufám, že ses konečně pustila do učení norštiny a došla si dál než jen do druhé lekce. Věřím, že jsi to konečně přestala odkládat a tvé tělo ti už zdobí nějaké to tetování. A taky, že ti zas nehráblo, nenechala sis ostříhat vlasy a konečně sis nechala narůst dlouhé delší vlasy. Doufám, že tě ten týdenní kurz jógy nakopnul a ty ses začala pravidelně hýbat. A taky by bylo fajn, abys už konečně začala psát tu knížku, jejíchž námět už máš v hlavě. Ale ze všeho nejvíc doufám, že ti ubyly nějaké léky, že ses mohla v pohodě vrátit do školy, začít psát diplomku, že jsi šťastná, máš milujícího přítele a v rámci možností jsi zdravá.
Tímto jsem ukončila článek, který jsem napsala před rokem na moje narozeniny. O rok později tu sedím a znovu si ho čtu. Je zvláštní, kolik věcí se může za jeden rok změnit. Nemyslím ani tak ty vnější věci, ale spíš to, jak se cítím uvnitř, sama v sobě. Přesto, že jsem v článku psala, že jsem šťastná, necítila jsem to tak. Sice to svým způsobem byla pravda, ale spíš jsem měla pocit, že jsem jedno velké selhání, cítila jsem se hodně osamělá a vůbec jsem nevěděla, co bude dál. Nejlíp by moje tehdejší rozpoložení popsalo moje oblíbené slovíčko chaos. Byla jsem ztracená sama v sobě, ve svém životě. Ve všem jsem ztrácela smysl a nevěděla jsem, co udělat proto, abych se cítila lépe.
A tak jsem prostě jen přežívala a doufala, že bude líp.
A líp je.
Nedokážu určit ten moment, kdy jsem se začala cítit lépe. Mám pocit, že jsem postupovala den za dnem a doufala jsem, že to nějak zvládnu. Ale paradoxně mi nejvíc pomohla právě karanténa. Život se zastavil, konečně jsem měla pocit, že mi tam venku nic neuniká a já se mohla soustředit na to, jak vnímám samu sebe, co jsou moje myšlenky a co jsou věty, které jsem jen přejala jako pravdu, i když mi jen ubližovaly. Je to těžká cesta probírat se tím vším zas od začátku, ale pro mě je to osvobozující. Pořád nejsem úplně OK, ale jen když si promítnu to, co jsem za poslední měsíc zvládla, co jsem si sama dokázala zařídit a co jsem všechno zažila, tak v tom všem vidím obrovský pokrok.
Ale zpět k začátku článku.
Když jsem před rokem psala moje přání pro nadcházející rok, netušila jsem, že mi moji cestu do Santiaga překazí celosvětová pandemie. Ještě v lednu jsem vybírala ty správné trekové boty a o pár týdnů později jsem děkovala, že mi žádné boty neseděly, jelikož bylo jasné, že letos do Santiaga nepůjdu. Norštinu jsem se stále učit nezačala, ale aspoň jsem trošku oprášila moje základy francouzštiny. Tetování stále ještě nemám, ale aspoň už mám vybraného tatéra, jen ještě sebrat odvahu a objednat se. Nehráblo mi, nenechala jsem si ostříhat vlasy a jsou tak nejdelší za poslední roky. Jsem zvědavá, kam až dorostou. O pravidelném pohybu si můžu nechat jen zdát, ale rozhodně se hýbu mnohem více jak před rokem. Knížku jsem psát stále tak úplně nezačala, ale aspoň už mám ve Wordu napsaný její název. Jedny léky mi ubyly, do školy jsem se vrátila, diplomku pilně píšu a jsem nejšťastnější za poslední roky.
Když jsem před rokem psala moje přání pro nadcházející rok, netušila jsem, že mi moji cestu do Santiaga překazí celosvětová pandemie. Ještě v lednu jsem vybírala ty správné trekové boty a o pár týdnů později jsem děkovala, že mi žádné boty neseděly, jelikož bylo jasné, že letos do Santiaga nepůjdu. Norštinu jsem se stále učit nezačala, ale aspoň jsem trošku oprášila moje základy francouzštiny. Tetování stále ještě nemám, ale aspoň už mám vybraného tatéra, jen ještě sebrat odvahu a objednat se. Nehráblo mi, nenechala jsem si ostříhat vlasy a jsou tak nejdelší za poslední roky. Jsem zvědavá, kam až dorostou. O pravidelném pohybu si můžu nechat jen zdát, ale rozhodně se hýbu mnohem více jak před rokem. Knížku jsem psát stále tak úplně nezačala, ale aspoň už mám ve Wordu napsaný její název. Jedny léky mi ubyly, do školy jsem se vrátila, diplomku pilně píšu a jsem nejšťastnější za poslední roky.
Ale největším překvapením pro mě, že ten milující přítel, o kterém jsem před rokem jen marně snila, se opravdu objevil.
Neuvěřitelný ♥.
To moje čtvrt století nebylo jednoduché a už vůbec ne ideální. Vlastně to byla několik let jen ponurá černá díra. Ale konečně jsem na světle a ve světě, který si začínám utvářet já sama. Tak nějak tuším, že jsem si opět vybrala tu nejtěžší cestu, ale taková já už asi jsem. Říká se přeci přes překážky ke hvězdám, že? A já už se na ty hvězdy moc těším.
Překvapivě stále netuším, co bude. Nevím, co bude za dva měsíce natož pak za rok. Vím, jak bych si přála, aby to ideálně bylo. Vím, jaká jsou ta moje přání pro nadcházející rok.
Chci dopsat diplomku a úspěšně ji obhájit. Klidně za E, ale ať to zvládnu a mám to za sebou.
Pokud dodělám školu, tak to pro mě bude znamenat i konec bydlení na kolejích a hledání si toho svého místa, kde bych chtěla bydlet.
A zároveň to bude znamenat i hledání si práce. Dospělácký život se vším všudy. Jaj.
A tak nějak tuším, že mě život zas překvapí. A že spousta věcí bude úplně jinak. A že i kdybych si vytvořila plán toho, jak ten dospělácký život zvládnout, tak nakonec bude vše jinak.
Ale jsem v klidu. Vždyť mi je teprve pětadvacet. Není kam pospíchat.
myslím že môže byť
nie je to až tak zlé
myslím že môže byť
raz prídem určite viem
kam som nedošiel
A jak ten svůj věk vnímáte vy?
♥
28 komentářů:
Okomentovat