Napsala jsem dva články, které se lehce týkají Brna. Když jsem si je teď zpětně hledala a četla, byla jsem sama překvapená, kolik odvahy mi daly. Najdete je tady a tady.

Přesto, že jsem psala o změnách a nových začátcích, nepověděla jsem Vám příběh, který se za tím vším skrývá a jak jsem se vlastně v Brně ocitla. Jaké to skutečně bylo a jaké to je teď.
Zároveň je článek součástí Výzvy jako Brno od Brno bloguje.


Když jsem se rozhodovala kam půjdu na vysokou, Praha pro mě byla jasnou volbou a nad žádným jiným městem jsem ani neuvažovala. Dívala jsem se sice na různé vysoké, ale Praha byla mým vysněným městem, kde jsem chtěla být. Nepopiratelnou výhodou bylo i to, že Praha je jen hodinu a půl autobusem od domova, několikrát jsem ji už navštívila, znala jsem v ní záchytné body a šly tam se mnou i kamarádky. Jen mi postupem času začalo docházet, že to nebylo úplně to nejlepší rozhodnutí. Na škole jsem byla hodně nešťastná, prakticky jsem se tři roky jen trápila a postupem času jsem ztratila jakýkoliv smysl v tom, co jsem studovala. Můj bakalářský obor vůbec nenaplnil moje očekávání, celý systém na VŠE mi nevyhovoval a nakonec se mi zprotivila i celé Praha. Všude moc lidí, turistů, všichni neustále někam pospíchali a mně chyběl klid.
V průběhu třeťáku jsem přemýšlela, co dál. I když jsem věděla, že by to bylo nejjednodušší, nechtěla jsem dál studovat můj obor, nechtěla jsem zůstat na VŠE a ani jsem si nebyla jistá, jestli chci být ještě v Praze.
Chtěla jsem a potřebovala jsem změnu.
Doteď nevím, kde se ten pocit vzal, usídlil se ve mně ale natolik pevně, že jsem věděla, že to musím zkusit. Můj vnitřní hlas mi říkal, abych šla studovat magistra do Brna. Začala jsem  hledat vysoký a obory, podala jsem si tam jednu jedinou přihlášku a vsadila jsem všechno na jednu kartu.

Poprvé v životě jsem v Brně byla na přijímačkách a město už na mě nejspíš ani nemohlo zanechat horší dojem. Doteď jsi pamatuju, jak jsem seděla před fakultou a zděšeně jsem volala kamarádce, že jsem někde v lese úplně mimo všechno a že to je druhej jižák (koleje v Praze na Jižní Městě, které jsou tak trochu na konci světa a kde má jednu budovu i VŠE).
A začala jsem psát přijímačky. Ty se skládaly ze dvou částí - z odborné části a z mikroekonomie a makroekonomie. Nevím, jak se mi to stalo, ale úplně jsem v přípravě zazdila mikro i makro. Když jsem si hledala zkušební test na můj obor, našla jsem jen tu odbornou část a nejspíš jsem přehlídla, že právě mikro a makro je společné pro všechny. Nikdy jsem na mikro nebyla dobrá a makro taky nepatřilo k mým silným stránkám. Odborná část byla z učiva z bakaláře, ale jelikož jsem studovala úplně jiný obor a moc jsem nevěděla, jak se na tuto část za tak krátkou dobu připravit, zatipovala jsem si i v této části. Byla jsem úplně v háji, nasedla jsem do autobusu zpátky do Prahy a snad nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem dojela do Prahy. Doteď si pamatuju, jak jsem se dívala na osvětlenou Prahu, říkala jsem si, že to byl hodně blbej nápad a do Brna už nikdy víc.
Postupem času jsem nad tím začala přemýšlet a začínala jsem být na sebe hodně naštvaná, že jsem to tak pokazila. Nevěřila jsem, že bych se tam dostala.
A pak se mi objevila zelená fajfka a já jsem byla přijatá. 
Byla jsem šíleně šťastná, neskutečně se mi ulevilo, ani vteřinu jsem neváhala a celá moje existence věděla, že v září začíná studovat v Brně. Žádná jiná alternativa už nepřicházela v úvahu.
Podruhé jsem byla v Brně na zápisu a město ve mně zanechalo mnohem lepší dojem. Bylo krásně, měla jsem čas si město i trošku projít a vnitřně jsem věděla, že jsem se rozhodla správně.
A tak jsem v Brně začala na Masarykově univerzitě studovat Veřejnou ekonomiku a správu. Asi úplně všichni si mysleli, že jsem se zbláznila. Vlastně doteď to nikdo z mé rodiny nepochopil. A někdy to nechápu ani já sama.
Do Brna mi cesta od rodičů trvá přes pět hodin vlakem. Když k tomu přičtu i čas, abych se na vlak dostala a abych pak dojela na kolej (a to ani nemluvím o věčných zpožděních, můj osobní rekord je 100 minut, ale byly i vlaky, které do Brna vůbec nedorazily, nebo měly i pět hodin zpoždění, takže jsem na to vlastně ještě dobře), tak cestování mi zabere téměř celý den. V Brně jsem vůbec nikoho neznala, neznala jsem ani Brno jako takové, školu, systém městské hromadné dopravy, nic.
Ty první týdny byly naprosto šílené. 
Čekala jsem, že to pro mě bude náročné, ale nevěděla jsem, že až tolik. Kompletně všechno pro mě byl jeden velký chaos. Ve škole jsem měla pocit, že na mě mluví nějakou cizí řečí (bohužel někdy doslova, zvyknout si na "moravštinu" mi chvilku trvalo), ve všech předmětech jsem byla ztracená a vůbec jsem nechápala školní systém. Spolužáci se už většinou znali z bakaláře, už tam byli vytvořené skupinky a já měla pocit, že se na mě dívají jako na tu cizí. A jelikož nepatřím mezi ty nejprůbojnější, nenašla jsem odvahu se mezi ně zapojit. Brno pro mě bylo jedním velkým chaosem, šalinkartou počínaje a samotnými šalinami konče. Neměla jsem ani moc štěstí na spolubydlící. Studovala medicínu a pokaždé, když jsem na ni promluvila, tak se zatvářila, že ji ruším od učení. Nenašly jsme společnou řeč.
Nebyla jsem ale úplně sama. Potkala jsem pár lidí, ale upřímně by bylo asi lepší, kdybych je vůbec nepoznala.
Byla jsem totálně ztracená, sama a osamělá. Daleko od všeho a od všech, co jsem znala. Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem utéct zpátky. Měla jsem pocit, že se Brno ke mně otočilo zády. Nechtěla jsem tam být, neměla jsem sílu objevovat jeho krásy a úplně na všechno jsem byla sama. Nikdo mi s ničím nepomohl a všechno bylo jen na mě. Věděla jsem, že začátek pro mě nebude jednoduchý, ale všech těch zklamáních a fuck upů bylo na mě prostě moc. Jen když se v myšlenkách vrátím zpátky do té doby, mám slzy v očích.
Třetí týden školy po čtyřhodinovém cviku z Metod zkoumání veřejného sektoru, kde jsme celou dobu dělali s daty v nějakém pro mě nepochopitelném programu, jsem volala domů, že končím, že už to nedám. A tak mě mamka seřvala. A já začala bojovat. Kontaktovala jsem psychologické poradenství, co funguje na MUNI, domluvila jsem si schůzku s psychologem a vlastně jen díky tomu jsem zůstala. Ne, že by za mě vyřešil celou situaci, ale bylo fajn to vidět z jiné perspektivy, uspořádat si myšlenky a opravdu mi to hodně pomohlo. Necítila jsem se tak sama.
Postupně jsem alespoň jsem tam prohodila nějaké slovíčko s někým ze školy. Jak dny plynuly, pochopila jsem, kdo je tam stejně jako já nový a snažila jsem si sedat k těmto lidem, alespoň je pozdravit, usmát se na ně. Začala jsem objevovat uličky Brna a začala jsem Brnu naprosto propadat. Neskutečně jsem si ho zamilovala. Líbila se mi jeho domácká atmosféra, vyhovovalo mi, že je vlastně město malé, ale přesto se v něm najde úplně všechno. Byla a vlastně ještě pořád jsem překvapená, jak jsou lidi v Brně milí, otevření a hodní. I když jsem pořád byla hodně sama, necítila jsem se tak osamělá. Našla jsem si svoje místa, hodně jsem utíkala do parků a začala jsem objevovat místní sekáče. Vlastně jsem začala být šťastná a byla jsem na sebe neskutečně hrdá, že jsem to zvládla. Postupem času jsem se tomu všemu přizpůsobila. Naučila jsem se trávit čas sama, hodně času mi zabírala škola a cestování domů.
Těšila jsem se na jaro v Brně, až zase začne svítit sluníčko, na začátku jarního semestru jsem se seznámila i s jednou holčinou, se kterou jsme si neskutečně sedly, jen to v půlce semestru vzdala a odešla, přesto už to všechno bylo mnohem lepší. Na konci jarního semestru ale přišel zlom. Bylo mi hodně zle, poslední týdny školy jsem do ní ani nechodila. Nějakým zázrakem jsem s odřenýma ušima zvládla zkouškové, odstěhovala jsem se z koleje a ještě na konci prázdnin jsem si nebyla jistá, jestli se do školy vrátím.
Nakonec se ve mně opět probudila bojovnost a já si řekla, že to zkusím. Na koleji na mě čekala nová spolubydlící a po všech mých zážitcích jsem z toho měla strach. Ten první večer jsem radši šla i z centra na kolej pěšky jen, abych oddálila ten moment, kdy se s ní budu muset seznámit. Doteď se tomu obě dvě smějeme, jaký jsme ze sebe navzájem měly strach. Hned první večer jsme se dvě hodiny v kuse smály tomu, jak jsou v Brně zastávky na znamení. Konečně jsem našla v Brně spřízněnou dušičku. Neskutečně jsme si spolu sedly a já jsem strašně moc vděčná za to, že přišla do mého života. Díky ní se už v Brně necítím tak ztraceně a sama. Je úžasná.
Teď je to druhý rok, co v Brně studuju a co jsem naprosto do Brna zamilovaná. Cítím se tam jako doma. Miluju atmosféru města, miluju uličky, miluju Brno. Vyhovuje mi úplně ve všem. A přesto, že mi v Brně pořád chybí nějaké zázemí, nějaká "kotva", na kterou bych se mohla vždycky spolehnout a přesto, že moje nejbližší kamarádky jsou přes půl republiky daleko a často se cítím osaměle, jsem v Brně šťastná a chtěla bych tam zůstat, což je něco, co jsem si uvědomila díky současné situaci. Chybí mi Brno, chybí mi ten klid a pohoda, který na mě z města dýchá. Skoro se mi chce napsat, že mi chybí domov.  A já si čím dál tím víc uvědomuju, že bych v Brně chtěla zůstat napořád. Vím, že to není úplně nejideálnější a pořád mám pocit, že je hrozně daleko, ale nedovedu si představit, že kdybych dostudovala, tak bych si sbalila věci a odešla z tohoto města pryč.
Brno je láska, která se Vám dostane pod kůži.

♥

Vlastně bych Vám tímto článkem chtěla dodat odvahu, abyste věřili sami sobě a svému vnitřnímu hlasu. Abyste si věřili, že to dáte a nenechali se odradit počátečními nesnázemi. Abyste nezůstávali někde, kde nejste šťastní a prostě to riskli. Nikdy nevíte, co na Vás kde čeká.
Jasně, asi by to mohlo být lepší. Pořád se často cítím osaměle, ale svého rozhodnutí nelituju. 
A kdyby se tady našla nějaká duše, která by se mnou někdy chtěla zajít na kafe, do sekáčů nebo jen tak na procházku, vyfotit fotky na blog.. tak budu moc ráda, když se mi ozve třeba na mail ♥.

A co vy a Brno? Jaká je Vaše (nejen) studijní cesta?

♥

Ani já jsem v době karantény neodolala a alespoň z části podlehla nákupům z e-shopů. Nikdy jsem na nakupování online nebyla, jedinou výjimku tvoří snad knížky, které naopak raději objednávám online. Ale v tomto období jsem po různých stránkách brouzdala až moc často, a tak si pár věcí ke mně přeci jen cestu našlo, přesto jsem se ale snažila nakupovat s rozmyslem.

Tričko Levi´s

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budu nadšená z toho, když mi zavolají z hygieny, že můj test na koronavirus je negativní, asi bych si poklepala na čelo a nevěřila. Ale stalo se. A já měla chuť si po těch dnech nejistoty udělat něčím radost. Na toto tričko jsem se dívala už několik dní a když jsem se konečně rozhodla si ho objednat, bylo v mé velikosti vyprodané. Hrozně mě to mrzelo, a to byl ten okamžik, kdy jsem věděla, že to tričko opravdu chci. Zadala jsem tam svůj e-mail a doufala jsem, že mi brzy přijde zpráva, že je tričko opět skladem. Naštěstí ta zpráva přišla a já se můžu radovat z tohoto trička.

Zalando, kupovala jsem ho ve slevě za 290 Kč

Calvin Klein podprsenka bez ramínek

Podprsenka bez ramínek se objevila v mém wishlistu. Když jsem zjistila, že ji konečně mají na e-shopu v mé velikosti, neváhala jsem a objednala jsem si jí. Jen ta moje velikost mi tak úplně nesedí. Měřila jsem si obvod a váhala jsem mezi dvěma velikostmi, nakonec jsem se rozhodla pro tu menší a potřebovala bych tu větší.. Takže jsem si ji objednala, tuto vrátím a doufám, že mi větší velikost už bude sedět lépe.

Zalando, 990 Kč

Knížky

V jedné slabší chvilce jsem si objednala všechny knížky z mého wishlistu. Ty od Jane Austen už mám přečtené, takže se brzy můžete těšit na článek nejen o nich, Malé ženy mám rozečtené právě teď a vůbec se od nich nemohu odtrhnout. Nechápu, jak je možné, že jsem je objevila až ve svých 24 letech. Objednávala jsem i jednu knížku mamce k narozeninám, pro jistotu jsem ji fotit nechtěla.

Denní krém od Nivei

V průběhu karantény mi došel denní krém, vyrazila jsem do drogerie a bezradně jsem stála před regálem. Vůbec jsem nevěděla, který si vybrat a zároveň mi bylo hloupé každý krém ošahávat, abych si přečetla, jaký je a na jakou pokožku je vhodný. Nakonec jsem šáhla po tomto od Nivei z jejich řady Urban Skin Detox. Doma mě hodně překvapilo, že barva krému je zelená a krém není ani tak krémem - má gelovitou strukturu, ze které jsem ze začátku byla dost rozpačitá. Denní krém je celkem fajn, pleť hydratuje a zároveň nezanechává mastný filtr. Ale už teď vím, že si ho znovu nekoupím, nesplnil plně moje očekávání.

Bílý jíl

Když už jsem vyrazila do drogerky, odnesla jsem si domů i bílý jíl, který je spolu s bambuckým máslem mým nejoblíbenějším kosmetickým produktem. Už ani nevím, kolikáté balení mám. Jílů existuje více druhů, takže doporučuji si zjistit, který se hodí pro jaký typ pokožky. Mojí problematické a citlivé pleti vyhovuje právě tento bílý nejvíce. Je skvělé, že si můžete sami namíchat, jak moc hustou masku chcete.


Řasenka od Catrice
Tato řasenka patří mezi moje stálice. Sem tam vyzkouším jinou, ale zase se vrátím zpátky k této. Vyhovuje mi, že mi řasy prodlouží, zvýraznění a že ji můžu mít celý den bez toho, aby se mi obtiskávala na oční okolí.

Vím, že toho není úplně mnoho, ale jelikož mým původním záměrem bylo nekoupit si vůbec nic, myslím, že je toho víc než dost.

A co jste si v průběhu karantény pořídili vy?

♥

Ráda bych napsala, jak sluneční paprsky působí jako balzám pro moji duši a že ten chaos z minulého článku pominul. Ale není tomu tak. Ne, že bych se nesnažila, aby zmizel, jen se mu u mě nejspíš líbí natolik, že se mnou chce ještě nějakou chvilku zůstat. Asi to tak má být. 

A tak se snažím dělat to nejvíc, co můžu. Ne, že by se mi do něčeho nějak extra chtělo, ale i přesto se snažím ve svých chaotických dnech najít nějakou rutinu činností, které mi odvádějí myšlenky. A možná, že tohle období působí tíživě i na někoho jiného. Nejsou to žádné převratné činnosti, ale pro případ, kdy by byl někdo stejně ztracený, je fajn si je stále připomínat.

Zdroj

Číst si

Celou karanténu čtu jen romány od ženských autorek z 19. století. Přijde mi až fascinující, jak se hlavní hrdinky vyrovnávají s každodenními starostmi a myslím si, že mnozí z nás by se od nich mohli učit. Brzy se můžete těšit na článek s romány od Jane Austen, momentálně mám rozečtené Malé ženy.

Jóga

I když vím, že mi jóga pomáhá, pravidelně mám problém se k ní donutit. Obalamutím sebe samu tak, že se převléknu do sportovního oblečení, rozložím si podložku a většinou mi to pak už nedá a jógu si zacvičím. Ale není na škodu se třeba jen protáhnou, cokoliv, abyste si uvědomili vlastní tělo, sami sebe.

Blog

Upřímně si už nedovedu představit, že bych blog neměla. Je to takové moje bezpečné místo, kde se většinu času cítím dobře. A myslím si, že je důležité, aby každý z nás měl nějaký svůj koníček, který nás přivede na jiné myšlenky.

Čerstvě nalakované nehty a umyté vlasy

Je k tomu něco potřeba dodávat? Vždycky mám pocit, že jsem jako nový člověk, odhodlaná překonat další den. 

Hudba

Když si nečtu, neučím se nebo se nedívám na film, musím mít neustále něco puštěného. Snažím se vyhýbat smutným písničkám a srdcevroucím písničkám (i když i na Coldplay došlo a to ani nezmiňuju období, kdy jsem si neustále dokola pouštěla Kurtizánu a Hvězdáře od UDG nebo Apolináře od Mandrage).

Song No. 1, který mi vždycky zlepší náladu, je Can´t stop the feeling od Justina Timberlaka, ale poslední dny hodně poslouchám i Sigrid nebo Vance Joy.

Reality show

Moje guilty pleasure. Když to na mě přijde, jsem schopná se dívat na Výměnu manžele, Prostřeno, Popelku, Farmář hledá ženu a zakončím to MasterChefem. Teď jsou mými oblíbenci Tlouštíci na Primě.

Zdroj

+ věci, co mi nepomáhají

Poslouchat jednu písničku pořád dokola a přitom hrát Solitaire.

Projíždět Instagram.

Číst a sledovat zprávy.

Filmy/seriály z teen prostředí, kde hlavní hrdina/hrdinka zemře. 

Koukat celou noc do stropu.

Diplomka. 

A co drží nad vodou Vás?

♥

Někdy zapomínám na ten chaos okolo nás. 

Někdy zapomínám na ten chaos uvnitř mě. 

A někdy najdu klid.

♥

 "Teď více než kdy jindy máme příležitost prozkoumat svůj vnitřní svět."


Zdroj

 Jak se celé tohle období projevuje na Vás?

P.S. Pamatuje si někdo, jak jsem v tomto článku psala, že písnička Heroes od Davida Bowieho si mě neustále někde nachází? Už zase si mě našla tam, kde bych ji nečekala. Všechny malé zázraky bych si mohla pouštět pořád dokola, během víkendu jsem stihla zkouknout celý seriál Hledání Aljašky a film Someone Great mě dostal natolik, že zaujímá čestné místo na seznamu mých nejoblíbenějších filmů.
To jen kdyby někdo hledal nějaký smysl v obrázcích a chtěl se v nich také ztratit.
P.P.S. Přijde mi paradoxní, že před tímto článkem jsem vydala článek o pozitivních poznatcích z karantény. Jako kdybych si tím přivolala všechny ty mental breakdowny.

Je OK nebýt OK.

♥

I já už mám občas celé této situace plné zuby. Mám dokonce za sebou jeden tak šílenej mental breakdown, že jsem se z něho vzpamatovávala celý víkend. Je v pohodě v této době nebýt v pohodě. A je naprosto v pořádku, pokud nejste produktivní. Na druhou stranu je fajn, mít během dne nějaký program, úkoly, které byste chtěli splnit. I kdyby to byla naprostá maličkost typu zamést kuchyni. Myslím, že každý z nás objevuje nepoznané stránky sebe samého. Nikdy bych nevěřila, že jít do školy budu považovat za vrchol zábavy a že budu závidět lidem, kteří mají přednášky online. Ale je to situace, se kterou se musíme všichni poprat a najít si na ní ta svá pozitiva.
Tady je mých top 5 pozitiv, které si z karantény odnesu já.


Být introvert má svoje pozitiva.

Jsem introvert a většinu času jsem na tom shledávala spíše negativa než pozitiva. Ale kord teď během nouzového stavu poznávám, že je to vlastně super. Vystačíte si sami se sebou a dokážete se sami zabavit. Já navíc miluju ten pocit, že můžu být doma bez toho, aniž bych měla pocit, že bych měla být venku, když je tak hezky nebo že mi něco uniká, když sedím doma.

When you found out your normal daily lifestyle is called "quarantine".

Dokážu jít mezi lidi nenamalovaná. 

I když bych to asi úplně nepřiznala nahlas, tak bez namalování se bych pomalu nešla ani vynést smetí. Tím, že rouška zakrývá půlku obličeje, postupně jsem vzdala i nanášení řasenky, a tak jsem samu sebe přistihla v Kauflandu absolutně nenamalovanou s mastným obličejem po té, co jsem si na něj nanesla denní krém, vzala jsem si roušku a šla jsem. Navíc nejspíš i tím, že mojí pleť nezatěžuju make-upem, pravidelně ji čistím a starám se o ni, mám ji v nejlepším stavu za poslední roky. Make-up mi nechybí a v budoucnu ho budu určitě používat méně než doteď.

Telefonování není tak hrozné.

Já nerada telefonuju a ještě o něco více nerada mluvím po telefonu s někým cizím. Během karantény už jsem ale byla nucena mluvit po telefonu víckrát, než snad za celý minulý rok dohromady a s překvapením zjišťuju, že se to dá zvládat i bez toho šíleného panického strachu.
Překvapivě jsem se naučila i na e-maily odpovídat rychleji. 

Je ok jít na procházku sama.
Ve městě nemám problém jít na procházku sama, ale u nás na vesnici jsem vždycky měla pocit, že když půjdu sama a budu potkávat sousedy, tak budu vypadat jako outsider bez kamarádů. Ale díky nouzovému stavu tento svůj blok odbourávám a chození na procházky sama jsem si zamilovala. Utřídíte si myšlenky, nadýcháte se čerstvého vzduchu a věřte mi, nikdo se na Vás divně koukat nebude.

Chci se osamostatnit.

Jedním z mých největších strachů je, že kdybych dodělala vysokou, tak by mi nezbylo nic jiného, než si sbalit všechny věci a vrátit se domů k rodičům alespoň do té doby, než si seženu nějaké solidní zaměstnání a našetřím si peníze do začátku. I tím, že jsem teď delší čas doma s rodiči, mi čím dál tím víc dochází, že takhle žít nechci a že si potřebuju začít budovat to svoje už teď a nečekat na to, až (snad) dokončím vysokou.

A jaká pozitiva si odnese z karantény vy?

♥