Ještě, než dle kalendáře začalo oficiálně léto, bylo nám všem jasné, že tohle léto bude jiné.
Nejisté.

Já jsem věděla, že toto léto bude pro mě jiné i z mnoha jiných důvodů. Poprvé za moje vysokoškolská studia jsem se rozhodla držet si kolej i přes léto, moc jsou doufala, že si najdu na léto praxi, abych i tuto školní povinnost splnila a věděla jsem, že oproti minulým létům, kdy jsem v podstatě neměla co na práci, bude tohle léto pořádný kolotoč. 
Když jsem naposledy psala o koleji, byla jsem plná optimismu, jaké jsem měla na spolubydlící ve trojlůžáku štěstí a jak doufám, že od konce července tam budeme jen ve dvou. Ke konci července se nastěhovala slovena a začalo pro mě peklo, které vyústilo v to, že už jsme se ani nepozdravily a psaly si vzkazy. Respektive už těch maličkostí bylo na mě moc a když jsem přišla na kolej a uviděla opět otevřené dveře dokořán, což znamenalo, že slovena odešla pryč a ani se nenamáhala zamknout dveře, naštvaně jsem jí napsala vzkaz, jestli by mohla alespoň zamykat dveře. A její odpověď byla dost hnusná. 
I proto jsem se nemohla dočkat toho, až za sebou na koleji zabouchnu dveře a odstěhuju se z nich pryč. Což je novinka, o které jsem psala v jednom z předešlých článků.. 
Nevěděla jsem ale, že mi poslední kolejní dny zpříjemní ještě COVID-19.
Už dlouho jsem se tak moc nevyděsila, jako když jsem v neděli večer došla na kolej a všude visely cedulky, že na koleji je pozitivně testovaný a nemáme v pondělí opouštět své pokoje. Karanténa. Naštěstí jen jednodenní, jelikož pozitivně testovaný nebyl přímo student a naštěstí se nákaza objevila ve druhém bloku, než jsem bydlela já. V den mého odhlášení z koleje se pozitivní test objevil i přímo v budově, kde jsem bydlela já. Měla jsem pocit, jako kdyby nastala apokalypsa. Přesně taková atmosféra na koleji byla. A já byla šťastná, že jsem se stihla ještě odstěhovat, protože ta nejistota tam byla šílená a oficiální informace téměř nulové. 

Ale naštěstí kolej byla v podstatě jediná negativní věc tohoto léta. Kromě toho že léto uteklo hrozně rychle a v podstatě jsem ani nezaznamenala, že nějaké je. A že mi na konci srpna vyndali moudrák a pár dní jsem přežívala jen díky práškům proti bolesti. 

V polovině července jsem začala chodit na praxi na Krajském úřadu Jihomoravského kraje. Jsem strašně šťastná, že mám možnost pracovat právě tam a upřímně mi bude líto, až mi na konci září skončí. 
Červenec je také měsícem mých narozenin. Ale nejen mých, slavila je i moje kamarádka piknikem v Praze.

Červenec se ale také nesl ve znamení příprav svatby mojí kamarádky Elišky. 

Samotná svatba byla kouzelná, pohádková a naprosto dokonalá a perfektní ♥. A já jsem strašně moc ráda, že jsem u toho mohla být, navíc jako družička, což byla pro mě obrovská pocta. A jako bonus jsem i chytla kytku. Ještě k tomu to byl první víkend, který jsme s přítelem strávili jen spolu.

Srpen mi utekl ještě rychleji jak červenec. Drtivou většinu času jsem trávila na úřadu a ve zbytku jsem se snažila nějak fungovat. Jedním z nejlepších zážitků bylo, že za mnou do Brna konečně přijela moje kamarádka Miluška, se kterou jsme si užily prodloužený víkend a bylo to naprosto skvělý. Vzápětí ji vystřídala Růža a já jsem moc ráda, že jsem holky viděla. A pak už následovala jen pondělní karanténa, praxe, balení a stěhování.

A přišlo září spolu s vyndaným moudrákem a týdnem v bolestech. Ale jsem ráda, že je konečně venku a už zbývají jen dva.
Ale zároveň jsem si splnila i můj dlouholetý sen. Mám tetování. Konečně. A rozhodně není ani poslední. A pokud by Vás zajímalo, co právě středník pro mě znamená, něco málo jsem o tom napsala na mém Instagramu.

Ale nemůžu nevěnovat aspoň jeden odstavec mému příteli, díky kterému toto léto bylo nezapomenutelné a díky kterému jsem objevila spoustu krás (nejen) v okolí Brna. A nemůžu se dočkat, co nám společný život ještě přinese.

A jaké léto jste měli vy?

♥

 Miluji, že díky spolupráci s Megaknihami můžu objevovat knížky, ke kterým bych se jinak nejspíš nedostala. 
Ne jinak je tomu i v případě novinky od nakladatelství Ocelot - autobiografického románu Bojovnice za lásku od Glennon Doyle.

♥

Bojovnice za lásku je srdceryvná a inspirující autobiografie, která sděluje, že všichni jsme rození bojovníci: silní, stateční, schopní unést tíhu naší bolesti a že láska existuje pro nás všechny. Příběh Bojovnice za lásku je určený pro ty, kteří touží po hlubších a pravdivějších vztazích, a také po bohatším a autentičtějším životě.

♥

Nejradši bych jen napsala, že knížka je skvělá, inspirující a měli byste si ji přečíst. Ale chápu, že něco podobného se dá říct o spoustě knížek a vlastně ani mě by nenalákalo si knížku s takovýmto popisem přečíst. V případě Bojovnice za lásku by to ale byla rozhodně škoda. Podle názvu by se mohlo zdát, že se bude jednat o nějaký naivní román, ve kterém se hlavní hrdinka bude snažit najít tu pravou lásku. Do jisté míry to pravdou je, Glennon lásku hledá. Ke své rodině, přátelům, muži, dětem.. Ale celou dobu ji uniká, že ji chybí láska k sobě samé, ke svému tělu. A tak samu sebe ničí bulimií a alkoholem jen, aby utišila něco v sobě. Aby naplnila představu toho, jak by měla jako žena vypadat a jak by se měla jako žena chovat. Už jako malá usoudila, že je s ní něco špatně, že nenaplňuje představu o správné dívce.

"Bolest nás rozštěpí vedví. Když někdo trpí a přitom říká: "Nic mi není, cítím se dobře," není to proto, že by mu opravdu bylo dobře, ale jeho vnitřní já říká tomu vnějšímu, aby to ujištění vyslovilo. Někdy se člověk dokonce přeřekne a ujede mu: "Nám je dobře." Ostatní si domyslí, že tím míní sebe a svoji rodinu, ale není to tak. Mluví o obou svých já: o svém zraněném já a o svém vyslanci, o tom, který je vhodný pro zraky veřejnosti. Bolest promění jednu ženu ve dvě, aby měla s kým chodit, s kým sedět ve tmě, když všichni ostatní odejdou.  Nejsem sama. Mám své zraněné já, ale také mám svoji vyslankyni. Ta bude pokračovat dál jakoby nic."

 Už ani nespočítám, kolikrát jsem si během léta řekla, že těch změn a novinek už bylo dost a přála bych si, aby aspoň něco zůstalo chvilku tak, jak je. Po velmi hektickém červenci jsem se těšila na srpen, že si konečně odpočinu a možná i postřehnu, že je nějaké léto. Zároveň jsem doufala, že ustane moje panikaření o tom, že mi je pětadvacet, že pokud vše dobře půjde, za půl roku dokončím vysokou, budu se muset vystěhovat z koleje a najít si vlastní bydlení, najít si práci a postavit se na vlastní nohy. 

Říkala jsem si, že půl roku je strašně krátká doba. 

Ale to jsem nevěděla, že už na konci srpna si sbalím věci, zabouchnu za sebou dveře na koleji a budu bydlet ve vlastním. Tedy ne tak úplně ve vlastním, ale že se nastěhuji ke svému příteli.

Šílenost. Já vím. 

Ale celý tento poslední půlrok byl šílený. V dobrém slova smyslu. Absolutně nechápu, co všechno se během posledních měsíců stalo.  Asi opravdu platí ty fráze, že to přijde, až to budete nejmíň čekat a že všechno přijde v ten správný čas. 
Vůbec jsem si nedovedla představit, že bych někdy bydlela se svým přítelem. Říkala jsem si, že kdyby to někdy přišlo, tak by to bylo po pár letech randění, musela bych si to pořádně promyslet a měla jsem pocit, že by to byla obrovská změna, která nemůže přijít jen tak.
A pak to přišlo. Z ničeho nic.
Můj kluk už měl skoro od začátku narážky na to, že bychom mohli spolu bydlet, jelikož já jsem bydlela v Brně na koleji a on měl byt sám pro sebe. Vždy jsem to brala jen ze srandy a nebrala jsem to vážně. Pak ale nastal problém s přechodem z letního ubytování na klasické ubytování a nabídl mi, že než bych se nastěhovala na svoji normální kolej, můžu si nechat věci pár dní u něj. A že bych si je tam vlastně mohla nechat natrvalo. 
Říkala jsem mu, že si z toho bude dělat tak dlouho srandu, až to začnu brát vážně a bude se divit.
A on to vážně myslela.
A já se k němu nastěhovala.

V podstatě ani nebylo o čem moc přemýšlet, nepanikařila jsem, neměla jsem v hlavě tisíce myšlenek a váhala jsem jen chvilku. Nastěhovat se k němu mi přišlo správné, přirozené, že to tak má být.

Vím, že je to ten, se kterým chci být.

A nejsem naivní, nemám růžové brýle, vím, že to nebude jednoduché. Je tolik věcí, co se může pokazit. Ale věřím, že to společně zvládneme. Pro mě to ale znamená, že následující půlrok bude pěkně náročný. Dokončování školy, psaní diplomky, hledání si brigády/práce, abych měla na nájem, energie a další věci potřebné k životu. Beru to i jako krok k tomu, abych se osamostatnila a vím, že po rodičích už nebudu chtít ani korunu. Doteď mi totiž platili kolej a dostávala jsem od nich i peníze na jízdní a jídlo. Teď ale cítím, že potřebuji a chci, aby to skončilo a já se osamostatnila i finančně. A vím, že to bude těžké a nejspíš to ani není to nejlepší načasování, ale cítím, že je to tak správné. 
A že to přišlo v ten správný čas.

A tak se to stalo. 

Je ze mě Brňačka. 

♥