Jsem bakalářka.
A je to zvláštní pocit. Tak nějak jsou všichni okolo mě z toho nadšenější než já. Mně se najednou ty dvě písmenka před jménem zdají málo za všechny ty roky dřiny. Nechápejte mě špatně, ještě před pár měsíci bych zřejmě skákala radostí do stropu, ale teď to nějak nejde. Když jsem vyšla ze třídy a věděla jsem, že to mám, že je ze mně ta bakalářka, v jistým slova smyslu to byla úleva.. úleva, že už do té školy prakticky nemusím nikdy vkročit a nikdy už nemusím nikoho z nich vidět, když já sama nebudu chtít.


/https://weheartit.com/entry/297244480/

Poprvé, kdy mi to celý došlo, bylo druhý den ráno po probuzení. Přišel mi e-mail s tím, že už nadále nejsem studentkou na mojí vysoké škole, že mi deaktivovali isic kartu a tudíž se nedostanu na kolej, že mě odpojili od počítačové sítě a omezili přístup do InSIS. A pak jsem zjistila, že už ani nemám podepsanou smlouvu o ubytování, jelikož mi do ní před jméno napsali ty dvě písmenka. To byl první moment, kdy jsem to viděla oficiálně na papíře. V tu chvíli jsem vůbec nevěřila vlastním očím a měla jsem pocit, že snad ještě nejsem ani vzhůru. Vždycky jim všechno trvalo strašně dlouho a najednou to šlo všechno až moc rychle.
Teď už je to více jak týden a pořád se ta radost, štěstí a úleva nedostavila. A cítím se kvůli tomu hodně zvláštně. Jasně, určitě je lepší to mít, než nemít, ale asi teď kvůli tomu žádnou velkou změnu ve svém životě nevidím. Hlavně mám pocit, že to bylo celý šíleně rychlý a já se z toho pořád nevzpamatovala.
Všichni automaticky počítají, že budu pokračovat dál.
A já to chci zkusit. Jen netuším, na jaký škole to bude. Z mnoha důvodů se mi na mojí stávající škole zůstávat nechce, na druhou stranu je lehce uklidňující pocit, že tam zůstat můžu, jelikož díky průměru mě přijali bez přijímaček.
Teď ve středu jsem měla první přijímačky a teprve potom, co jsem je pokazila mi došlo, že bych na tu školu vlastně chtěla. A tak jsem z toho smutná a chce se mi plakat. A taky jsem na sebe hodně naštvaná, ale na druhou stranu vím, že v rámci mých sil a časových možností jsem udělala maximum. Jen to asi bohužel nejspíš nebude stačit. Uvidím.
A tak se bojím toho, co bude. Toho, co bylo. A vlastně i toho, co je teď. Protože teď úplně v pohodě nejsem. Ale ještě pořád jsem neztratila naději, že to všechno jednou dá smysl.
Takže asi dobrý.

♥

P.S. Původně jsem chtěla napsat článek o bakalářce, učení se na státnice a o samotných státnicích, ale nechci se k tomu úplně už vracet, takže snad jen jediná rada, nevzdávejte to. Nikdy. Za žádných okolností. A úplně nejdůležitější je to nevzdat v ten okamžik, kdy si vytáhnete otázky. O tomhle bych mohla vyprávět hodně dlouho, protože z prvního okruhu jsem si vytáhla přesně tu otázku, co jsem nechtěla a první myšlenka byla, že jsem totálně v háji, ta druhá byla, že je to v pohodě, protože teď si vytáhnu nějakou úplně skvělou otázku. A tak jsem si vytáhla přesně jednu z těch tří, co jsem nechtěla a nastala neskutečná panika s jedinou myšlenkou, že jdu v září znovu. A pak jsem si představila ty stohy papírů, všechny ty paragrafy a nekonečné dny učení a věděla jsem, že to znovu nechci a nesmím to vzdát bez boje.
Až vás to někdy potká, tak držím palce a přeju větší štěstí na otázky, než jsem měla já. Což nebude tak těžký, takže nebojte.