Poslední dobou je to se mnou celý nějaký zvláštní. V hlavě mám spoustu nápadů na články, dokážu si je v hlavě celé představit a sepsat. Pak ale zapnu notebook, přihlásím se na blogger a nic. Zablokuju se a nedokážu si číst ani blogy ostatních. Pořád mám v sobě takový zvláštní neklid. Vím, že následující tři měsíce budou hodně těžký a s největší pravděpodobností to budou ty měsíce, který určí, co se mnou v životě vlastně bude. A největší paradox je, že stačí, abych nenapsala jeden blbej test a na všechno můžu zapomenout.
Já mám asi prostě jen hodně velkej strach.
A přijde mi neskutečný, že pokud všechno dobře dopadne, tak ze mně třeba za tři měsíce bude bakalář. Přijdu si na to hrozně malá.
Ale do té doby mě toho čeká ještě víc než dost a já upřímně netuším, jak to zvládnout. Jak to zvládaj ostatní. A jestli se to vůbec zvládnout dá. Ten život, asi.
Chtěla bych to mít všechno za sebou. Tu bakalářku. To učení. To rozhodování.
 Ale všechno má svůj čas a i kdybych se stavěla na hlavu, tak to stejně budu muset zdolat sama krok za krokem.
A je to úleva se z toho všeho aspoň částečně vypsat.

Každopádně doufám, že ať tento článek čtete kdykoliv, já právě teď sedím/pololežím a píšu bakalářku.

P.S. Neztrácejme naději na lepší zítřky.

♥