Všichni jsme se narodili jako snílci.
Začínali jsme s těmi největšími sny. Odletět do vesmíru? Není problém. Princeznou na počkání.
Rostli jsme. Dospívali. Sny se začaly vytrácet. Realita je tady.
Ale přesto se nedokážeme ubránit. Vidíme hezkého kluka a už se nám v hlavě začíná rodit příběh o spokojeném životě po jeho boku. Ale časem i tyhle představy začnou bolet. Ten pocit, že kluk vystoupí z tramvaje a už ho nikdy neuvidíme. Nestojí to za to. 

A pak to přijde.
Najednou se stane něco, co Vás přinutí zase věřit a snít.
Kouzlo Vánoc? Kdo ví.
Protože kdy jindy snít a věřit na zázraky, když ne teď ve vánočním čase.

Mějte nejkrásnější Vánoce, buďte šťastní a dělejte druhé šťastné.

S láskou, Dominika

Ještě ani neskončil podzim a už se na nás ze všech stran valí články s vánoční tematikou. Tenhle podzim utíká nějak strašně rychle, skoro jsem si ani nevšimla, že by byl. Třeba u mě na blogu najdete přesně jen dva články, které byly lehce propleteny s podzimem, ale opravdu tak lehce, že si ani nejsem jistá, jestli si toho vůbec někdo všiml.
Ráda bych napsala, že těch s vánoční a zimní tematikou bude více, ale moc jich v plánu nemám, vlastně taky tak nějak dva, což mě docela překvapuje, protože vánoční články jsem plánovala už od léta (jo, taková milovnice Vánoc jsem), ale nějak se mi to všechno přehodnotilo a nechci vám tady psát, co všechno si musíte nakoupit, abyste si vytvořili tu pravou vánoční atmosféru, nechci vám tu nutit nápady na dárky, protože o těch dárcích to není..
Ale k dnešnímu článku.
Moje podzimní a zimní dny vypadají/budou vypadat tak nějak pořád podobně. Alespoň v těch základních a stěžejních bodech. A tak jsem dala dohromady tenhle článek s tím vším, co mi dělá radost a s tím vším, co mi lehce dělá starosti (= škola).
Tak jdeme na to!

Svíčky

Dokážete si představit něco lepšího na podzimní dny, než jsou svíčky? Nedávno jsem vám psala o svíčkách Village Candle (článek TADY), které jsem si tak zamilovala, že mi nedávno přišla nová jejich zásoba. Něco tak božsky vonícího si ani nedokážete představit.


Svíčky Village Candle jsem kupovala na e-shopu Demdaco.cz.
Doporučuju.

Čtení
Protože bez něho by to nešlo. Nikdy. Často si říkám, že na čtení nemám čas, a pak se na všechno vykašlu a během dvou dnů přečtu celou knížku. Přitom nemám pocit, že by mi něco, cokoliv, uniklo, nebo že bych měla dělat něco jiného. Je to vážně jen výmluva. Těch pár minutek na jednu kapitolu si najdete vždycky. Jako bonus vás čtení uklidní a zlepší náladu.

Bunda
Jsem zmrzlík. Je mi zima neustále a všude. Tenhle podzim začal hon na tu nejteplejší bundu na zimu. Našla se. Dobrou zprávou je, že Domča s největší pravděpodobností nezmrzne.

Seriály & Videa
Protože na to, abyste si pustili film, co má hodinu a půl, nemáte čas. A tak místo toho zkouknete deset videí a pár dílůch oblíbeného seriálu. Že to nakonec  zabere těch hodin třeba i šest radši nikomu neříkejte.

Naprosto boží je třeba seriál Semestr, najdete ho na stream.cz.

 Zdroj

Music
 Upřímně, kdyby neexistovaly písničky, nejspíš bych se už z toho všeho zcvokla. Momentálně si už pouštím vánoční koledy, ale k učení volím zásadně Enyu. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem tenhle playlist slyšela.

Škola

Spoustu času mi zabírá škola. Vlastně tak nějak všechen.Testy, seminárky a učení. Je to nekonečný. Tak nějak mám pořád pocit, že permanentně nestíhám a při představě, že za měsíc už bych v tom nejideálnějším případě měla mít za sebou 4 předměty z 8, padám do mdlob.
Zatím stále nemám nejmenší tušení, jak se tohle zkouškové dá zvládnout.

Ještě, že existuje tolik věcí, díky kterým se dá prokrastinovat...

 P.S. Až se budete někdy nudit, uvařte si kafe a přečtěte si zákoník. Třeba tenhle Zákoní práce je fajn. A už ani sama nevím, jestli to myslím sarkasticky.

A jak trávíte svoje dny vy?

♥

Další tipy na knížky, taky jste se na ně tak těšili?

Ostrov Lhářů | E. Lockhartová
Tuhle knížku jsem hodně vídala na blozích, zaujala mě a chtěla jsem si ji taky přečíst.
A je skvělá.
Už od prvních vět jsem podlehla autorčinu stylu psaní. Knížka je psaná přesně tím stylem, který naprosto miluju a ke kterému bych se jednou taky chtěla dopracovat.
A co se samotné knížky týká, nechce se mi tu moc prozrázet cokoliv z ní. Podle mě je to hodně specifická knížka, tak zmateně jasně nejasná kouzelně omračující.
Miluju ji.
Jen..
Pochopíte.
Doporučuju.
A připravte si kapesníčky.

Will Grayson, Will Grayson | John Green & David Levithan
 Jestli čtete moje knižní tipy pravidelněji, možná vám neuniklo, že Greenovy knížky moc nemusím. Spíš tak nějak vůbec, ale téhle knížce jsem ještě šanci dát chtěla. A udělala jsem dobře. Zrovna jsme se náladově sešli a knížku jsem si užila. Možná tím, že knížka je psaná dvěma autory, nepřišla mi jako typická Greenovská knížka, měla svoje kouzlo a obsahovala zajímavé myšlenky. Nečekejte od toho žádné zázraky, je to oddychové čtení na dlouhé zimní večery, ale za mě je knížka fajn. Rozhodně jedna z těch lepší od Greena.

Na tuhle knížku jsem se hodně těšila, říkala jsem si, že svým tématem bude přesně pro mě. V něčem mi připomínala třeba Charlieho malá tajemství, Umění zapadnout nebo Něco jako komedie. Knížka byla skvěle napsána, autorce jsem věřila každé slovo, bohužel asi až moc. Pocity, které v knížce byly popisovány, jsem si přenesla na sebe a pár dnů se pohybovala v depce a apatii vůči okolnímu světu.

Určitě knížku nepodoručuju číst, když máte špatnou náladu/podzimní depku.

Zlodějka knih | Markus Zusak
Knížka, která na seznamu TO READ knížek byla několik měsíců. A paradoxně jsem ji málem ani nepřečetla. Dva týdny jsem se zasekla na stránce 50 neschopná číst dál. Čekala jsem od toho něco úplně jiného. A pak jsem knížku otevřela a za dva dny dočetla zbylých 500 stránek...
A moje dojmy jsou rozporuplný. Knížka svým tématem, způsobem vyprávění je drsná sama o sobě. Není to žádný hezký oddychový příběh, ale nemůžu se ubránit pocitu, že v knížce mohlo být ještě něco mnohem víc. Teď si možná trošku protiřečím, jelikož jsem ji celou přečetla v podstatě během dvou dnů, což dokazuje, že od knížky jsem se nemohla odtrhnout, ale kdybych měla vyzdvihnout pár momentů, něco, díky čemu jsem zůstala s otevřenou pusou, moc takových momentů bych tam nenašla. Ty klíčové, drsné momenty měly být popsány mnohem víc do hloubky, věnovat jim více prostoru než jen pár vět a jít zas dál. Nejspíš to byl účel té knížky, přeci jen příběh vypráví smrtka skrz oči malé dívky, tudíž to všechno, co v knížce být mohlo, tam vlastně by být ani nemělo, jestli mi rozumíte.
Každopádně je to ztrhující příběh z druhé světové války, ale znovu bych si knížku už nejspíš nepřečetla.
Film mě dostal mnohem víc. Aspoň, co si pamatuju. Budu si muset oprášit pameť.

A co jste za poslední dobu přečetli vy?

P.S. Je docela velká pravděodobnost, že mi můj notebook dal sbohem a já přišla o všechno v něm. Takže nejspíš teď články spíš nebudou, než budou. Což me štve, jelikož zrovna teď jsem měla blogovací náladu, několik článků mám rezepsaných, jen k v nich udělat poslední úpravy, doupravit fotky.. A teď najednou vůbec nevím, jestli se mi je někdy podaří dodělat. Co dodat, snad jen mějte se mnou trpělivost, budu se snažit.

♥

Máte taky nějakou značku, od které chcete už šíleně dlouhou dobu něco vyzkoušet, ale stále k tomu nebyla ta správná konstalace hvězd?
Prosím, prosím, napište, že ano!

Přesně mezi takové značky patřila u mě Weleda. Obdivovala jsem ji, byla jsem jí okouzlená a toužila po nějakém produktu od ní. Ale vždycky jsem si našla něco, proč zrovna teď to nejde, proč si něco od ní nekoupím a nevyzkouším. Upřímně, kdybych neměla to obrovské štěstí a nevyhrála GA u Everythin Kate, nejspíš bych se jen tak nerozhoupala a stále o Weledě jen snila.
Ale díky výhře mám možnost mít doma Arnikový sprchový gel a legendární výživný krém Skin Food.

To, že mám ráda český interprety (klik sem) už možná víte. To, že ráda stále objevuje nové české kapely možná taky. Ale možná Vám uniká G2 Band Academy, což je projekt Óčka spolu s Komerční bankou na podporu nadějných českých kapel. Celý tenhle projekt mi dlouhou dobu unikal, ale díky nemoci jsem trávila u televize více času, než bych chtěla, a najednou se ve vysílání Óčka objevila písnička Kolikrát od LASK a já se naprosto zamilovala. Postupně jsem se proklikala i k dalším dvěma kapelám z projektu a zamilovala si je taky.
A jaké to jsou?

g2ba.ocko.tv

I já se dokážu zamilovat do podzimu.
Vždyť kdo by nemiloval, když se může s knížkou v jedné ruce a s čajem v té druhé zabalit do deky a několik hodin strávit pouze otáčením stránek.
Ale přesto by mi něco k té úplné pohodě chybělo.
Svíčky.

Do téhle knížky jsem se zamilovala ještě předtím, než jsem z ní přečetla jediné slovo. Vlastně ještě před tím, než jsem ji vůbec držela v ruce.
Proč tomu tak bylo?

Vy, co mě sledujete už delší dobu, určitě víte, že mám ráda sekáče. Když zabrousíte do historie, najdete tam i tipy, jak v sekáči nakupovat (TU). A abych vás na nakupování v sekáčích trošku nalákala, mám tady dneska článek s mými nejlepšími úlovky.
Na fotkách nevidíte celé kousky a to z jednoho jednoduchého důvodu, každý kousek je v těchto obchodech originál, proto tyto moje úlovky berte jen jako takovou inspiraci toho, jaké všechny poklady tam můžete objevit.

Džínovou bundu jsem chtěla už strašně dlouho, ale ty ceny v normálních obchodech mi přišly děsivé, když už jsem ji přestala hledat, našla jsem tuhle. Je krásná, úplně jako nová a nosím ji snad pořád.

Maturitní četby jsem se celkem děsila. Ne proto, že bych musela přečíst tolik knížek, ale proto, že jsem nikdy nerozebrala žádnou ukázku. Nešlo mi to, nenecházela jsem tam žádný jazykový prostředky, nevěděla jsem, o čem bych měla mluvit. Dokázala jsem říct, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Ale nedokázala jsem na základě jedné ukázky v čítance odvodit celý rozbor autorova díla, přišlo mi to naprosto zbytečný. 

Jen sám autor ví, co tím myslel a my nemáme právo cokoliv rozebírat a kritizovat, dokud sami knížku nenapíšeme.

Asi takovýhle byl můj přístup. V podstatě jsem byla smířená s tím, že řeknu, že text je členěný na odstavce (pokud to bude próza) a má bohatou interpunkci, ať bude jakákoliv, čárky, tečky a otazníky to jistí. 

A proto jsem se snažila vybírat knížky, o kterých dokážu říct alespoň něco. Takové, které nebudou příliš dlouhé a komplikované (doteď mám husinu z toho, co si jsou schopni někteří dobrovolně vybrat).

Dneska jsem se rozhodla se s vámi o moje tipy podělit. Pokud vás maturita teprve čeká, věřím, že vám tenhle článek pomůže, pokud máte maturitu za sebou (gratuluju!), můžete brát článek jako tipy na knížky, které si přečíst.

Začala mi škola, třetí semestr na vejšce.
Hrozně jsem se toho všeho bála, nová kolej, nová spolubydlící na pokoji, nové spolubydlící na buňce, jiná část Prahy, děsivé předměty..
Spoustu věcí, kterých se bát, ze kterých mít strach, který mi naháněly hrůzu.
A víte co? Tohle byl jeden z nejlepších týdnů, co jsem kdy na vejšce zažila. Vůbec nejsem na nervy, nejsem zděšená, nemám chuť to hned všechno zabalit. Což by mě možná mělo děsit ještě o něco víc, ale právě teď mám z toho všeho dobrej pocit (prosím, ať se mi drží co nejdýl!).

Opět jsem tady s tipy na filmy. Tentokrát jich bude o něco víc než minule, tak snad vás nějaký zaujme!

Svátek matek | Mother´s Day
Herecké obsazení je úžasný, u samotného filmu jsem se smála i brečela dojetím. Skvělá kombinace!

K mému obrovskému překvapení patří minulý článek s tipy na knížky mezi vůbec ty nejčtenější články na blogu, a tak je čas na další knižní tipy!

Když tě přepadne depka ze školy (která ti btw ještě ani nezačala), napiš si článek o tom, proč studuješ, jak co nejlíp studovat a až se depka se skutečným začátkem školy ještě zvýší, přečti si ho.
D.

♥

Ze školy jsem nikdy nebyla nijak nadšená, nikdy jsem se do ní netěšila a řekla bych, že k ní (jako k samotné budově) chovám už vrozený odpor. Což je blbý, když jsem v ní strávila drtivou většinu svého života a když všechno dobře půjde (co je to vlastně dobře?), tak mě další 4 roky ještě čekají. A pořád se nemůžu rozhodnout, jestli 4 roky je dlouhá, nebo krátká doba. Než na to přijdu, sepsala jsem první z článků "Back to School" (to brzo, já vím) s tipy na to, jak to přežít co nejlíp. Nečekejte nic převratného, přeci jenom, co originálního se dá ještě vymyslet, ale tak nějak bych byla ráda, kdyby někdo přesně tyhle rady mému mladšímu já řekl.
♥
Nemusíte mít totiž školu rádi jako takovou, ale kvůli tomu nezanevřete na vzdělávání se.
Vzdělávejte se a učte se. Je to důležitý.

Nejsem žádný seriálový fanoušek. Vážně. Všechny Pretty Little Liars, Hry o trůny a podobné slavné seriály, co ani nevím, jak se jmenujou, jdou naprosto mimo mě.
Jsou jen tři seriály, u kterých jsem viděla každý jejich díl - Průměrňákovi, 2 Socky a The Carrie Diaries.

Průměrňákovi / The Middle
Moje největší srdcovka ever. Naprosto jsem si rodinu Hackových zamilovala, je tak reálná, upřímná a snad každý se v ní v něčem najde. Pokud tenhle seriál neznáte, pusťte si alespoň jeden díl a nebudete litovat. Já osobně se už teď nemůžu dočkat 11. října, kdy začne osmá série.

Single. Sociální statut. Nálepka. Poznávací znamení. Něco, co když už trvá dlouho, táhne se to s vámi.
Ale řeknu vám jedno tajemství, nic na tom není. A překvapivě žijeme stejně dobře jako zadaní. Jen k sobě nemáme tu druhou polovičku.

Jsou knížky, ke kterým se neustále v různých životních etapách vracím. A tato je jednou z nich. Jmenuje se Čtyři dohody a zabývá se tím, jak najít osobní svobodu. Jak se odprostit od toho všeho negativního okolo nás a být sami se sebou šťastnými a spokojenými.
Nezní to fantasticky?

Začátkem července jsem na jednom blogu zaregistrovala soutěž, kterou pořádal Oriflame. A strašně se mi zalíbila, až tak, že jsem se rozhodla zúčastnit. Šlo jen o to, vyfotit na Instagram fotku, kde v hlavní roli jsou rty.

A k mému obrovskému překvapení jsem byla mezi výherkyněmi.

Další opomíjená série článků, a tak je na čase ji obnovit!

 Než jsem tě poznala

Na tenhle film jsem se strašně moc těšila, všude se o něm psalo a já měla od něj obrovské očekávání. Nemůžu říct, že by se mi film nelíbil, byl smutný, dojemný, brečela jsem, ale stále jsem čekala na něco víc, něco, co nepřišlo. Ale celkově je to přesně ten typ filmu, co mám ráda a určitě jsem ho neviděla naposled.

Jednoduchá otázka na začátek, vzpomínáte si na to, když jste objevili první "opravdovější" blogy? Čí blog to byl? Pro mě to byl blog holek z ACOS a pak Marti z The Blondieverse. 

Mám pocit, že právě s druhou jmenovanou jsem prožila tak nějak všechno - od no name holky, přes období berukaždouspolupráci po teniskové/podpatkové období až do toho dnešního, toho nejlepšího, Martinkovského.

A právě v tomto období napsala knížku. Hned, jakmile jsem si poprvé na instagramu přečetla, že ji vydá, věděla jsem, že jeden výtisk bude můj. Po pár dnech mi přišel balíček a já ho s největší opatrností rozbalovala.

Jedna z nejvíc opomíjených rubrik tady na blogu - ta s tipy na knížky. Nebojte. Nejsem si jistá, kdy tento článek vydám, každopádně už teď mám dva články o knížkách hotové a další přibudou. 

Eleanor & Park | Rainbow Rowell

O této knížce psala Markétka už v prosinci. A od té doby ji neustále nosím v hlavě s tím, že si ji musím přečíst. A konečně jsem se k ní dostala. Byla neuvěřitelná, úchvatná, dechberoucí a vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout.
Přečtěte si jí. Povinně. Všichni.

Vždycky jsem záviděla ostatním, kteří měli nějaký ten svůj koníček, který milovali, kterému se věnovali a který je naplňoval.
A já jsem konečně našla ten svůj.
Blogování.
Miluju čtení vašich článků, odpovídání na komentáře a připravování dalších článků. Už je to součástí mě a nedovedu si představit, že bych blog neměla. Jasně, jsou dny, kdy se mi nic nechce a blog vynechávám, ale pokaždé, když se do blogu ponořím, ztrácím pojem o čase a jediné, co vím, je, že jsem šťastná.
Nikdy mě nic víc nenaplňovalo.
A za to Vám patří jedno nekonečně velké DĚKUJU!
Asi nikdy nedokážu přesně popsat (to ale neznamená, že se o to stále nebudu pokoušet), jak neskutečně šťastná za tohle všechno jsem.
Každá jedna z vás jste úžasná milá osůbka, která mi přirostla k srdci a neskutečně moc si jí vážím. Ať se bude dít cokoliv, nezapomeňte, že nejste samy a alespoň pro jednoho člověka jste vyjímečnými. Nezapomínejte na to.

♥

Ale zpátky k letní giveaway.

Oproti všem plánům tu chvilku nebyl žádný článek a veškerá moje aktivita se snížila na naprosté minimum. I přesto, že je léto, tak jsem onemocněla a nějak jsem na nic neměla náladu.
Dneska tu měla být giveaway, ale ze zvědavosti jsem se mrkla na článek, který vyšel přesně před rokem a zatoužila napsat něco jiného.
Dneska mi je totiž 21. 

Chvilku jsem bojovala s tím, jestli napsat článek o prvním půl roce tohohle roku. Původně jsem měla v plánu na konci každého měsíce napsat jeho shrnutí a pak jednoduše na začátku července článek vydat. Zvládla jsem to první dva měsíce, ale některý věci je lepší nechat uležet a napsat o nich s odstupem času, proto jsem původní slova smazala a místo nich tu máme tyhle. Odležené, vyzrálé, téměř nic neříkající, přesto plnohodnoté.
A nebojte, radši to vezmeme rychle.

Jsou místa a věci, které na vás zapůsobí a vidět je jen jednou jednoduše nestačí.
Pro mě mezi taková místa patří výstava Andyho Warhola, kterou můžete navštívit v GOAPu na Staroměstském náměstí.
Navštívila jsem ji skoro už před dvěma roky a věděla jsem, že se na ni chci podívat ještě jednou. Abyste tomu rozumněli, nejsem žádnou velkou fanynkou a obdivovatelkou Andyho Warhola, ale z jeho tvorby na mě dýchá něco zvláštního, něco, co chci poznávat a obdivovat do nekonečnosti. Protože to za to stojí a on sám o sobě byl/je osobností, která v mnohém předběhla dobu.

Miluju Prahu.
Jsem přesvědčená o tom, že to je jedno z nejkrásnějších měst na světě, které si zamilovávám čím dál tím víc a není nic lepšího, než se jednoduše sebrat a odjet se ztratit do Prahy, kamkoliv, do ulic. A je úplně jedno, jestli půjdete po těch turistických místech, nebo si vyberete nějakou uličku, odbočíte a půjdete rovnou za nosem.
Vždycky to je pro mě relax, vypnutí, luxus, který si dovolím jednou za pár měsíců, zbytek dnů mám kopu výmluv, proč to nejde. A věřte mi, ve vymýšlení toho, proč to nejde, jsem vážně machr.
Je to zvláštní, že tím, jak jsem strávila posledních pár měsíců v Praze, její vyjímečnost se ztratila kdesi v přesunech metru, na poli skládajících se z pěti paneláků a zastaralé pobočce školy. A já Prahu začala nesnášet. To, že neustále musím někam pospíchat, tahat s sebou kopu věcí, věčně nic nestíhám a věčně nejsem tam, kde bych chtěla být. Chtěla jsem tam trávit co nejmíň času a při první příležitosti jsem zdrhala domů.
Ale proč tomu tak bylo?

Hned, jakmile jsem se dozvěděla, že výstava o Titanicu bude v Praze, věděla jsem, že na ni prostě musím. Myslím, že dříve byla tahle výstava na Slovensku a jelikož jsem o ní prostřednictvím blogů hodně četla a výstavou jsem byla fascinována, nemohla jsem si ji nechat uniknout.
Jenže během semestru jsem se na výstavu nedostala, pak přišlo zkouškové a nejspíš jsem taky doufala, že se objeví nějaký parťák, který by šel na výstavu se mnou. Jenže se žádný neobjevil a už to vypadalo, že na výstavu ani nepůjdu. Ale nakonec jsem došla k závěru, že by mě fakt mrzelo, kdybych na výstavu nešla, hodila jsem za hlavu všechny myšlenky o tom, že budu vypadat jako divný asociální individuum, co jako největší troska chodí na výstavy sám (berte s rezervou, taková vážně nejsem) a šla jsem. A nakonec jsem byla i ráda, že jsem tam byla sama, protože být tam s někým a vést s ním takové ty typické řeči, co se tak na výstavách povídají o tom, co se nám líbí atd., nejspíš bych to nevydržela a rozbrečela se. Když tam jste a vidíte od začátku, jak loď budovali, jak z ní byli nadšení, jaký to byl pokrok, luxus, na tu dobu nevídaná stavba a vy postupujete výstavou dál a víte, že se ledovec blíží, že tolik stovek lidí zemře.. Nevím, asi je to způsobené i tím, že jsem hodně citlivá a takovéhle tragédie na mě doléhají možná víc než na ostatní, ale celou dobu jsem měla slzy na krajíčku.

Nemůžu uvěřit, že tady teď ležím jako mrtvolka sedím a píšu tenhle článek. Protože druhé zkouškové je za mnou. A úspěšně. A nechápu, že jsem to dokázala.
Tohle zkouškové bylo jiné než to předešlé. Hlavně mi chyběl předěl mezi semestrem a zkouškovým v podobě Vánoc.. Mám tak nějak pocit, jako kdybych přešla plynule z jednoho zkouškového do druhého. Bylo to náročný a mám pocit, jako kdyby si se mnou někdo zahrával a zkoušel, kolik toho vydržím.
Možná to celé byla zkouška, která mě měla naučit bojovat.
Bojovat za to, co chci, naučit se postavit se sama za sebe a pochopit, že změna je možná.
U dvou předmětů se mi stalo, že bych v podstatě ani neměla být připuštěná ke zkouškám - jednou mi opravili špatně test v můj neprospěch a jednou mi pro jistotu napsali čtyřku ještě před tím, než jsem vůbec šla na zkoušku, prý zapomněli, že je ještě jeden termín. Díky, den před zkouškou vidět, že ze zkoušky neprospěju, skvělá motivace!
Ale je to za mnou a pokračuju dál. Další zkouškové budou mnohem náročnější a upřímně pocit, že za rok mám začít řešit bakalářku a za dva roky státnicovat (říká se tomu na bakaláři taky státnice??), uf, není to zrovna ten nejlepší pocit. Ale budu pokračovat bod po bodu, zkoušku po zkoušce a snad, snad, snad to klapne.

Když jsem si sestavovala rozvrh pro tento semestr, pracovně jsem to nazvala odpočinkovým, oddychovým semestrem, při kterém se moc nepředřu (protože přeci nenechávám nic náhodě a pečlivě studuju reference).
Výsledek?
8 předmětů zakončených zkouškou. Z několika předmětů se zkouška skládá z několika částí a počet zkoušek se tím vyšplhal na úctyhodných 12.
Tenhle článek píšu ke konci prvního týdne zkouškového. Nemám ještě výsledky ze všech předmětů, každopádně ať už to dopadne jakkoliv, za sebou mám 5 předmětů, před sebou už "jen" 3 a InSIS mi ukazuje "jen" pět termínů zkoušek.
Hip hip hurá.

Nestává se mi často, že bych tolikrát rozepsala a zase smazala článek. Mám pocit, že moje hlava se předhání v tom, o čem všem dokáže přemýšlet během jediné sekundy. A i když se snažím všechny ty myšlenky zachytit a zaznamenat je, nedaří se mi to. Je jich tolik! A je to vážně vyčerpávající. Cítím ale potřebu se z toho všeho vypsat a pokusit se si uspořádat myšlenky. A pokud chcete zjistit, že přemýšlet, pochybovat a cítit se jako nicka je normální, směle čtěte dál!
Jo, přiznávám, že to nezní zrovna jako ta největší motivace k přečtení článku.

Půlka semestru je za mnou. Ta lepší. Za chvilku mi začne peklo jménem zkouškové, které nejde naplánovat, takže až se během třináctého týdne a prvního/druhého týdne zkouškového lehce zhroutím, nedivte se.
Ale zpátky k tomu, co mám za sebou.

Konečně jsem se dočkali pátka a sluníčka!
Jaký jste měli týden? A moje slovenské maturujicí čtenářky, jak jste zvládly písemnou část maturit?
Já jsem překvapivě měla pohodovější týden a plno volného času. Jenže takhle unavená jsem po celý týden nebyla už pěkně dlouho, a tak místo toho, abych volný čas nějak smysluplně využila, nedělala jsem vůbec nic. Ale moc dobře mi šlo koukání se na stupidní filmy. Aneb na takové ty filmy, co by na csfd.cz moc procent nenabraly, ale přesto se na ně snad každá z nás někdy podívá, protože občas takovýhle náš relax je třeba. A pokud takový odpočinek potřebujete třeba už tento víkend, jsem tady s tipy na filmy, které vám sice nic moc nedají, ale za to si u nich krásně odpočinete, uvolníte a snad i usmějete. 

On je fakt boží

Pokud jste tenhle film ještě neviděla (je tu někdo takový?), tak neváhejte a pusťtě si ho, protože je fakt boží. Já ho mám moc ráda, protože se s hlavní hrdinkou vždycky ztotožním hned od začátku a miluju její praštěnost.

Ahoj!
Dneska asi vynechám moje oblíbené dlouhé úvody a rovnou se pustím do psaní tohohle článku. Asi tři články nazpátek jsem psala, že bychom se vždycky měli na něco těšit. Ať už to bude úplně cokoliv, protože nám to aspoň na chvilku vykouzlí úsměv na tváři, budeme mít něco, k čemu se můžeme upnout a co nám pomůže překonat to, čím si teď procházíme.
A na co se to tedy těším já?

S jarem, s létem a s celkově hezčím počasím se ve mně vždycky probouzí touha po cestování. Po dobrodružstvím, po tom poznat něco nového. 
Cestování jsem vždycky milovala, ale abych byla upřímná, poslední dobou neustálým pendlováním mezi Prahou a domovem, mám cestování plné zuby a jen tak mě někdo nikam nedostane. A tak se aspoň kochám fotkami z cest, z míst, kde jsem již byla a docela bych někam vyrazila, tak kam to jen bude?

Londýn
Londýn je moje srdcovka. Navštívila jsem ho už dvakrát a myslím, že ho nikdy nebudu mít dost. Dokázala bych prosedět celé dny v jednom z londýnských parků, obdivovat místní památky od rána až do večera, nebo stepovat před Buckinghamským palácem, jestli se neukáže Harry.

Možná se divíte, proč píšu o jaře, když venku to na něj vůbec nevypadá. Jenže když já se na jaro tak těším! A vím, že nejsem sama.
Jaro. Příroda se probouzí po zimě k životu, všechno kvete, sluníčko svítí a svět je hned zas o něco krásnější. Začátek jara s sebou vždycky nese příslib čehosi nového. Změny, začátku. Máme spoustu plánů, které se ale vytratí s prvními slunečními paprsky, následně se naše plány přemění na léto, přeci jenom léto = prázdniny = na všechno budeme mít dostatek času. Z léta se stane podzim a začíná čekání na jaro, kdy se zase nic nezmění. A tak jsem si řekla, že tohle jaro bude super a něco se změní. Nebojte, nezačnu držet nějaké šílené challenge za #hotbodyforsummer a ještě šílenější diety. Jen po skončení jara chci vědět, že jaro bylo.

Předešlý článek patřil (opět) do těch stěžovacích a depresivnějších. Ale čtení komentářů mi zlepšilo náladu. Všimla jsem si, že u více z vás je teď takové to špatnější období (a ten znovu napadlý sníh tomu moc nepřidává) a je fajn vědět, že i ostatním se zrovna teď nedaří. Uf, to teda byla formulace, skvělý Domčo, teď si o tobě budou myslet, že jim to snad přeješ (což vůbec tak není!). Ale jde o to, že ať se děje cokoliv, je dobrý vědět, že v tom nejste samy. Že někdo jiný si tím také prošel/prochází a že se to dá přežít.

 Měla jsem plán. Aneb dneska jsem chtěla vydat článek, který jsem si předpřipravila (a ke kterému jsem několikrát přefocovala fotky, se kterými pořád nejsem spokojená a lakem na nehty si polila snad vše co šlo, včetně foťáku), jenže se mi ho nějak nechce vydat.

Mám náladu se rozepsat o něčem jiném. Třeba pro změnu o mém zoufalství. A taky se mi chce plakat. Pro změnu. A abych těch změn nebylo málo, měla bych se učit/psát eseje/cokoliv, protože nestíhám. Ale zároveň nemám tušení, kam se všechny ty hodiny a dny poděly. Mám pocit, že pořád něco dělám a zároveň nedělám nic. A nestíhám tak nějak vůbec nic. Včetně hromadný dopravy. A tak se stalo, že jsme v neděli o půlnoci šly s kamarádkou kdesi po sídlišti a doufaly, že dojdem v pořádku na kolej. Jelikož nám ujel autobus přímo před nosem. Klasika. Ale asi ani o tom nechci psát.

Hlavní důvod, proč píšu je, že jsem zažila jeden z nejlepších momentů mého života. Totiž křest těch opravdových Momentů od Pavla Callty.

Nemám tušení, jak je to možné, ale letní semestr mi už začal. Nějakým zázrakem mi schválili všechny předměty, co jsem si zapsala, jen nevím, jestli mě to spíš neděsí a já si nevybrala samý chuťovky a kruťárny. Upřímně ten pocit po prvním týdnu mám.
S láskou vzpomínám na svůj minulý rozvrh, který oproti tomuhle byl absolutní lehárko. A taky s láskou vzpomínám na gympl, kdy jsem měla jednou týdne do čtyř a považovala to za nejčernější den v týdnu. Teď končím jednou v půl osmý a zbytek týdne ve čtyři. A to je přesně to, co chcete.

Nemám moc ráda dívání se na filmy, které jsem ještě neviděla. Vždycky mám strach, že to bude úplná blbost a taky se na ně nevydržím dívat bez toho, abych dělala ještě něco jiného. Kord, když se na ně dívám na notebooku, to už po pár minutách mám vedle v okénku otevřený internetový prohlížeč a z filmu chytnu maximálně tak hlavní pointu. A tak vždycky skončím u mých osvědčených klasik, které už znám nazpaměť.
Ale přesto jsem za poslední dobu zkoukla pár (alespoň pro mě) nových filmů, které jsou skvělé a nejspíš se zařadí do mých osvědčených klasik. 

Stážista - The Intern
Film, na který jsem se podívala hlavně kvůli Anne Hathaway, jedné z mých nejoblíbenějších hereček. A musím říct, že film mě vtáhnul do děje od první scény, což se moc často nestává, vlastně spíš nikdy nestává. První půlka filmu byla naprosto skvělá, ta druhá mě už bohužel tolik nebavila a ten konec? Proč happy end? Ale celkově to byla příjemná oddychovka a určitě jsem film neviděla naposled.

Hned na začátku článku bych Vám chtěla strašně moc poděkovat za všechno. Ale teď hlavně za komentáře u předminulého článku (DREAMS). Když jsem si k němu četla komentáře, vyhrnuly se mi slzy do očí a kdybych zrovna neseděla v kavárně, nejspíš bych plakala štěstím. Děkuju moc, jste úžasné, inspirativní a dodáváte mi sílu, energii, zlepšujete mi náladu a za to všechno Vám patří obrovské DĚKUJU ♥.



Celkově se mám teď tak strašně moc dobře, že tomu nemůžu ani věřit. A nejspíš jako správná blogerka bych to měla mít všechno zdokumentovaný, mít vystailizovaný fotky na instagramu, ale víte co, já na tohle moc nehraju. Protože jde o to žít TÍM okamžikem, pamatovat si TO štěstí. Užívat si TEN moment. A to přesně já se všemi těmi momenty dělám. Zapamatovávám si je, uchovávám a užívám.
♥

• Obnovit s babičkou naší tradice kafíčkování, který vždycky skončí u skleniček vína a mého následného motání se na kole domů. Miluju to.
• Najít v kapse kalhot 50 liber, doteď to nechápu. Ale že by to bylo znamení, abych se letos vrátila zpátky do Londýna?
• Přečíst knížku, kterou jsem si koupila už v řijnu.
• Přečíst knížku, ve které byla ještě účtenka. Koupila jsem si ji 15. prosince v 10:57.
• Dívat se na filmy a zamilovávat si každý nový příběh (a tak tu v nejbližší době čekejte článek plný movies tips, který tu na blogu byl naposled začátkem srpna, jo, stydím se za to).
• A opět se stát závislou na Nákupních maniačkách.
• Uklidit si pokoj, Předělat si nástěnku. Uklidit si skříň.
• Obnovit s kamarádkou naší tradici výletování do Písku (zdravím Miluš ♥).
• Netrpělive aktualizovat InSIS a čekat, jak to dopadně s vaším rozvrhem. Předměty, o které jsem se nejvíc bála, mi schválili. Díky! 
• Jíst čokoládu po kilech. A bez výčitek.
• Sníst sama celou pizzu. Taky bez výčitek.
• Klidně celý den zůstat v posteli. A v pyžamu. Ano, umím být ten nejlínější člověk na světě. Ale v tom přeci nejsem sama, že ne?
• V podstatě můj život se poslední dobou skládá z pití kafe, zákusků, filmů/Nákupních maniaček a občasného vína. A vůbec to není špatný.

  ♥
   Ale abych si trošku vylepšila moje blogerkovský skóre, tak tohle je moje nejdokonalejší nástěnka. Asi nejvíc se mi líbí kalendářík, které vytvářejí holky z ACOS a který mám v plánu každý měsíc obměňovat a psát si do něj všechno to, co jsem daný měsíc dělala.
  

  P.S. Pozná někdo skupinu na prostředním obrázku úplně dole?

  P.P.S. A jak trávíte poslední dny vy?

Poslední dobou se internetovým světem šíří osvěta v podobě čtení. Vytváří se hashtagy typu #copravectu, všemožné challenge, že každý měsíc přečtete X a Y knih.
Já na jednu stranu jsem strašně moc šťastná, že lidi stále čtou, ALE čtení je něco, do čeho se nemůžete nutit, není to nějaká moderní záležitost končící vyfocenou fotkou na instagramu. A už vůbec vrcholem tvorby nejsou knížky od Johna Greena.
Čtení musíte milovat. Prožívat. Od první do poslední stránky. Stát se součástí příběhu, dýchat za postavy, vtisknout jim ve svých myšlenkách  život. Netrpělivě listovat na konec knížky a pak se s úlevou vrátit tam, kde jste skončili.

A věřte mi, vím, o čem mluvím. Díky čtení jsem prožila několik stovek životů, proletěla celými staletími, podívala se do dávné minulosti i do daleké budoucnosti, stala se princeznou, padouchem, stoletým staříkem, idijotem, nebo jen "obyčejným" klukem od vedle..

Na tenhle den jsem se strašně moc těšila a zároveň se ho i děsila. Dneska jsem měla mít poslední zkoušku a ať by dopadla jakkoliv, těšila jsem se, že se konečně vyspím více jak 3-4 hodiny denně, že se najím i něčeho jiného než jenom pitím kafe a budu dělat i něco jiného, než jenom sedět zahrobošená v učebnicích.
..ale to bych nebyla já, abych neměla zase něco extra. Aneb momentálně jsem se vrátila z písemné části zkoušky a teoreticky bych měla být na části ústní. Good joke, možná někdy příště. Konkrétně v pátek ráno. Držte mi palce, bude to potřeba, jelikož když jsem viděla zadání testu, skoro jsem brečela, a to jsem spoléhala na to, že aspoň něco vypočtu, protože matiku jen tak neokecáte.
A jelikož jsem spoléhala na to, že dneska budu mít hotovo, tak jsem si naplánovala, že napíšu nejvíc random článek, ve kterém se ze všeho vypíšu a od dalšího článku se opět blog vrátí do normálního (rozuměj nezkouškového) stavu.
A tak tu jsem nejspíš s nejvíc random článkem o tom všem, ikdyž ještě není po všem. 

Je leden. Postrach všech vysokoškoláků. Zkouškové. A tak jsem tady s dalším článkem (a možná i posledním) z mé oblíbené rubriky #vejškalife.  A předem upozorňuju, abyste tento článek brali s nadhledem a s rezervou.

• Řekněte mi, jaký cvok si dá dvě zkoušky ve dvou dnech? Ano. Já. Ale v klidu. Mám plán.
• Můj plán se skládal hlavně z toho, že jsem si dala tu nejvíc nejmotivovanější tapetu ever.
• Ale tapeta se to za vás nenaučí, že jo.. :D