Víš, já jen že se v tom všem zas ztrácím.
V nás se ztrácím.

Já vím, že někde jsme spolu. V minulém životě. V tom budoucím. V paralelním s tím naším.

Chybíš mi.

Tak hrozně moc, že nevím, jak dlouho zvládnu dýchat za nás za oba. 

Vždycky jsem věřila v to, že tady pro nás na světě je ta jedna druhá polovina. 

Já ji našla.

A pak jsem ji ztratila. 

A s tím i kousek sebe.

Víš, já že si jen přeji žít v tom paralelním světě. 

Doufám, že se tam spolu smějeme všem našim chybám. 

Tomu, jak se míjíme.

A doufám, že tam někde jsi. Že ještě někde jsi. 

Že se nevytrácíš jako má vzpomínka na Tebe.. 

Tak moc mi chybíš.

Vlastně ne. 

Ta představa nás dvou mi chybí. 

Ale vím, že to tak mělo být.

Že my dva spolu nemůžeme být.

Víš, já jen že už mám plné zuby toho, jak tě všude hledám. 

Tvoje gesto, co udělal ten kluk v tramvaji.

Ty oči.

Ty děsně hnědý oči.

Ty, do kterých jsem se na první pohled zamilovala. 

Jsem bláhová, že?

Úplně vidím tvůj pohrdavý pohled.
Víš, já jen že už na tebe nemůžu pořád jen čekat.
Protože bych se nikdy nedočkala.
A ty to víš.
Líp než já.
Škoda, žes mi to neřekl rovnou.
Ale to nikdy nebyl tvůj styl.

Víš, já jen že nejsi tak dokonalý, jak ses mi zdál.

A je čas si říct to poslední sbohem.

Dokud ve mě zůstala ještě alespoň nějaká část mě, kterou si nezničil.
Víš, tak se měj.


 ♥