Občas má pocit, že se svým životem hrajeme hru o to, kdo z nás dvou víc vydrží, zvládne a překoná. Jako kdyby nám nedocházelo, že jsme jedno, že to není já a život, ale my. A že tak jako tak nemáme šanci vyhrát.
Celkově mám pocit, že těch vnitřních rozporů bylo až moc. Že mám až moc velkou tendenci o věcech přemýšlet, hodnotit, dávat jim nálepky a skládat do škatulek. A pak přijde týden, jako byl ten, co dnešním dnem končí, a který mi ukáže, že ať se budu snažit, jak se budu snažit, tak si stejně nic nenaplánuju do posledního puntíku a nakonec je jen důležité se z toho nepos*at a stát na vlastních nohou.

Zdroj

V pondělí jsem po kratší nemocenské šla do práce a nenapadlo by mě, že už z ní sama po svých neodejdu. Moje první návštěva sanitky, kde mě přes hodinu dávali dohromady. V momentech, kdy jsem vnímala a věděla jsem, co se děje, jsem měla obrovský strach. V podvědomí jsem věděla, že to bude v pořádku, že jsem zkolabovala z horka a nedýchatelného vzduchu, ale ve sféře vědomí se objevil až panický strach z toho, že mě odvezou do nemocnice, ze které se už nedostanu ven tak, jak se to stalo mým babičkám. Nevěděla jsem, že v sobě tenhle obrovský strach mám a i proto jsem odmítla převoz do nemocnice. Naštěstí jsem v pořádku a celkem pevně se držím na svých nohách, ale byl to pro mě tak děsivý zážitek, že si z něj odnáším pár šrámů.
Pár šrámů si z tohoto týdne odnáší i náš pejsek, který mi připravil pár bezesných nocí. Bohužel jí bylo několik dní špatně, a tak skončila u veterináře, kde jí dali injekci a antibiotika. Měla jsem a pořád mám o ni velký strach, ta bezmoc, že jí nemůžu nijak pomoc, je těžká. 
Jako bonus jsem začala tento týden pracovat sama. Místo tří měsíců zaškolování jsem měla jen dva a najednou už pracuju sama za sebe. Pracuju na úřadu a kontakt s lidmi je mojí každodenní náplní. Nejen u prvního člověka, který šel za mnou, jsem byla neskutečně vyklepaná a vystresovaná. Najednou jsem měla pocit, že toho víc nevím, než vím a úplně ve všem jsem tápala, což vám zrovna na sebevědomí nepřidá. Ale nějakým způsobem jsem se ze všeho vymotala, přežila jsem a doufám, že to tak bude pokračovat i dál.
A konečně přišel víkend. Ten víkend, kterého jsem se už přes rok bála. V městské čtvrti, ve které bydlím, se konaly hody, jejichž aktivní součástí je i můj přítel. Jelikož k hodům, krojům, lidové hudbě a ani k tancům nemám žádný vztah, bylo pro mě zvláštní to vidět, snažit se podpořit přítele a přitom nedávat moc najevo, jak moc mi to celé přijde zvláštní a vlastně i padlé na hlavu, že se něco podobného koná mezi paneláky. Jediné, k čemu z toho mám vztah, je víno, ale v horku jste rádi, že vypijete deci a zůstanete stát na nohou. A tak jsem se snažila, tak moc, že jsem odcházela se slzami v očích a s pocitem, že tam nepatřím. Zas a znovu na mě dolehlo to, že nejsem z Brna, že tu moc známých nemám a sledovat přítele, jak se baví, popíjí, se všemi se zná a je spokojený, bylo pro mě hodně těžké. Ne, že bych chtěla, aby to nedělal, jen jsem se cítila hodně sama a v kombinaci s pocitem, že tam nepatřím, byla na mě celá situace až moc. Vlastně mě přepadla i závist a touha zapadnout. Zároveň jsem ale slyšela i můj vnitřní hlas, který mi říkal, že tohle nejsem já a není to prostředí, ve kterém bych se cítila sama sebou. 

♥

A tak jsem se všemi těmito pocity snažila nějak vypořádat. A v průběhu toho vypořádávání se, se mi pomalu otevíraly oči a já byla v šoku. Byla jsem hrozně moc překvapená, jak mě kolegyně v práci podržely, jak mi pomohly, jakou o mě měly starost a jak moc hodné na mě jsou. Jsem za to neskutečně vděčná a hned se mi do té práce chodí s lepším pocitem. Vděčná jsem i za svého přítele, který v dešti na mě celou dobu čekal před sanitkou, nepanikařil a byl se mnou. Došlo mi, že je vlastně úplně jedno, že mi ještě ten můj pokojík nevymaloval, knihovničku nesestavil a školu si prodlužuje o další rok, hlavně, že je na mě takový, jaký je. Že nezáleží na tom, kolik lidí kolem sebe máte, ale na tom, jestli jim můžete věřit a důvěřovat. A že spousta věcí, o kterých si myslíme, že jsou důležité, vlastně vůbec důležité nejsou.

♥

P.S. Tento týden byl tak náročný, že už mi přišel parfém, tři knížky, na cestě mám novou sukni a nejspíš ještě dneska skončí v nákupním košíku dvě kuchařky.
P.P.S. Až půjdete příště na úřad, zkuste být o kapku víc milejší.
P.P.P.S. Je úplně jedno, jaký chaos vládne u vás doma a že ještě ve tři odpoledne nemáte uvařený oběd. 
P.P.P.P.S. Zdraví je to nejdůležitější. Fyzické i psychické.
P.P.P.P.P.S. Už bych vážně ocenila trochu klidu.

 Myslím, že chodba je celkem podceňovanou součástí domova. Hodně lidí říká, že kuchyně je středem domova a já si myslím, že právě chodba tvoří základ domova. 
Je to to první, co člověk uvidí po té, co otevře dveře. A jsem si jistá, že nejsem jediná, kdo už podle chodby si udělá představu o tom, jak to v celém bytě bude vypadat. Je to prostor, ve kterém během dne moc času netrávíme, zároveň je to ale prostor, ve kterém se chceme cítit příjemně. 
A nejspíš proto už několik měsíců bojuju za to, aby i naše chodba prošla proměnou. Současný stav je totiž dost tristní. Aneb nechcete se vracet domů, kde jako první uvidíte křiklavě zelené stěny. A proto jsem ráda, že se mi snad už konečně podařilo přesvědčit přítele, abychom s tím něco udělali. 

Ráda bych se totiž vracela do prostředí, které bude vymalováno neutrální světlou barvou, bude funkční a zároveň příjemné.
A co podle mě potřebuje každá chodba? 
Věšáky, botníky, zrcadlo, nějaké ty doplňky (nejlíp v podobě rámečků s fotkami) a hlavně.. boty!

věšák | zrcadlo |rámeček na fotky | boty | botník

Neodmyslitelnou součástí chodby jsou i boty a možnosti jejich skladování.
 Jestli je nějaký kousek, za který bez váhání dávám větší částky peněz, tak jsou to právě boty. Myslím, že je to investice, která se vyplatí. Dříve jsem si bez váhání kupovala tenisky za pár stovek, o kterých jsem předem věděla, že je budu mít maximálně na jednu sezónu. Pamatuji si, že když jsem téměř už před šesti lety začala studovat v Praze, říkala jsem mamce, že bych si strašně moc přála mít Conversky (všechny možné motivy najdete třeba na Footshopu). Moje mamka se na mě tak podívala a řekla mi, abych si je koupila, že kdyby ona byla mladá, už dávno by je měla. Tahle věta mi vlastně úplně změnila pohled na boty. Koupila jsem si svůj první pár Conversek, který jsem skoro non-stop nosila až do roztrhání pět let. Od té doby do mého botníku přibylo spoustu podobných, lepších kousků, které mají svoje čestné místo. A vůbec by mi nevadilo, kdybych si je jednou mohla taky takhle podobně vystavit na poličce. 

S větším počtem párů bot přichází i problém s jejich skladováním. S přítelem jsme si na podzim koupili nový botník, který je super v tom, že má dvě vyklápěcí části a každá z těchto částí je rozdělena na tři "poličky". Co je horší je to, že poličky jsou úzké, a tak se mi do něj nevejdou boty na podzim a zimu. Zároveň mi ale na všechny moje boty nestačí, a proto musím vymyslet, jak skladování bot vyřešit.
Jelikož úplně nepotřebuji mít všechny boty na očích, přijde mi ideální mít jeden menší otevřený botník s těmi nejčastěji nošenými boty a pak uzavřený se všemi ostatními. Tuto variantu teoreticky máme, jen kvůli omezenému prostoru nejsou botníky pro mě dostatečně veliké. Pro inspiraci jsem se dívala na Bonami, kde mají velké množství různých botníků, takže si jsem jistá, že do jakéhokoliv prostředí najdete ten vhodný.
Já jsem svůj výběr rozdělila do tří částí. Tou první je klasický menší botník pod věšák na bundy na nejčastěji nošené boty, uzavřený botník do chodby a třetím je kovový vyšší botník, který by se mi hodil do jedné z vestavených skříních, které máme na chodbě a který by byl ideální právě na sezónní boty a boty, které nenosím pravidelně. Zvláštní, ale nepostradatelnou kategorii tvoří odkapávač na boty, bez kterého si už nedokážu představit život.

A jak vypadá Vaše chodba? Plánujete v ní nějaké změny a bez čeho si ji nedokáže představit?

P.S. Článek je soutěžním příspěvkem ve spolupráci s Footshopem a Bonami.

♥

 V posledních dnech a týdnech mám pocit, že se pořád něco děje. Že je pořád něco, s čím se musím vypořádat, zařídit, udělat, rozhodnout. Bylo toho na mě moc a já jen potřebovala klid, kterého se mi nedostávalo. A tak jsem upadávala do špatných nálad, ze kterých jsem se dlouho nedokázala plně dostat.
Tak nějak jsem asi celou dobu věděla, co potřebuji. Klid, vrátit se k tomu, co mě baví, začít chodit dřív spát, přestat jíst nezdravé věci a naopak zařadit do svého jídelníčku ty zdravější. Ale i když jsem tohle všechno věděla, nechtělo se mi. A to je asi ten problém. Stalo se spoustu věcí, které ze mě vysávaly energii a pak jsem ji neměla na nic jiného.
Nevím, jak se mi podařilo se do toho všeho zase zamotat.

Asi začnu prací, ve které jsem se nakonec rozhodla zůstat. Bohužel neustále svádím vnitřní boj s tím, jak to tam funguje a jaké jsou vztahy. Došlo to tak daleko, že jsem se jednoho dne v práci rozplakala a věci se daly do pohybu. Tento týden si mě zavolali vedoucí, absolvovala jsem více než hodinový rozhovor, ze kterého doteď nemám nejlepší pocit, nicméně výsledek je takový, že jsem se přestěhovala do jiné kanceláře a mimo té práce, co už teď dělám, budu mít na starost ještě jinou agendu. Pro mě to je vítězství, jinak bych odešla, což vedoucí nechtějí. Upřímně můžu říct, že mi tam z toho jde často hlava kolem a nejspíš to ani nikdy pořádně nepochopím, ale nejlepší řešení je asi ty věci vypouštět, dělat to, co mám a zbytek času se tím netrápit. Což je něco, co se budu muset naučit.
Do tohoto pracovního chaosu jsem řešila ještě chaos osobní. Přítel bohužel neudělal dost důležitou zkoušku, a tak místo státnic řešíme, co teď. Nic moc situace, která mě štve a mrzí zároveň. Ničí mě ta nejistota, kdy fakt nevím, co s ním a s námi bude. Jestli to nějak zvládneme finančně, když by ještě rok studoval, nebo co bude, když mu neschválí jeho žádost o prodloužení studia a ze školy ho vyhodí. Hodně jsem z celé této situace špatná, protože vím, že na to má, jen těch nešťastných okolností bylo až moc.
A do třetice všeho špatného už několik měsíců řeším spor s jednou mojí -teď už naštěstí- bývalou kamarádkou. Nikdy jsem plně nechápala pojem toxické přátelství, měla jsem pocit, že přeci by se člověk nepřátelil s někým, kdo by ho jen vysával a nic mu nepřinášel. A pak mi pomalu začalo docházet, že jednoho takového toxického člověka ve svém nejbližším okolí mám. Všechno to, co se stalo a co mi napsala, mi ublížilo mnohem víc, než jsem komukoliv přiznala. Pak už ale překročila hranu, snažila se mě urazit čímkoliv, čím jsem se jí kdy svěřila a nevím, jestli mi někdy někdo tak moc ublížil. Je to fakt zvláštní, jak se lidé dokáží změnit. Máte pocit, že toho člověka znáte a čas vás zas a znovu přesvědčí, že tomu tak není a že si nikdy nemůže tím druhým člověkem být jistí. 
Tento týden jsem už ale cítila, jak se ve mně opět probouzí moje vnitřní síla. Ta, co mi říká, abych více poslouchala sama sebe, více odpočívala a trávila čas tak, jak chci já, trávila více času o samotě a našla si čas na to, co mě baví. Abych si dělala radosti a abych si zas začala tvořit ten svůj svět. Zároveň potřebuji, aby se některé věci změnily a potřebuji to tak moc, že si je klidně vydupu. 

Ale hlavně vím, že se nechci zas zamotat do myšlenek ve svojí hlavě. 
Všechno je pro teď v pořádku a všechno je tak, jak má pro teď být.

Co děláte pro to, abyste se nezamotávali do svých myšlenek?

♥