Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu psát tento článek, zaklepala bych si na čelo.
Řidičák jsem si akčně udělala hned v osmnácti, moc jsem nad tím nepřemýšlela, v tu dobu si ho dělala většina spolužáků, a tak já taky. Autoškola byla pro mě utrpením. Moc mi to nešlo, s instruktorem jsem si nesedla a jízdy jsem udělala asi na čtvrtý pokus. Po autoškole jsem chvilku řídit zkoušela, ale vždycky vedle mě seděl můj táta, který mě dokázal vystresovat takovým způsobem, že jsem prostě jednou vystoupila a znovu za volant nesedla.
V průběhu let jsem měla myšlenky, že bych ráda někdy zase řídila, ale vždycky to skončilo jen u myšlenek. Teprve tento rok se to zlomilo. Rodiče se budou stěhovat a dojíždění za nimi by bylo ještě na dýl (už teď cesta vlakem trvá přes pět hodin). Navíc bych v jejich novém bydlišti byla odříznutá, vidět se s kamarádkami by bylo komplikované a i třeba do města bych se jen tak nedostala. 
A tak jsem se odhodlala a přihlásila jsem se na kondiční jízdy. Když jsem hnedka při první jízdě jezdila v centru Brna, byla ve mě hodně malá dušička. Měla jsem ale obrovské štěstí na instruktorku a jízdy byly úplně v pohodě, nedalo se to srovnat s jízdami v autoškole, když jsem si dělala řidičák. 
Původně jsem si myslela, že budu jezdit přítelovo autem. Zkoušela jsem to, zvládala jsem to, ale o mém příteli se to tak úplně říct nedalo. Zjistila jsem, že jeho auto je pro něj něco jako chrám, který si střeží a je k němu až přehnaně majetnický. Typický chlap.
A tak se mi v hlavě vyrojila myšlenka, že si koupím vlastní auto. 
Cesta k němu byla mnohem komplikovanější a zdlouhavější, než jsem si myslela. Nechtěla jsem si koupit auto v autobazaru nebo jen tak od někoho na internetu, bála jsem se skrytých vad a nechtěla jsem za případné opravy dát ještě víc než za samotné auto. Nakonec jsem se rozhodla si koupit auto přes tátovo známého, který má autoopravnu a vozí auta z Německa. Bohužel tím, že je krize, lidé si tolik nekupují nová auta a ty svá původní nedávají na protiúčet. Když už se nějaké objevilo, neodpovídalo mým kritériím. Chtěla jsem něco menšího a měla jsem stanovený cenový strop, který byl poměrně nízký, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěla spíše auto na rozježdění, tak byl za mě dostačující.

Nakonec se na mě usmálo štěstí, a tak já mám své první auto!

Upřímně si nepřipadám dostatečně dospělá na to, abych ho měla.
Mám z toho obrovský respekt a pořád nějak nechápu, že já mám auto, když ještě před pár měsíci jsem si ani nedokázala představit, že bych ještě někdy řídila.
Odhodlat se a sednout si znovu za volant je pro mě hodně o sebepřekonávání. Mám strach ze situacích, které můžou nastat, mám strach z ostatních řidičů a rozhodně to není něco, co by mi šlo nějak samo a bylo pro mě přirozené. Přijde mi, že k tomu nemám cit. Vím ale, že to je třeba. Že řízení člověku hodně ulehčí život a čím dřív začnu, tím lépe. 

Já bych vám moc přála, pokud se také k něčemu dlouho odhodláváte, abyste v sobě našli tu sílu a šli do toho.

A jak to máte vy? Řídíte?

♥