Myslím si, že pro spoustu z nás nebude jednoduché zhodnotit rok 2020. Upřímně ani nevím, co napsat. Ráda bych ho shrnula jedním slovem, dala mu nějakou nálepku a spokojeně ho sama v sobě uzavřela. Jen to v případě roku s dvacítkou na konci není tak jednoduché.
A tak nejlepší bude začít od začátku.
Rok pro mě nezačal zrovna nejlépe. Zemřela mi moje babička a mě to rozlomila na tisíc kousíčků. Upřímně se mi je ještě nepodařilo dát dohromady a nejspíš mi nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že už se mi to ani nikdy plně nepodaří. Já pořád měla pocit, že čas pomůže, že přijde někdo/něco, co tu díru zocelí. Ale nejspíš jsou věci, které spravit nejde. Není den, abych si na babičku nevzpomněla a netoužila po tom, aby tu s námi ještě chvilku byla. Tak strašně moc bych ji chtěla vzít za ruku, říct jí, jak ji miluju a tak moc bych chtěla vědět, jestli se bála. Ale nic z tohoto se už nestane. A to bolí. A doteď nevím, jak se s tím lidé dokáží vyrovnat a brát život takový, jaký je. Protože čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi to zdá celé šílenější, neskutečnější a bláznivější. A tím víc mám pocit naprosté marnosti a zbytečnosti.
Ale takový už je život.
A i ten můj běžel dál.
Vstříc celosvětové pandemii. Upřímně si nejsem jistá, do jaké míry se mě dotkla. Ta jarní byla sice krizová, ale myslím si, že jen díky ní jsem napsala teoretickou část diplomové práce. A možná i díky ní jsem začala chodit se svým přítelem, jelikož jsem měla čas nad vším přemýšlet a výsledkem bylo, že jsem sebrala odvahu a napsala mu, že mě mrzí, že nám to nevyšlo a že už od začátku se mi líbil. Ano, až tam mě karanténa dohnala. A ano, už mi z ní trošku i hrabalo.
A od té chvíle dostal můj život úplně jiné obrátky.
I kvůli příteli jsem se poprvé rozhodla držet si kolej i přes léto. Celé léto i září jsem chodila na praxi na Krajský úřad, kde se mi moc líbilo a byla jsem na sebe pyšná, že jsem si to dokázala zařídit a že to vyšlo. Velkou novinkou bylo i to, že na konci srpna jsem se k příteli nastěhovala. A to mi mimo jiné přineslo do života i Dixinku, čímž se mi splnil můj celoživotní sen mít pejska. Vše nebylo a není tak idylické, jak jsem psala v článku o našem prvním společném měsíci bydlení, proběhlo už pár hádek i hodně slz, ale to k tomu asi patří. Strávili jsme spolu i naše první společné Vánoce a těším se, co nám přinese ten příští rok.
Abych byla upřímná, tak netuším, co mi ten příští rok přinese. Vím, že na začátku ledna snad odevzdám hotovou diplomku, věřím a doufám, že na začátku února odstátnicuju, ale to jsou kromě návštěvy zubaře jediné dva pevné body v příštím roce. Řekla bych, že mě konec studia a začátek dospěláckého života děsí mnohem víc, než si sama sobě přiznávám. Zároveň si ale myslím, že tím, že ve škole jsem byla naposledy v březnu, nebydlím už na koleji a během praxe jsem si dokázala, že se dokážu adaptovat do pracovního procesu, tak ten přechod nebude tak krutý a krušný, jak jsem si ještě před pár měsíci myslela.
Jsem hodně zvědavá, co vám za pár měsíců o tom všem napíšu.
Vám všem přeju do nového roku jen to nejlepší, děkuju, že tady jste.
♥
