Těšila jsem se na nový rok. Na novou dekádu. Tak moc jsem doufala v lepší dny. Dokonce jsem měla i naplánované a napsané články o tom, jak nakopnout tuto dekádu tím správným směrem. Jen jsem žádný z těchto článků nebyla schopná vydat. Nedokázala jsem dát ven článek, který by nereflektoval moje pocity v tu danou chvíli. Nevím, jestli vůbec tento článek vydat chci. Ale nejsem si jistá, jestli a kdy bych dokázala vydat nějaký jiný článek bez toho, aby tento byl venku.

Zemřela mi babička. 

Po krátké těžké nemoci, jak se píše na parte, které mám vedle sebe a neustále se na něj nevěřícně dívám. 

Všichni jsme věděli, že babička umírá, že je to otázka dnů. Jediný, kdo to nevěděl, byla sama babička. Naděje na to, že se babička dostala do lepších rukou a nemocnice, vyhasla přesně den po vánočních svátcích. Už v tu chvíli nám řekli, že pro babičku nemůžou nic udělat, jen ji dávat utišující léky proti bolesti. 

Nedovedu si představit větší bezmoc než tu, když Vám před očima umírá někdo blízký a vy nemůžete udělat vůbec nic. Když jsem za ní byla naposledy s taťkou, nedokázala jsem jí lhát o tom, že nabere sílu, že zase bude chodit na zahradu a nikdy jsem se necítila víc bezmocná. 

Jednou ráno volala teta, že jí volali z nemocnice, že s babičkou je to hodně vážný a že mají přijet. Než jsme tam dorazili my, babička zemřela. 

Nikdy nezapomenu na to, jak tam babička ležela. Tak klidná. Pořád jsem doufala, že se probere. Že otevře oči, že se nadechne. I když jsem ji viděla na vlastní oči, nedokázala jsem uvěřit, že je skutečně mrtvá. Že ty oči už má zavřený navždy. Absolutně jsem nebyla připravená na to, že ji tam takto uvidím ležet. Je to něco šíleného, na co se nejde předem připravit. Když jsem ji držela za její chladnou ruku a vyslala jsem k ní všechny myšlenky o tom, jak moc ji miluju, tak mi teprve došlo, že je to opravdu konec. A v tu chvíli jsem se zhroutila poprvé.

Druhý den byl snad ještě horší a přežila jsem ho jen díky utlumujícím lékům.

Nebyla jsem připravená přijímat upřímnou soustrast.
Nebyla jsem připravená na to vidět ji v rakvi.
Nebyla jsem připravená na to slyšet, jak zatloukají její rakev. Je to nejhorší zvuk na světě. Ty duté rány slyším doteď.

Nebyla jsem připravená na pohřeb.

Nebyla jsem připravená na nic z toho, co přišlo.

A já vím, že přijdou horší věci.

Vím, že se v průběhu života budu muset rozloučit se spoustou lidí.

Nikdo z nás tohle nepřežije.

Ale pro teď to tak strašně moc bolí.

Přijde mi neskutečný, že to číslo, co mám v mobilu, už nikdo nezvedne. Že už mi nikdy neřekne, jak moc jsem šikovná a že všechno zvládnu. Tak moc mě mrzí, že už nebudu u důležitých milníků v mém životě. Že jí to nebudu moc říct. Že neuslyším její hlas.

Tak moc bojovala.

A ta zákeřná nemoc ji nedala ani šanci.
Tak moc bych si přála, aby to nebyla pravda. Aby se ten poslední měsíc nestal. Aby moje největší starost během zkouškového bylo učení se na zkoušky a zkoušky samotné. Přijde mi neskutečný paradox, že celý semestr jsem se děsila jedné zkoušky a v její den bych dala cokoliv za to, abych na ni mohla jít. Cokoliv jen, abych se nemusela připravovat na pohřeb.
Pořád mi to všechno běhá v hlavě, nemůžu to zastavit. Nezvládám to a nevím, jak se nahodit zpátky. Nepomáhá se utěšovat, že jí už nic nebolí, že se netrápila, že se tam na mě ze shora dívá. Asi je na to všechno ještě moc brzo.

Miluju Tě.

P.S. Aby toho nebylo málo, po pohřbu jsme jeli do nemocnice za dědou, který tam nečekaně skončil den před pohřbem. Ani si nedokážete představit, jak moc doufám, že to bude mít lepší konec. A jak obrovský mám strach.

♥