Leden je ve znamení zkoušek. Hlavně tedy těch ve škole. Pro mě byl leden zkouškou snad úplně ve všem. A teď na jeho konci si připadám naprosto zničeně. Jako kdyby mě celý leden zmuchlal do kuličky, kutálel si se mnou sem a tam, roztrhal, popálil a pak mě jednoduše odkopnul.
A já jsem už prostě jen unavená. Unavená z toho být neustále na všechny milá, hodná, být tady pro druhé 24/7, být pro druhé ta v pohodě, protože jsem přeci chytrá a šikovná, tak co by mě asi tak mohlo trápit?
Možná úplně všechno.
A ani nevím, čím začít dřív. Nový rok se moc přeceňuje.
Potkala jsem někoho. A myslela jsem si, že tentokrát to bude jiný, že by to mohlo být jiný. Všechny ty řeči o tom pravém okamžiku, správném místě, o tom, že to přijde, až to budu nejmíň čekat, o správné konstalaci hvězd, karmě a všem ostatním najednou dávaly smysl. Všechno se spojilo do jedné chvíle a já naprosto podlehla iluzi, že tentokrát to vyjde. Ani já samu sebe jsem nedokázala předsvědčit o tom, že by to vyjít nemuselo. A to je už co říct.
Mohl to být začátek čehokoliv.
A byl to začátek konce.
A já to naprosto nechápu. Tentokrát fakt ne.


Ale nezbývá mi nic jinýho než jít dál. Sesbírat všechny součástky pochroumaný Domči (mimochodem, tenhle článek píšu se zavázanou pravou rukou (který pako narazí do zdi tak moc, že už týden brečí bolestí? - já.)) a prostě jít dál. Nějak.
A bude to dobrý.
Já věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu. I když ten důvod třeba nechápe a nikdy ani nepochopíme. Protože na tom vlastně vůbec nesejde. Důležité je, že nás to posunulo právě sem. Do tohohle okamžiku. A je úplně jedno, jestli jste se zrovna dneska rozhodli zůstat celý den v pyžamu prostě jen proto, že se vám nechtělo převlíkat, v drdolu maskujete týden nemytý vlasy, v uších vám už asi tak po tisíctý hraje nejsmutnější song ever a vy vyděšeně zíráte před sebe a nemáte nejmenší tušení, co po zbytek svého života budete dělat. Brečte. Brečte jak nejvíc můžete. Dejte do toho všechno, překonejte se, nehte se tím pohltit, jako kdybyste chtěli vyhrát mistrovství světa v zoufalství. Dokážete to.
Ale.
Pak nezapomeňte vstát, utřít slzy, umýt vlasy, vzít se na sebe něco jiného než pyžamo, uklidit si a zkusit to zas ještě jednou. A pak ještě jednou. A.. A jednou to vyjde.
A do tý doby je prostě všechno jen v pohodě.


P.S. Třetí zkouškové je úspěšně za mnou. Nechápu. Děkuju.

Často si myslíme, že víme, kam směřujeme, a pak najednou zjistíme, že jsme možná celou tu dobu pluli špatným směrem.
Směr můžeme změnit každým dnem, ale na začátku nového roku se to přeci jenom vyjasňuje a plánuje všechno trošku líp.

Upřímně jsem strašně moc ráda, že rok 2016 je za mnou. Byl to strašně zvláštní rok. Těžký a náročný. Zároveň ale v něčem i krásný, jen bohužel ty negativní vzpomínky převažují.. Doslova před minulým rokem utíkám, nechávám ho za sebou a moc se těším na tenhle rok, rok 2017.
Cítím, že rok 2017 bude pro mě tím zlomovým. Neptejte se mě proč, nevím to, ale vím, že bude. Je načase najít v sobě sílu, nechat minulost minulostí a být. Prostě jen být. Teď a tady. Neodkládat nic na později. Nemarnit svým časem. Bojovat , nenechávat se tolik ovlivňovat okolím a být sama sebou. Uspořádat si život a jít svým snům naproti.
Úplně jsi nejsem jistá, jestli na tenhle nový rok jsem ready, ale doufám, že na jeho konci si budu moct říct, že stál za to.


Je začátek nového roku.
Neřešte blbosti.
Buďte sami sebou.
A dělejte všechno proto, aby jste byli šťastní.


Mějte ten nejlepší a nejkrásnější rok 2017!

..a ať je tenhle rok lepší, než bude.

♥