Brno je láska aneb jak jsem se ocitla v Brně
Napsala jsem dva články, které se lehce týkají Brna. Když jsem si je teď zpětně hledala a četla, byla jsem sama překvapená, kolik odvahy mi daly. Najdete je tady a tady.
Přesto, že jsem psala o změnách a nových začátcích, nepověděla jsem Vám příběh, který se za tím vším skrývá a jak jsem se vlastně v Brně ocitla. Jaké to skutečně bylo a jaké to je teď.
Zároveň je článek součástí Výzvy jako Brno od Brno bloguje.
Když jsem se rozhodovala kam půjdu na vysokou, Praha pro mě byla jasnou volbou a nad žádným jiným městem jsem ani neuvažovala. Dívala jsem se sice na různé vysoké, ale Praha byla mým vysněným městem, kde jsem chtěla být. Nepopiratelnou výhodou bylo i to, že Praha je jen hodinu a půl autobusem od domova, několikrát jsem ji už navštívila, znala jsem v ní záchytné body a šly tam se mnou i kamarádky. Jen mi postupem času začalo docházet, že to nebylo úplně to nejlepší rozhodnutí. Na škole jsem byla hodně nešťastná, prakticky jsem se tři roky jen trápila a postupem času jsem ztratila jakýkoliv smysl v tom, co jsem studovala. Můj bakalářský obor vůbec nenaplnil moje očekávání, celý systém na VŠE mi nevyhovoval a nakonec se mi zprotivila i celé Praha. Všude moc lidí, turistů, všichni neustále někam pospíchali a mně chyběl klid.
V průběhu třeťáku jsem přemýšlela, co dál. I když jsem věděla, že by to bylo nejjednodušší, nechtěla jsem dál studovat můj obor, nechtěla jsem zůstat na VŠE a ani jsem si nebyla jistá, jestli chci být ještě v Praze.
Chtěla jsem a potřebovala jsem změnu.
Doteď nevím, kde se ten pocit vzal, usídlil se ve mně ale natolik pevně, že jsem věděla, že to musím zkusit. Můj vnitřní hlas mi říkal, abych šla studovat magistra do Brna. Začala jsem hledat vysoký a obory, podala jsem si tam jednu jedinou přihlášku a vsadila jsem všechno na jednu kartu.
Zároveň je článek součástí Výzvy jako Brno od Brno bloguje.
Když jsem se rozhodovala kam půjdu na vysokou, Praha pro mě byla jasnou volbou a nad žádným jiným městem jsem ani neuvažovala. Dívala jsem se sice na různé vysoké, ale Praha byla mým vysněným městem, kde jsem chtěla být. Nepopiratelnou výhodou bylo i to, že Praha je jen hodinu a půl autobusem od domova, několikrát jsem ji už navštívila, znala jsem v ní záchytné body a šly tam se mnou i kamarádky. Jen mi postupem času začalo docházet, že to nebylo úplně to nejlepší rozhodnutí. Na škole jsem byla hodně nešťastná, prakticky jsem se tři roky jen trápila a postupem času jsem ztratila jakýkoliv smysl v tom, co jsem studovala. Můj bakalářský obor vůbec nenaplnil moje očekávání, celý systém na VŠE mi nevyhovoval a nakonec se mi zprotivila i celé Praha. Všude moc lidí, turistů, všichni neustále někam pospíchali a mně chyběl klid.
V průběhu třeťáku jsem přemýšlela, co dál. I když jsem věděla, že by to bylo nejjednodušší, nechtěla jsem dál studovat můj obor, nechtěla jsem zůstat na VŠE a ani jsem si nebyla jistá, jestli chci být ještě v Praze.
Chtěla jsem a potřebovala jsem změnu.
Doteď nevím, kde se ten pocit vzal, usídlil se ve mně ale natolik pevně, že jsem věděla, že to musím zkusit. Můj vnitřní hlas mi říkal, abych šla studovat magistra do Brna. Začala jsem hledat vysoký a obory, podala jsem si tam jednu jedinou přihlášku a vsadila jsem všechno na jednu kartu.
Poprvé v životě jsem v Brně byla na přijímačkách a město už na mě nejspíš ani nemohlo zanechat horší dojem. Doteď jsi pamatuju, jak jsem seděla před fakultou a zděšeně jsem volala kamarádce, že jsem někde v lese úplně mimo všechno a že to je druhej jižák (koleje v Praze na Jižní Městě, které jsou tak trochu na konci světa a kde má jednu budovu i VŠE).
A začala jsem psát přijímačky. Ty se skládaly ze dvou částí - z odborné části a z mikroekonomie a makroekonomie. Nevím, jak se mi to stalo, ale úplně jsem v přípravě zazdila mikro i makro. Když jsem si hledala zkušební test na můj obor, našla jsem jen tu odbornou část a nejspíš jsem přehlídla, že právě mikro a makro je společné pro všechny. Nikdy jsem na mikro nebyla dobrá a makro taky nepatřilo k mým silným stránkám. Odborná část byla z učiva z bakaláře, ale jelikož jsem studovala úplně jiný obor a moc jsem nevěděla, jak se na tuto část za tak krátkou dobu připravit, zatipovala jsem si i v této části. Byla jsem úplně v háji, nasedla jsem do autobusu zpátky do Prahy a snad nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem dojela do Prahy. Doteď si pamatuju, jak jsem se dívala na osvětlenou Prahu, říkala jsem si, že to byl hodně blbej nápad a do Brna už nikdy víc.
Postupem času jsem nad tím začala přemýšlet a začínala jsem být na sebe hodně naštvaná, že jsem to tak pokazila. Nevěřila jsem, že bych se tam dostala.
A pak se mi objevila zelená fajfka a já jsem byla přijatá.
Byla jsem šíleně šťastná, neskutečně se mi ulevilo, ani vteřinu jsem neváhala a celá moje existence věděla, že v září začíná studovat v Brně. Žádná jiná alternativa už nepřicházela v úvahu.
Podruhé jsem byla v Brně na zápisu a město ve mně zanechalo mnohem lepší dojem. Bylo krásně, měla jsem čas si město i trošku projít a vnitřně jsem věděla, že jsem se rozhodla správně.
A tak jsem v Brně začala na Masarykově univerzitě studovat Veřejnou ekonomiku a správu. Asi úplně všichni si mysleli, že jsem se zbláznila. Vlastně doteď to nikdo z mé rodiny nepochopil. A někdy to nechápu ani já sama.
Do Brna mi cesta od rodičů trvá přes pět hodin vlakem. Když k tomu přičtu i čas, abych se na vlak dostala a abych pak dojela na kolej (a to ani nemluvím o věčných zpožděních, můj osobní rekord je 100 minut, ale byly i vlaky, které do Brna vůbec nedorazily, nebo měly i pět hodin zpoždění, takže jsem na to vlastně ještě dobře), tak cestování mi zabere téměř celý den. V Brně jsem vůbec nikoho neznala, neznala jsem ani Brno jako takové, školu, systém městské hromadné dopravy, nic.
Ty první týdny byly naprosto šílené.
Čekala jsem, že to pro mě bude náročné, ale nevěděla jsem, že až tolik. Kompletně všechno pro mě byl jeden velký chaos. Ve škole jsem měla pocit, že na mě mluví nějakou cizí řečí (bohužel někdy doslova, zvyknout si na "moravštinu" mi chvilku trvalo), ve všech předmětech jsem byla ztracená a vůbec jsem nechápala školní systém. Spolužáci se už většinou znali z bakaláře, už tam byli vytvořené skupinky a já měla pocit, že se na mě dívají jako na tu cizí. A jelikož nepatřím mezi ty nejprůbojnější, nenašla jsem odvahu se mezi ně zapojit. Brno pro mě bylo jedním velkým chaosem, šalinkartou počínaje a samotnými šalinami konče. Neměla jsem ani moc štěstí na spolubydlící. Studovala medicínu a pokaždé, když jsem na ni promluvila, tak se zatvářila, že ji ruším od učení. Nenašly jsme společnou řeč.
Nebyla jsem ale úplně sama. Hned první den školy jsem potkala jednoho kluka. Měly jsme rande, fakt se mi líbil, ale jelikož je tento článek už dost upřímný, tak to asi můžu napsat popravdě. Když jsem se s ním hned nevyspala, tak jeho zájem o mně lehce opadl a nemohl pochopit, že já nestojím o to být jeho kamarádka s výhodami. Šla jsem na kafe i s jednou spolužačkou, bohužel se ukázalo, že mě chtěla nalákat jen na finanční poradenství, o kterém si myslím svoje.
Byla jsem totálně ztracená, sama a osamělá. Daleko od všeho a od všech, co jsem znala. Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem utéct zpátky. Měla jsem pocit, že se Brno ke mně otočilo zády. Nechtěla jsem tam být, neměla jsem sílu objevovat jeho krásy a úplně na všechno jsem byla sama. Nikdo mi s ničím nepomohl a všechno bylo jen na mě. Věděla jsem, že začátek pro mě nebude jednoduchý, ale všech těch zklamáních a fuck upů bylo na mě prostě moc. Jen když se v myšlenkách vrátím zpátky do té doby, mám slzy v očích.
Třetí týden školy po čtyřhodinovém cviku z Metod zkoumání veřejného sektoru, kde jsme celou dobu dělali s daty v nějakém pro mě nepochopitelném programu, jsem volala domů, že končím, že už to nedám. A tak mě mamka seřvala. A já začala bojovat. Kontaktovala jsem psychologické poradenství, co funguje na MUNI, domluvila jsem si schůzku s psychologem a vlastně jen díky tomu jsem zůstala. Ne, že by za mě vyřešil celou situaci, ale bylo fajn to vidět z jiné perspektivy, uspořádat si myšlenky a opravdu mi to hodně pomohlo. Necítila jsem se tak sama.
Postupně jsem alespoň jsem tam prohodila nějaké slovíčko s někým ze školy. Jak dny plynuly, pochopila jsem, kdo je tam stejně jako já nový a snažila jsem si sedat k těmto lidem, alespoň je pozdravit, usmát se na ně. Začala jsem objevovat uličky Brna a začala jsem Brnu naprosto propadat. Neskutečně jsem si ho zamilovala. Líbila se mi jeho domácká atmosféra, vyhovovalo mi, že je vlastně město malé, ale přesto se v něm najde úplně všechno. Byla a vlastně ještě pořád jsem překvapená, jak jsou lidi v Brně milí, otevření a hodní. I když jsem pořád byla hodně sama, necítila jsem se tak osamělá. Našla jsem si svoje místa, hodně jsem utíkala do parků a začala jsem objevovat místní sekáče. Vlastně jsem začala být šťastná a byla jsem na sebe neskutečně hrdá, že jsem to zvládla. Postupem času jsem se tomu všemu přizpůsobila. Naučila jsem se trávit čas sama, hodně času mi zabírala škola a cestování domů.
Těšila jsem se na jaro v Brně, až zase začne svítit sluníčko, na začátku jarního semestru jsem se seznámila i s jednou holčinou, se kterou jsme si neskutečně sedly, jen to v půlce semestru vzdala a odešla, přesto už to všechno bylo mnohem lepší. Na konci jarního semestru ale přišel zlom. Bylo mi hodně zle, poslední týdny školy jsem do ní ani nechodila. Nějakým zázrakem jsem s odřenýma ušima zvládla zkouškové, odstěhovala jsem se z koleje a ještě na konci prázdnin jsem si nebyla jistá, jestli se do školy vrátím.
Nakonec se ve mně opět probudila bojovnost a já si řekla, že to zkusím. Na koleji na mě čekala nová spolubydlící a po všech mých zážitcích jsem z toho měla strach. Ten první večer jsem radši šla i z centra na kolej pěšky jen, abych oddálila ten moment, kdy se s ní budu muset seznámit. Doteď se tomu obě dvě smějeme, jaký jsme ze sebe navzájem měly strach. Hned první večer jsme se dvě hodiny v kuse smály tomu, jak jsou v Brně zastávky na znamení. Konečně jsem našla v Brně spřízněnou dušičku. Neskutečně jsme si spolu sedly a já jsem strašně moc vděčná za to, že přišla do mého života. Díky ní se už v Brně necítím tak ztraceně a sama. Je úžasná.
Teď je to druhý rok, co v Brně studuju a co jsem naprosto do Brna zamilovaná. Cítím se tam jako doma. Miluju atmosféru města, miluju uličky, miluju Brno. Vyhovuje mi úplně ve všem. A přesto, že mi v Brně pořád chybí nějaké zázemí, nějaká "kotva", na kterou bych se mohla vždycky spolehnout a přesto, že moje nejbližší kamarádky jsou přes půl republiky daleko a často se cítím osaměle, jsem v Brně šťastná a chtěla bych tam zůstat, což je něco, co jsem si uvědomila díky současné situaci. Chybí mi Brno, chybí mi ten klid a pohoda, který na mě z města dýchá. Skoro se mi chce napsat, že mi chybí domov. A já si čím dál tím víc uvědomuju, že bych v Brně chtěla zůstat napořád. Vím, že to není úplně nejideálnější a pořád mám pocit, že je hrozně daleko, ale nedovedu si představit, že kdybych dostudovala, tak bych si sbalila věci a odešla z tohoto města pryč.
Brno je láska, která se Vám dostane pod kůži.
♥
Vlastně bych Vám tímto článkem chtěla dodat odvahu, abyste věřili sami sobě a svému vnitřnímu hlasu. Abyste si věřili, že to dáte a nenechali se odradit počátečními nesnázemi. Abyste nezůstávali někde, kde nejste šťastní a prostě to riskli. Nikdy nevíte, co na Vás kde čeká.
Jasně, asi by to mohlo být lepší. Pořád se často cítím osaměle, ale svého rozhodnutí nelituju.
A kdyby se tady našla nějaká duše, která by se mnou někdy chtěla zajít na kafe, do sekáčů nebo jen tak na procházku, vyfotit fotky na blog.. tak budu moc ráda, když se mi ozve třeba na mail ♥.
A co vy a Brno? Jaká je Vaše (nejen) studijní cesta?
♥
A začala jsem psát přijímačky. Ty se skládaly ze dvou částí - z odborné části a z mikroekonomie a makroekonomie. Nevím, jak se mi to stalo, ale úplně jsem v přípravě zazdila mikro i makro. Když jsem si hledala zkušební test na můj obor, našla jsem jen tu odbornou část a nejspíš jsem přehlídla, že právě mikro a makro je společné pro všechny. Nikdy jsem na mikro nebyla dobrá a makro taky nepatřilo k mým silným stránkám. Odborná část byla z učiva z bakaláře, ale jelikož jsem studovala úplně jiný obor a moc jsem nevěděla, jak se na tuto část za tak krátkou dobu připravit, zatipovala jsem si i v této části. Byla jsem úplně v háji, nasedla jsem do autobusu zpátky do Prahy a snad nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem dojela do Prahy. Doteď si pamatuju, jak jsem se dívala na osvětlenou Prahu, říkala jsem si, že to byl hodně blbej nápad a do Brna už nikdy víc.
Postupem času jsem nad tím začala přemýšlet a začínala jsem být na sebe hodně naštvaná, že jsem to tak pokazila. Nevěřila jsem, že bych se tam dostala.
A pak se mi objevila zelená fajfka a já jsem byla přijatá.
Byla jsem šíleně šťastná, neskutečně se mi ulevilo, ani vteřinu jsem neváhala a celá moje existence věděla, že v září začíná studovat v Brně. Žádná jiná alternativa už nepřicházela v úvahu.
Podruhé jsem byla v Brně na zápisu a město ve mně zanechalo mnohem lepší dojem. Bylo krásně, měla jsem čas si město i trošku projít a vnitřně jsem věděla, že jsem se rozhodla správně.
A tak jsem v Brně začala na Masarykově univerzitě studovat Veřejnou ekonomiku a správu. Asi úplně všichni si mysleli, že jsem se zbláznila. Vlastně doteď to nikdo z mé rodiny nepochopil. A někdy to nechápu ani já sama.
Do Brna mi cesta od rodičů trvá přes pět hodin vlakem. Když k tomu přičtu i čas, abych se na vlak dostala a abych pak dojela na kolej (a to ani nemluvím o věčných zpožděních, můj osobní rekord je 100 minut, ale byly i vlaky, které do Brna vůbec nedorazily, nebo měly i pět hodin zpoždění, takže jsem na to vlastně ještě dobře), tak cestování mi zabere téměř celý den. V Brně jsem vůbec nikoho neznala, neznala jsem ani Brno jako takové, školu, systém městské hromadné dopravy, nic.
Ty první týdny byly naprosto šílené.
Čekala jsem, že to pro mě bude náročné, ale nevěděla jsem, že až tolik. Kompletně všechno pro mě byl jeden velký chaos. Ve škole jsem měla pocit, že na mě mluví nějakou cizí řečí (bohužel někdy doslova, zvyknout si na "moravštinu" mi chvilku trvalo), ve všech předmětech jsem byla ztracená a vůbec jsem nechápala školní systém. Spolužáci se už většinou znali z bakaláře, už tam byli vytvořené skupinky a já měla pocit, že se na mě dívají jako na tu cizí. A jelikož nepatřím mezi ty nejprůbojnější, nenašla jsem odvahu se mezi ně zapojit. Brno pro mě bylo jedním velkým chaosem, šalinkartou počínaje a samotnými šalinami konče. Neměla jsem ani moc štěstí na spolubydlící. Studovala medicínu a pokaždé, když jsem na ni promluvila, tak se zatvářila, že ji ruším od učení. Nenašly jsme společnou řeč.
Nebyla jsem ale úplně sama. Hned první den školy jsem potkala jednoho kluka. Měly jsme rande, fakt se mi líbil, ale jelikož je tento článek už dost upřímný, tak to asi můžu napsat popravdě. Když jsem se s ním hned nevyspala, tak jeho zájem o mně lehce opadl a nemohl pochopit, že já nestojím o to být jeho kamarádka s výhodami. Šla jsem na kafe i s jednou spolužačkou, bohužel se ukázalo, že mě chtěla nalákat jen na finanční poradenství, o kterém si myslím svoje.
Byla jsem totálně ztracená, sama a osamělá. Daleko od všeho a od všech, co jsem znala. Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem utéct zpátky. Měla jsem pocit, že se Brno ke mně otočilo zády. Nechtěla jsem tam být, neměla jsem sílu objevovat jeho krásy a úplně na všechno jsem byla sama. Nikdo mi s ničím nepomohl a všechno bylo jen na mě. Věděla jsem, že začátek pro mě nebude jednoduchý, ale všech těch zklamáních a fuck upů bylo na mě prostě moc. Jen když se v myšlenkách vrátím zpátky do té doby, mám slzy v očích.
Třetí týden školy po čtyřhodinovém cviku z Metod zkoumání veřejného sektoru, kde jsme celou dobu dělali s daty v nějakém pro mě nepochopitelném programu, jsem volala domů, že končím, že už to nedám. A tak mě mamka seřvala. A já začala bojovat. Kontaktovala jsem psychologické poradenství, co funguje na MUNI, domluvila jsem si schůzku s psychologem a vlastně jen díky tomu jsem zůstala. Ne, že by za mě vyřešil celou situaci, ale bylo fajn to vidět z jiné perspektivy, uspořádat si myšlenky a opravdu mi to hodně pomohlo. Necítila jsem se tak sama.
Postupně jsem alespoň jsem tam prohodila nějaké slovíčko s někým ze školy. Jak dny plynuly, pochopila jsem, kdo je tam stejně jako já nový a snažila jsem si sedat k těmto lidem, alespoň je pozdravit, usmát se na ně. Začala jsem objevovat uličky Brna a začala jsem Brnu naprosto propadat. Neskutečně jsem si ho zamilovala. Líbila se mi jeho domácká atmosféra, vyhovovalo mi, že je vlastně město malé, ale přesto se v něm najde úplně všechno. Byla a vlastně ještě pořád jsem překvapená, jak jsou lidi v Brně milí, otevření a hodní. I když jsem pořád byla hodně sama, necítila jsem se tak osamělá. Našla jsem si svoje místa, hodně jsem utíkala do parků a začala jsem objevovat místní sekáče. Vlastně jsem začala být šťastná a byla jsem na sebe neskutečně hrdá, že jsem to zvládla. Postupem času jsem se tomu všemu přizpůsobila. Naučila jsem se trávit čas sama, hodně času mi zabírala škola a cestování domů.
Těšila jsem se na jaro v Brně, až zase začne svítit sluníčko, na začátku jarního semestru jsem se seznámila i s jednou holčinou, se kterou jsme si neskutečně sedly, jen to v půlce semestru vzdala a odešla, přesto už to všechno bylo mnohem lepší. Na konci jarního semestru ale přišel zlom. Bylo mi hodně zle, poslední týdny školy jsem do ní ani nechodila. Nějakým zázrakem jsem s odřenýma ušima zvládla zkouškové, odstěhovala jsem se z koleje a ještě na konci prázdnin jsem si nebyla jistá, jestli se do školy vrátím.
Nakonec se ve mně opět probudila bojovnost a já si řekla, že to zkusím. Na koleji na mě čekala nová spolubydlící a po všech mých zážitcích jsem z toho měla strach. Ten první večer jsem radši šla i z centra na kolej pěšky jen, abych oddálila ten moment, kdy se s ní budu muset seznámit. Doteď se tomu obě dvě smějeme, jaký jsme ze sebe navzájem měly strach. Hned první večer jsme se dvě hodiny v kuse smály tomu, jak jsou v Brně zastávky na znamení. Konečně jsem našla v Brně spřízněnou dušičku. Neskutečně jsme si spolu sedly a já jsem strašně moc vděčná za to, že přišla do mého života. Díky ní se už v Brně necítím tak ztraceně a sama. Je úžasná.
Teď je to druhý rok, co v Brně studuju a co jsem naprosto do Brna zamilovaná. Cítím se tam jako doma. Miluju atmosféru města, miluju uličky, miluju Brno. Vyhovuje mi úplně ve všem. A přesto, že mi v Brně pořád chybí nějaké zázemí, nějaká "kotva", na kterou bych se mohla vždycky spolehnout a přesto, že moje nejbližší kamarádky jsou přes půl republiky daleko a často se cítím osaměle, jsem v Brně šťastná a chtěla bych tam zůstat, což je něco, co jsem si uvědomila díky současné situaci. Chybí mi Brno, chybí mi ten klid a pohoda, který na mě z města dýchá. Skoro se mi chce napsat, že mi chybí domov. A já si čím dál tím víc uvědomuju, že bych v Brně chtěla zůstat napořád. Vím, že to není úplně nejideálnější a pořád mám pocit, že je hrozně daleko, ale nedovedu si představit, že kdybych dostudovala, tak bych si sbalila věci a odešla z tohoto města pryč.
Brno je láska, která se Vám dostane pod kůži.
♥
Vlastně bych Vám tímto článkem chtěla dodat odvahu, abyste věřili sami sobě a svému vnitřnímu hlasu. Abyste si věřili, že to dáte a nenechali se odradit počátečními nesnázemi. Abyste nezůstávali někde, kde nejste šťastní a prostě to riskli. Nikdy nevíte, co na Vás kde čeká.
Jasně, asi by to mohlo být lepší. Pořád se často cítím osaměle, ale svého rozhodnutí nelituju.
A kdyby se tady našla nějaká duše, která by se mnou někdy chtěla zajít na kafe, do sekáčů nebo jen tak na procházku, vyfotit fotky na blog.. tak budu moc ráda, když se mi ozve třeba na mail ♥.
A co vy a Brno? Jaká je Vaše (nejen) studijní cesta?
♥
