Já ve 24 letech.

Nedávno jsem měla narozeniny. Dvacáté čtvrté. Šílenost. Bude to znít jako klišé, ale čím jsem starší, tím to všechno letí mnohem rychleji. Před pár měsíci jsem viděla video od Monici Říhové, které je jednoduše skvělé (video) a po jejím vzoru jsem se rozhodla sepsat tento článek. 

Já ve 24.

Už vím, jaké to je si šáhnout na úplné dno. A vím, jaké to je, když se to dno propadne a zpřetrhá poslední nitky toho, co vás drželo při životě. Vím, jaké to je se modlit, abyste umřeli jen, aby ta bolest skončila. Tohle je podle mě to nejúplnější dno a upřímně doufám, že se nikdo z Vás nedostane tak nízko. 

 Zároveň vím i to, jaké to je ztratit samu sebe a nevědět, kdo vlastně jste.

Zažívám to, co doufám, že nikdo z Vás neprožije za celý život. 

Tu bolest. Bezmoc. Strach. Beznaděj. Temnotu. Samotu. Ten pocit, že už nemůžete dál. Že už se nikdy nepodíváte ven. To, že léky nezabírají. Vidět ve všech očích to, že by Vám chtěli pomoc, ale neví jak.

Doufám, že se už nikdy nedostanu do bodu, kdy už nebudu chtít žít. 

Nikdy by mě nenapadlo, že ve 24 budu brát 4 různé léky denně (+  páté, které mám pro případ, že ostatní nezabírají a mně je zle). Když mi nedávno přibyly ty čtvrté, psychicky mě to srazilo zas o něco níž. Ale konečně to vypadá (ťuk, ťuk, ťuk), že by to mohly být ty léky, které mi konečně zabírají.

Ale zároveň je to skvělý odrazový můstek. Když už jste jednou tak nízko, nakonec Vám nezbyde nic jiného, než se postupně škrábat nahoru.

A vím, že mě tohle všechno změnilo. Zformovalo. Už mě jen tak něco nerozhází. Nebojím se říct si o pomoc. Nepotřebuju si nic dokazovat. Nebojím si přiznat, že je něco nad moje síly a já to nezvládnu.

I přes to všechno jsem šťastná. Jsem šťastná, že mám kolem sebe úžasné lidi. Konečně mi došlo, že nezáleží na tom, kolik jich je, ale jak je to přátelství pevné. Jsem štastná, že jsem přestala jíst maso, že mě nepohltil konzum a že ty životní hodnoty mám celkem dost dobře srovnaný. Jsem šťastná, že jsem dokázala vytvořit takovouhle krásnou komunitu na mém blogu. Miluju to. 

Jsem vděčná za každý nový den. Klišé, ale potom, co jsem napsala výše, je víc než pravdivé. Jsem vděčná za všechny ty zážitky, co mám. Jsem vděčná, že se teď cítím fajn. Je spousta věcí, na kterých musím ještě zapracovat, ale věřím, že bude líp.

Snažím se žít v symbióze sama se sebou a se svým okolím. 

Jsem ta zvláštní holka, co nosí "obnošený hadry" ze sekáče, je vegetariánkou, sní o tetování a o tom, že se odstěhuje do Norska, nepije alkohol, miluje tofu a i přes odpor k chemii do sebe každý den cpe prášky, protože je nemocná. 

A doufám, že moje pětadvacetileté já je šťastné. Doufám, že ses nenechala ničím odradit a šla si cestu do Santiago de Compostela. Taky doufám, že ses konečně pustila do učení norštiny a došla si dál než jen do druhé lekce. Věřím, že jsi to konečně přestala odkládat a tvé tělo ti už zdobí nějaké to tetování. A taky, že ti zas nehráblo, nenechala sis ostříhat vlasy a konečně sis nechala narůst dlouhé delší vlasy. Doufám, že tě ten týdenní kurz jógy nakopnul a ty ses začala pravidelně hýbat. A taky by bylo fajn, abys už konečně začala psát tu knížku, jejíchž námět už máš v hlavě. Ale ze všeho nejvíc doufám, že ti ubyly nějaké léky, že ses mohla v pohodě vrátit do školy, začít psát diplomku, že jsi šťastná, máš milujícího přítele a v rámci možností jsi zdravá.

Jsi na dobré cestě, tak to nevzdávej.

♥