Nedovedu si představit lepší typ knihy do tohoto období, než je právě nějaký román, do kterého se začtete a na všechno zapomenete. Stalo se mi to právě u čtení nového románu od nakladatelství Ocelot s názvem Než jsme se odcizili od Renée Carlino. 

V knize se prolínají dvě časové roviny a dva úhly pohledu vyprávění - Grace a Matte. Jedna část příběhu se odehrává před patnácti lety, ta druhá v současnosti. V té jsou Grace i Matte od sebe, opuštění, ztracení a zaseknutí v minulosti. Dílem náhody Matte uvidí Grace v metru, jen na okamžik, než mu zmizela v černé tmě tunelu. Ale i ten okamžik stačil, aby se mu vybavily všechny vzpomínky a opět se v něm rozhořela touha zjistit, co se vlastně tenkrát stalo a proč tak najednou zmizela. 
Vracíme se do doby před patnácti lety, Matte se právě odstěhoval do New Yorku, aby zde dokončil své vysokoškolské studium a Grace je první, s kým se pro něj v neznámém městě seznámí. Stanou se nerozlučnými přáteli a postupně jsme vtahování do toho, jaké to je být zamilovaný a jak obtížné může být překlenout přátelství v něco víc. 

Jelikož mám podobný typ knížek ráda, i tato si získala moje srdce. Stylem, jakým je napsaná a mužským úhlem pohledu, mi kniha připomínala romány od Nicholase Sparkse. Ale možná díky tomuto srovnání jsem se nemohla ubránit pocitu, že aby se kniha ještě více přiblížila románům od Sparkse, něco maličkého navíc jí ještě chybělo. Moc se mi líbil děj, který se odehrával před lety, po přenesení zpět do současnosti jsem byla trošku rozpačitá. Děj mi přišel zhuštěný a podle mně by si konec zasloužil více prostoru. Ale i přes tyto mé lehké rozpaky jsem se od knížky nemohla odtrhnout a Grace i Matteho jsem si zamilovala. Dokonce tak moc, že jsem knihu dočítala v noci a usnula jsem ještě s rozsvíceným světlem. 

Přítomnost patří nám. Přítomná vteřina, teď a tady, okamžik předcházející tomu dalšímu je náš, abychom ho využili. Je to jediný dárek, který nám vesmír nabízí zdarma. Minulost už nám nepatří a budoucnost je jen naše představa, nic ji nezaručuje. Ale přítomnost je naše a my jsme jejími vlastníky. Jediný způsob, jak můžeme uskutečnit své představy, spočívá v tom, že si vychutnáme přítomnost.

Pokud se chcete aspoň na chvilku odpoutat od každodenních starostí, tak tato knížka bude přesně pro vás. Pokud vás kniha zaujala, seženete ji tady v sekci románů, povídek a novel. 
A já moc děkuji e-shopu Megaknihy za její zaslání. 

A jakou knížku byste mi do těchto dní doporučili vy?

♥

 Když jsem poprvé začala přemýšlet nad tím, která kniha mě inspirovala, v hlavě se mi jich vybavilo hned několik. Mám přečtených tisíce stránek a stovek knih a každý jeden příběh z nich mě inspiroval v něčem jiném. A tak jsem se o těch MÝCH knihách rozhodla napsat a zároveň se i tímto článkem soutěžím s překlady Presto.

Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho díky kterému vím, že co je důležité, je srdcím neviditelné, romány od Nicholase Sparkse a Jane Austen v tom, že pravá láska existuje a vyplatí se na ni počkat, Velké kouzlo od Elizabeth Gilbert díky kterému nikdy nepropadám panice, když mě opustí inspirace, Továrna na sny od Anie Songe v tom, že je v pořádku si hledat tu svojí cestu, kuchařky od My Cooking Diary k tomu, abych zkoušela stále nové recepty a nebo Miluj svůj život od Louise L. Hay na cestě k sobě samotné. 
Když jsem ale nad tím začala přemýšlet více, vybavovaly se mi jiné knihy. Dlouhá cesta dolů od Nicka Hornbyho, kterou naprosto miluju a která mi vždy připomene, že vždycky stojí za to zkusit vydržet ještě jeden den. Malé ženy od Louisi May Alcotte, které mi vštěpují správný pohled na život. Čekání na Godota od Samuela Beckette jako připomínka toho, abych neplýtvala slovy a časem. A Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chbosky, abych nezapomínala, že i jako pozorovatel jsem součástí toho všeho.

Ale nad těmito všemi knihami je jedna, která mému srdci přirostla nejvíc.

Romance pro křídlovku od Františka Hrubína. 

♥

 Asi jako většina z Vás trávím i já většinu času doma. Vlastně by se zdálo, že by všechno mohlo být v pořádku. Mám čas psát diplomku, mám spoustu času na generální úklid, na zkoušení nových receptů, na blog a na hledání práce.
Realita mých dní je ale poněkud jiná. 
Abych byla upřímná, tak mám pocit, že se plácám od ničeho k ničemu. Trvá mi klidně celý den, než se k něčemu dokopu, a tak i ta nejjednodušší činnost, kterou bych běžně měla hotovou během pár minut, mi zabere klidně i několik hodin. 
Nedostatek energie, chuti cokoliv dělat a koncentrace dokončit něco do konce. 
Nic moc. 

Vracím se v myšlenkách k jaru, kdy jsme byli v podobné situaci, jen s tím rozdílem, že nás čekali slunečné dny a s tou myšlenkou se s celou situací smiřovalo lépe. Teď je to jiné, ale s klidným svědomím bych mohla sem jen vložit článek z dubna. Vypadá to, že něco přeci jen zůstává stejné. 

Chaos.

Tam venku, tam za hranicemi, tam uvnitř mě.
Vlastně ani neodkážu určit, jestli jsem, nebo nejsem OK. 

Řekla bych, že jsem. Dokud nedostanu záchvat úzkosti z toho, že musím psát diplomku. Dokud neotevřu blogger a necítím tu prázdnotu, kdy nevím, co vlastně napsat. Dokud opět nezačnu hypnotizovat mobil a čekat, kdy mi mamka zavolá, jak jí dneska je. Dokud si nechci na sebe vzít ty rifle, co jsem si koupila tři měsíce zpátky a nezjistím, že jsem opět přibrala. A dokud mě opět nepřemůžou vzpomínky na babičku a já nezačnu zas a znovu plakat nad tím, co se stalo. 

A tak se snažím každý jeden den udělat přesně to, na co se cítím a na co mám energii. Snažím se víc usmívat než mračit. Nakupuji vánoční dárky on-line a mám ze sebe neskutečnou radost, že jsem se konečně po těch několika letech poučila a nenechávám dárky na poslední chvíli. Venčím Dixinku a užívám si, že se mi splnilo moje dlouholeté přání mít pejska. Zkoušíme s přítelem nové recepty a radujeme se, že se zatím všechno dalo jíst. Snažím se dát tím mým dnům nějaký řád, aby se nestávalo, že odpoledne sedím u stolu, koukám do zdi a jsem na sebe naštvaná, že jsem opět nic nestihla. 

Zdroj

Myslím si, že tyhle časy jsou těžké pro každého z nás. I když nejspíš pro každého jinak. A tak nám všem přeju, abychom to ve zdraví zvládli a neztráceli naději, že bude líp.

Budu moc ráda, když mi do komentářů dáte vědět, jak celé tohle období zvládáte vy.
Držme se.

♥

Pokračování knižní série Strážce ztracených měst jsem se nemohla dočkat. Už před více než rokem jsem vydala článek o první dílu, který najdete tady. Až na pár detailů jsem z knížky byla nadšená a toužila jsem vědět, jak se celý příběh bude vyvíjet dál. Nedávno mi přišel e-mail od e-shopu megaknihy.cz, jestli bych neměla zájem zrecenzovat knižní novinku Exillium (Strážce ztracených měst 2) od Shannon Messenger, kterou jako novinku vydalo nakladatelství Ocelot. 

Sophie se postupně sžívá s elfím světem, do kterého přišla ze světa lidí. Po zdárném dokončení prvního roku studia na Foxfireské akademii a po zotavení z únosu, při kterém s Dexem téměř zemřeli, si naplno užívá prázdnin. Všechno se konečně zdá být v pořádku a Sophie dále rozvíjí své schopnosti při výcviku jediné samičky křídlorožce, Silveny. Ovšem její únosci jsou stále na svobodě. Sophie nachází nové stopy vedoucí k záhadné skupině Černá labuť, které ji vedou k vysvětlení mnoha nezodpovězených otázek. Je Sophie vytvořená za nějakým účelem? Jak je to se smrtí Jolie, dcery Gradyho a Edaline? A kdo jsou ve skutečnosti ti zlí? Aby našla odpověď na dlouho střežená tajemství a zachránila ty, na kterých jí nejvíce záleží, musí se znovu podrobit riziku. Proto je nutné, aby podnikla nebezpečnou cestu do nejtemnějších koutů světa, do Exillia (zdroj).

Do kouzelného světa elfů jsem se zamilovala již v prvním dílu. I když je kniha určena spíše mladším čtenářům, než jsem já, příběh Sophie se mi dostal pod kůži. 
Příběh se skvěle čte, celou knihu jsem přečetla jedním dechem, několikrát jsem nahlas vykřikla "Cože?!" a jednoduše jsem se nemohla od knížky odtrhnout. Neustále v knížce bylo něco, co mě překvapovalo a nutilo číst dál. Čekala jsem, že knížka bude pokračovat v liniích z prvního dílu, a tak jsem byla dost překvapená, že autorka stále přicházela s novými zápletkami a liniemi.

Při čtení jsem ale přeci  jen měla chvilkami pocit, že se toho zas až tak moc neděje. Přeci jen po únosu z konce prvního dílu jsem nejspíš čekala větší akci. Ale zároveň se toho v knížce vlastně stalo hrozně moc a jednotlivé události na sebe navazovaly. Líbilo se mi, že i když se jedná o fantasy knihu, řešilo se v ní mnoho témat z běžného života, například jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. Jak jít dál. Opět se mi ale moc nelíbilo propojení s magickými zvířaty a ocenila bych více školní výuky. 

Celkově se mi tento druhý díl líbil více jak ten první. Nad tím jaký komplexní fantasy svět dokázala autorka vytvořit, mi zůstává rozum stát. A nemůžu se dočkat, jak příběh bude pokračovat. Už teď je vydaných osm dalších knih z této série plus jedna doplňující. Těším se, až všechny knihy budou dostupné v češtině.