Měla jsem plán. Aneb dneska jsem chtěla vydat článek, který jsem si předpřipravila (a ke kterému jsem několikrát přefocovala fotky, se kterými pořád nejsem spokojená a lakem na nehty si polila snad vše co šlo, včetně foťáku), jenže se mi ho nějak nechce vydat.

Mám náladu se rozepsat o něčem jiném. Třeba pro změnu o mém zoufalství. A taky se mi chce plakat. Pro změnu. A abych těch změn nebylo málo, měla bych se učit/psát eseje/cokoliv, protože nestíhám. Ale zároveň nemám tušení, kam se všechny ty hodiny a dny poděly. Mám pocit, že pořád něco dělám a zároveň nedělám nic. A nestíhám tak nějak vůbec nic. Včetně hromadný dopravy. A tak se stalo, že jsme v neděli o půlnoci šly s kamarádkou kdesi po sídlišti a doufaly, že dojdem v pořádku na kolej. Jelikož nám ujel autobus přímo před nosem. Klasika. Ale asi ani o tom nechci psát.

Hlavní důvod, proč píšu je, že jsem zažila jeden z nejlepších momentů mého života. Totiž křest těch opravdových Momentů od Pavla Callty.

Nemám tušení, jak je to možné, ale letní semestr mi už začal. Nějakým zázrakem mi schválili všechny předměty, co jsem si zapsala, jen nevím, jestli mě to spíš neděsí a já si nevybrala samý chuťovky a kruťárny. Upřímně ten pocit po prvním týdnu mám.
S láskou vzpomínám na svůj minulý rozvrh, který oproti tomuhle byl absolutní lehárko. A taky s láskou vzpomínám na gympl, kdy jsem měla jednou týdne do čtyř a považovala to za nejčernější den v týdnu. Teď končím jednou v půl osmý a zbytek týdne ve čtyři. A to je přesně to, co chcete.

Nemám moc ráda dívání se na filmy, které jsem ještě neviděla. Vždycky mám strach, že to bude úplná blbost a taky se na ně nevydržím dívat bez toho, abych dělala ještě něco jiného. Kord, když se na ně dívám na notebooku, to už po pár minutách mám vedle v okénku otevřený internetový prohlížeč a z filmu chytnu maximálně tak hlavní pointu. A tak vždycky skončím u mých osvědčených klasik, které už znám nazpaměť.
Ale přesto jsem za poslední dobu zkoukla pár (alespoň pro mě) nových filmů, které jsou skvělé a nejspíš se zařadí do mých osvědčených klasik. 

Stážista - The Intern
Film, na který jsem se podívala hlavně kvůli Anne Hathaway, jedné z mých nejoblíbenějších hereček. A musím říct, že film mě vtáhnul do děje od první scény, což se moc často nestává, vlastně spíš nikdy nestává. První půlka filmu byla naprosto skvělá, ta druhá mě už bohužel tolik nebavila a ten konec? Proč happy end? Ale celkově to byla příjemná oddychovka a určitě jsem film neviděla naposled.

Když mi přišel e-mail, jestli bych nechtěla vyzkoušet některý z produktů od Karin Herzog, chvilku jsem váhala, přeci jenom nejsem, ikdyž už tu na blogu pár článků o kosmetice je, žádná beauty blogerka. Jenže moje pleť je mastná, problematická a citlivá. Hodně trpím na akné a po spoustě produktů mám zarudlý obličej. A tak jsem si řekla, že nabídku využiju, přeci jenom, co kdyby to náhodou pomohlo.

Z tohohle článku jsem měla poměrně velký respekt. Přeci jenom poslední new in článek tu byl v říjnu, a tak jsem se děsila, co všechno od té doby v mé skříni přibylo. Ale nakonec toho zas až tolik není, alespoň tedy podle mých měřítek a vzhledem k tomu, že byly Vánoce a slevy, kterým jsem letos úspěšně odolala a koupila si v nich jen dvě věci. Úspěch!
A ano, barvy u mě zrovna moc nevedou. Miluju černou, šedou a bílou. A už se znám natolik, že nemám potřebu si kupovat barevné věci jen proto, aby můj šatník nebyl "tak jednotvárný". Stejně bych si je nikdy nevzala na sebe.

Začnu hned tou nejlepší věcí, do které jsem se zamilovala na první pohled. Vážně. Mohla bych to nosit pořád. Střih, délka, barva - jako kdyby tyhle šaty/svetřík šili přesně na mě!

F&F