Poslední článek s tipy na filmy jsem vydala už více jak před půl rokem. Zhruba tak dlouhou dobu mi trvalo si rozmyslet, jestli v těchto článcích chci pokračovat. Ale poslední dobou jsem se ke svým článkům s tipy na filmy sama vracela a každý film, na který jsem se znovu podívala, se mi líbil, a tak by byla škoda, abych tuto sérií článků úplně skončila.

Dva papežové
Když jsem tento film zaregistrovala poprvé, mylně jsem si myslela, že se jedná o komedie, o jakousi parodii na papeže. O to víc jsem byla překvapená, když jsem si film pustila a zjistila jsem, že se vlastně jedná o příběh inspirován skutečnými událostmi. Za mě je to zajímavá sonda do katolické církve, velmi povedené konverzační drama a neskutečně skvěle zahrané od A. Hopkinse a J. Pryce, kteří hrají papeže.

Zdroj

Miss Americana
Já miluju dokumenty o slavných zpěvačkách, takže ani životopisný  dokument o Taylor Swift jsem si nemohla nechat ujít. Je fantastický. Popisuji Taylořinu cestu od jejích začátků coby country zpěvačky až po tvorbu jejího nejnovějšího alba Lover. Já asi úplně nejsem skalní fanynkou Taylor, ale díky dokumentu jsem na ní získala jiný pohled. Vždycky mi přišla jako taková ta milá holka bez vlastního názoru, ale zdá se, že konečně našla svůj hlas.

 Zdroj

Co jsme komu zase udělali
Naprosto miluju už první film Co jsme komu udělali, takže jsem si nemohla nechat ujít ani pokračování tohoto filmu. Pokud hledáte film, u kterého si odpočinete a zároveň se i pobavíte, tak tohle je ta správná volba. Opět se setkáváme s rodinou Verneuilových, jejichž dcery si vzaly muže rozdílných původů. Ti nabyli dojem, že Francie jim není nakloněná a rozhodli se ji opustit. Claude a Marie Verneulovi udělají všechno proto, aby se tak nestalo.

Zdroj

Holky z lepší společnosti
Tento film patří k mým nejoblíbenějším, proto jsem sama překvapená, že jsem o něm ještě na blogu nepsala. Je o něco starší, takže je docela možné, že o něm nevíte, což by byla určitě škoda.
Molly je dcera rockové legendy, když ji ukradnou její dědictví, je přinucena udělat to, co ještě nikdy neudělala - začít pracovat. Stane se chůvou osmileté Ray, na niž její matka nemá čas a opatrovatelky si u nich podávají dveře.[1] 
Na filmu se mi líbí kontrast hlavních postav - malé dospělé Ray a dospěle nedospělé Molly, které se život otočí vzhůru nohama, když je okradena a přijde o všechny peníze. Moc se mi líbí, jak se jedna od druhé učí být lepší verzí sebe samé. A i když jsem film viděla už několikrát, pravidelně u jeho konce zas a znovu brečím.

Zdroj

Sám život
Tento film jsem si musela pustit dvakrát, protože poprvé jsem ho téměř celý probrečela. Já miluju filmy, ve kterých jsou jednotlivé příběhy propletené, miluju, když se příběh spojí do jednoho. Jak už název napovídá, tento film je o životě, o jeho radostech i strastech. O důležitosti toho pokaždé znovu vstát a posunout náš příběh o kousek dál. Když půjdeme jen o kousek dál, najdeme lásku.

Zdroj

Malé ženy

Na každý nový film, ve kterém hraje Saoirse Ronan se vždycky těším - za roli v Malých ženách byla dokonce nominována na Oscara. Celkově byl film skvělý, samotné myšlence čtyř sester, které mají svůj sen a touhu žít si život po svém v období, kdy se od nich očekávalo jen to, že se dobře vdají, fandím. Ale maličko mi vadilo přeskakování v čase, myslím, že za 7 let se člověk kord v mladém věku dost změní a téměř všichni mi přišli úplně stejní. U některých postav mi vadil i samotný výběr herců, ale to je spíše můj osobní pocit.
Samotný příběh byl fascinující, v druhé polovině filmu jsem se do něj tak vžila, že jsem se od něj nemohla vůbec odtrhnout. Přijde mi to jako správný feministický film. Skvěle byla ztvárněna i proměna hlavních hrdinek - z mladých naivních dívek do dospělých žen.

Zdroj

Last Christmas
Je film, na který jsem se strašně moc těšila. Bohužel jsem od něj měla asi až příliš velká očekávání. První polovina filmu mě moc nebavila a pointa filmu mi taky došla příliš brzo, takže se ani zamýšlený wow efekt v podobě "překvapivého" zvratu u mě nekonal. Ale abych filmu zas až tolik nekřivdila, tak samotná témata, kterých se film letmo dotýká (Brexit, posttraumatická porucha, deprese) jsou samy o sobě závažná, jen si myslím, že jím mohlo být věnováno více pozornosti, jen by se asi v tom případě už nejedlo o romantickou komedii. Nicméně závěrečná message filmu je skvělá a jsem si jistá, že i přes moje rozpaky si film pustím znovu.

Zdroj

Ledové království 2

Jak já jsem se těšila na pokračování Ledového království. Už teď dvojku miluju víc než jedničku, a to je co říct, jelikož jedničku umím skoro nazpaměť. Na dvojce oceňuju, že nevykrádá jedničku, ale tvůrci dokázali dát dohromady úplně nový příběh. Zamilovala jsem se do písniček. Úplně jsem viděla malé děti, jak se na film dívají a právě tyhle písničky jim můžou dodat tu správnou motivaci a pohled na život.
Myslím si, že děti i dospělí si ve filmu najdou to svoje a opravdu mě dvojka moc mile překvapila.

Zdroj

Viděli jste některý z filmů? Jaký film jste naposledy viděli?

♥

S novým rokem tu mám první tip na knížku, která by Vám tento rok neměla uniknout. Jedná se o román Ohnivé květy od americké autorky Susan Meissner.  Knihu jako novinku vydalo nakladatelství Ocelot a já moc děkuji eshopu Megaknihy za její zaslání.

♥

Nádherně zdobená šála, předávaná z generace na generaci, pojí dvě newyorské katastrofy a také dvě ženy, které se musí vypořádat se ztrátou milované osoby. V poetickém příběhu o lásce autorka staví hrdinky a čtenáře před dilema pravdy a lži, které lze jen těžko jednoznačně rozhodnout. [1] 


Autorka v knížce skloubila příběh z minulosti s vedlejší zápletkou ze současnosti. V minulosti, v roce 1911, se setkáváme s Clarou - zdravotní sestřičkou, která se po tragédie, kterou zažila a ztratila v ní milovanou osobu, uchýlila na Ellisův ostrov, ostrov mezi dvěma světy. Na ostrov každý den míří nové lodě s přistěhovalci, kteří touží v Americe začít nový život. Ti, kteří jsou nemocní, zůstávají v nemocnici na Ellisově ostrově a pokud se uzdraví, čeká je u břehů Nový svět, pokud ne, jsou posláni zpátky tam, odkud připluli. 
V současnosti, přesněji v roce 2011, sledujeme příběh prodejkyně látek Taryn, která při jiné newyorské katastrofě přišla o manžela. 
Pojítkem mezi oběma osudy se mimo tragické ztráty milované osoby stává i šál posetý ohnivými květy aksamitníku. Jak šál pojí oba příběhy? A jakému etickému dilematu musí Clara čelit? 


Já se do knížky od prvních stránek zamilovala. Celkově mám moc ráda romány, jejichž děj se odehrává v minulosti a to tato knížka splňuje. Líbilo se mi, že děj není monotónní, neustále mě překvapovaly nové informace a byla jsem zvědavá, jak se příběh bude vyvíjet dál. Byla jsem tak zvědavá, že jsem celý den nedělala nic jiného, než že jsem ji četla. Nedokázala jsem se od ní odtrhnout. Upřímně bych tam možná nemusela mít příběh Taryn, ale na druhou stranu chápu autorčin záměr propojit dvě dějové linie, které se točí kolem stejného tématu, díky čemuž si můžeme všimnout, že některé věci u lidí napříč časem zůstávají neměnné. Ale díky zahrnutí Tarynina příběhu jsem byla až do konce napjatá, jak šál propojuje obě ženy.


Já knížku můžu jedině doporučit. Je to odpočinkový román, díky kterému se přenese v čase a uvědomíte si díky němu, že občas skutečně zbytečně řešíme maličkosti, které nafukujeme do obřích rozměrů. Tragédie, které hrdinky Ohnivých květů prožily, jsou pro většinu z nás nepředstavitelné, a to více obdivuji jejich touhu pokračovat v životě.

Zaujala Vás tato knížka? Máte rádi romány, jejichž děj se odehrává v minulosti?

♥

Když jsem před pár měsíci zakládala s kamarádkou blog Ze sekáče, myslela jsem si, že moje sekáčové úlovky budou směřovat právě na tuto stránku s tím, že sem tam připadám i nějaký článek na tento můj blog. Ale jak už to tak bývá, ne všechny plány vyjdou, a tak se na blogu moc článků neobjevilo.
I kvůli tomu, že jsem dlouho nevydala žádný článek se sekáčovými úlovky, úplně jsem ztratila přehled o tom, co jsem si všechno nakoupila. Když jsem chtěla sepsat článek s těmi nej sekáčovými úlovky za podzim/zimu, horko těžko jsem je dávala dohromady. Vím, že jsem si toho nakoupila šíleně moc, ale nějak to nebyly úplně ty kousky, které by mě chytly za srdce a mně došlo, že je asi něco špatně. Že chodím do second handů z velké části jen proto, abych nějak zabila čas, abych si koupila něco nového a abych nemusela myslet na to, že tam určitě mají nějaký dokonalý kousek, bez kterého nemůžu být. Vím, že tohle mi nesedí a došlo mi, že mám asi mnohem větší problém, než jsem si myslela. Zároveň mi ale naštěstí i došlo, že takhle to dál nechci, že se mi moje sekáčové návštěvy vymkly kontrole. Poslední měsíce nebyl týden, abych si něco v second handu nekoupila. Většinou to ani neskončilo u jednoho kousku. Jasně, pořád je lepší si koupit věc z druhé ruky, než podporovat přímo fast fashion řetězce, ale myslím si, že se nic nemá přehánět.
Já vím, že už nechci pociťovat úzkost pokaždé, když chci dát vyprané prádlo do skříně, protože mi je jasné, že otevřu skříň a pro toto oblečení už v ní nemám absolutně žádný prostor.
Nechci věci hromadit, ale chci je nosit.
 Doufám, že mi tento přístup a vlastně i možná takové menší předsevzetí vydrží co nejdéle. Za poslední více než dva měsíce jsem si koupila v second handu jen jedno tričko - ze skvělého materiálu, úplně jednoduché, ale zároveň nápadité.

Lee Cooper, 89 Kč (Blatná - třída Tomáše Garrigua Masaryk (u komerční banky))

Jasně, dva měsíce nejsou žádnou převratnou dobou a i tak jsem si něco koupila, ale vzhledem k tomu, že jsem do sekáčů chodila několikrát týdně a pravidelně si z nich odnášela "nové" kousky, tak si myslím, že to je velký posun.

I tak se ale našlo pár kousků, které jsem si za poslední týdny koupila, které mi přerostly k srdci a u kterých si jsem celkem dost jistá, že v mém šatníku budou hodně dlouho.

Krémový svetr COS
V průběhu podzimu jsem zavítala do Textile housu zrovna, když tam měli nové zboží. Úplně si pamatuju, jak jsem se dívala na svetry a nechápala jsem, jak za ně někdo může dát dvě stovky. Když jsem si šáhla na tento svetr, hned mě zaujal, materiálově byl úplně jiný. Střih je naprosto dokonalý aneb takto si představuju dokonalý svetr a navíc je z COSu, ze kterého se mi oblečení vždycky líbilo, tak jsem ráda, že něco v mém šatníku od této značky mám.

COS, 214 Kč (Brno - Textile house)

Tmavě modré šaty COS
A ve stejný den, co jsem našla v second handu svetr, jsem v něm objevila i tyto šaty. Podobně jako do svetru, i do těchto šatů jsem se zamilovala na první pohled. Jsou skvělé.

COS, 286 Kč (Brno - Textile house)

Žlutý svetr
Miluju ho. Na první pohled jsem si nebyla jistá tou barvou, jelikož barevným provedením je úplně mimo mojí komfortní zónu, ale říkala jsem si, že když stojí 19 Kč, tak si ho koupím (já vím, tohle není zrovna nejlepší přístup). Překvapivě se ze svetru stal jeden z těch nejnošenějších tuto zimu a já ho miluju.

New Look, 19 Kč (Strakonice - "hrabák" na mostě)

Sukně Zara
Nad koupí této sukně jsem také váhala. Bylo mi jasné, že další sukni nepotřebuju. Ale její vzor mi neskutečně moc připomínal zimu a líbilo se mi, že je delší. Stala se z ní moje nejnošenější sukně, kterou jsem si teď na zimu úplně zamilovala.

Zara, 60 Kč (Brno - Textile house)

Proužkované šaty
Když jsem našla tyto šaty, dokázala jsem vyjmenovat spoustu důvodů, proč si je nekoupit (nepotřebuju další šaty na léto, materiál je umělý, nevím, jestli budu mít odvahu je nosit). Ale cítila jsem, že by mi mohly sedět. Stačilo si je jednou vyzkoušet a já věděla, že půjdou se mnou domů. Překvapivě na těle jsou velmi příjemné, nejsou průhledné, rozzáří mě a já si v nich připadám úžasně, dokonce až tak moc, že je někdy nosím i jen tak doma prostě proto, abych se v nich mohla pozorovat v zrcadle (prosím řekněte mi, že nejsem jediná, kdo to tak občas s nějakým kouskem dělá).

???, 18 Kč (Strakonice - "hrabák" na mostě)

Byli jste někdy v poslední době v second handu? Koupili jste si v něm něco? Jak to máte s nákupy vy?

♥

Zdroj

Když jsem si tuhle větu na Instagramu přečetla, naprosto jsem se v ní našla. Je až děsivý, jak moc na mě sedí. Možná se mi i trošku ulevilo. Rok 2020 oproti všem mým přáním nebude TÍM rokem, takže si můžu dát nohy nahoru a počkat si na rok 2021. 

Vážně to tak ale opravdu chci? Spokojím se s tím, že leden byl jednou velkou noční můrou, a tak to pro tento rok už vzdám?

Nevím.

Už mám dvě verze tohoto článku. Jednu depresivnější, druhou optimistickou. Tato třetí verze snad už bude poslední. A snad i ta nejreálnější.
Leden byl šílený. Horko těžko ve svých vzpomínkách nacházím aspoň něco, co bylo pozitivní. Když už jsem se mohla aspoň na chviličku nadechnout, přišla další rána, a tak pořád dokola. Bezesporu nejhorší bylo úmrtí mojí babičky. Jsou tisíce myšlenek, které mi hýří v hlavě, ale ani nevím, jestli vůbec nějakou z nich chci zachytit. Pořád tomu všemu nevěřím. Ta prázdnota a bolest je obrovská.
Cítila jsem ale v sobě, že nechci, aby jeden měsíc zničil celý rok. Někdy v tom období vznikla i pozitivní verze tohoto článku. Plánovala jsem si v něm, co bych tento rok chtěla stihnout zažít, kam bych se chtěla v létě podívat.. Kdybych ten článek psala ručně, nejspíš by už z něj byla jen zmuchlaná koule v rohu pokoje. V pondělí jsem byla na kontrole u doktorky a mimo toho, že mi byly vyměněny jedny léky a mám se připravit na to, že mě příští týdny opět čeká peklo, než si moje tělo na ně zvykne, tak jsme poměrně dlouho řešily možnost hospitalizace. Pokud mi léky nezaberou a nebude znát nějaký razantní pokrok, tak existuje velká pravděpodobnost, že alespoň část léto strávím hospitalizovaná v nemocnici.
 Nevím, jak tohle dopadne a jestli si svoje zdraví vybojuju zpátky. Už mi začínají docházet síly. Jako kdyby se všechny noční můry spojily. Jako kdyby vyčkávaly až jich bude co nejvíc a mohly mi zas a znovu rozbořit můj život.
Ale i přes to všechno jsem zvládla dokončit další semestr na vysoké. Upřímně jsem měla obrovské štěstí, že jsem ty nejtěžší zkoušky zvládla hned na začátku ledna a na konec jsem si nechal ty "lehčí", ale i tak to bylo něco šíleného. Když si vybavím můj výkon na poslední zkoušce, nejradši bych se hanbou propadla, ale je vůbec zázrak, že jsem tam dokázala dojít.
Ale je nový měsíc a já moc doufám v lepší zítřky, protože nevím, jak dlouho se dá tohle vydržet. I když tento měsíc taky nezačal podle mých představ, aneb dneska jsem měla jít na koncert Mandrage, kde nebudu, ale asi to tak mělo být a vlastně jsem možná i radši, že si je budu pamatovat v plné sestavě.
Něco končí a něco jiného začíná.
A já věřím tomu, že všechno bude v pořádku. Že všechno se děje z nějakého důvodu a je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Že nezáleží na tom, kolik nocí jste probrečeli a kolik nocí jste zoufalstvím ani nedokázali usnout. Možná nejvíc záleží na tom, jestli se ráno zas a znovu postavíte na nohy a zkusíte prožít další den.
A já bych nám všem moc přála, abychom ty dny skutečně prožívali, a nejen přežívali. Aby ty lepší dny převažovali. A abychom každé ráno našli tu sílu se postavit čelem dalšímu dnu. A abychom s našimi sny, cíli a plány nečekali zas až do dalšího roku.

♥

Těšila jsem se na nový rok. Na novou dekádu. Tak moc jsem doufala v lepší dny. Dokonce jsem měla i naplánované a napsané články o tom, jak nakopnout tuto dekádu tím správným směrem. Jen jsem žádný z těchto článků nebyla schopná vydat. Nedokázala jsem dát ven článek, který by nereflektoval moje pocity v tu danou chvíli. Nevím, jestli vůbec tento článek vydat chci. Ale nejsem si jistá, jestli a kdy bych dokázala vydat nějaký jiný článek bez toho, aby tento byl venku.

Zemřela mi babička. 

Po krátké těžké nemoci, jak se píše na parte, které mám vedle sebe a neustále se na něj nevěřícně dívám. 

Všichni jsme věděli, že babička umírá, že je to otázka dnů. Jediný, kdo to nevěděl, byla sama babička. Naděje na to, že se babička dostala do lepších rukou a nemocnice, vyhasla přesně den po vánočních svátcích. Už v tu chvíli nám řekli, že pro babičku nemůžou nic udělat, jen ji dávat utišující léky proti bolesti. 

Nedovedu si představit větší bezmoc než tu, když Vám před očima umírá někdo blízký a vy nemůžete udělat vůbec nic. Když jsem za ní byla naposledy s taťkou, nedokázala jsem jí lhát o tom, že nabere sílu, že zase bude chodit na zahradu a nikdy jsem se necítila víc bezmocná. 

Jednou ráno volala teta, že jí volali z nemocnice, že s babičkou je to hodně vážný a že mají přijet. Než jsme tam dorazili my, babička zemřela. 

Nikdy nezapomenu na to, jak tam babička ležela. Tak klidná. Pořád jsem doufala, že se probere. Že otevře oči, že se nadechne. I když jsem ji viděla na vlastní oči, nedokázala jsem uvěřit, že je skutečně mrtvá. Že ty oči už má zavřený navždy. Absolutně jsem nebyla připravená na to, že ji tam takto uvidím ležet. Je to něco šíleného, na co se nejde předem připravit. Když jsem ji držela za její chladnou ruku a vyslala jsem k ní všechny myšlenky o tom, jak moc ji miluju, tak mi teprve došlo, že je to opravdu konec. A v tu chvíli jsem se zhroutila poprvé.

Druhý den byl snad ještě horší a přežila jsem ho jen díky utlumujícím lékům.

Nebyla jsem připravená přijímat upřímnou soustrast.
Nebyla jsem připravená na to vidět ji v rakvi.
Nebyla jsem připravená na to slyšet, jak zatloukají její rakev. Je to nejhorší zvuk na světě. Ty duté rány slyším doteď.

Nebyla jsem připravená na pohřeb.

Nebyla jsem připravená na nic z toho, co přišlo.

A já vím, že přijdou horší věci.

Vím, že se v průběhu života budu muset rozloučit se spoustou lidí.

Nikdo z nás tohle nepřežije.

Ale pro teď to tak strašně moc bolí.

Přijde mi neskutečný, že to číslo, co mám v mobilu, už nikdo nezvedne. Že už mi nikdy neřekne, jak moc jsem šikovná a že všechno zvládnu. Tak moc mě mrzí, že už nebudu u důležitých milníků v mém životě. Že jí to nebudu moc říct. Že neuslyším její hlas.

Tak moc bojovala.

A ta zákeřná nemoc ji nedala ani šanci.
Tak moc bych si přála, aby to nebyla pravda. Aby se ten poslední měsíc nestal. Aby moje největší starost během zkouškového bylo učení se na zkoušky a zkoušky samotné. Přijde mi neskutečný paradox, že celý semestr jsem se děsila jedné zkoušky a v její den bych dala cokoliv za to, abych na ni mohla jít. Cokoliv jen, abych se nemusela připravovat na pohřeb.
Pořád mi to všechno běhá v hlavě, nemůžu to zastavit. Nezvládám to a nevím, jak se nahodit zpátky. Nepomáhá se utěšovat, že jí už nic nebolí, že se netrápila, že se tam na mě ze shora dívá. Asi je na to všechno ještě moc brzo.

Miluju Tě.

P.S. Aby toho nebylo málo, po pohřbu jsme jeli do nemocnice za dědou, který tam nečekaně skončil den před pohřbem. Ani si nedokážete představit, jak moc doufám, že to bude mít lepší konec. A jak obrovský mám strach.

♥