Krásné mezi svátkové období přeji všem.
Dlouho jsem se Vám neozvala, nemám pro to žádnou zvláštní omluvu, potřebovala jsem jen trochu oddych a počkat si, až mě sdílení prostřednictvím písmenek a fotek bude opět těšit. Netvrdím, že se v plné síle vracím, ale chtěla bych se ozývat častěji než v posledních třech měsících. 

Konec roku i mě svádí k balancování, ale nepřišla jsem na slovo, které by tento rok popsalo. V mnoha věcech jsem na sebe opravdu pyšná, dokázala jsem změnit práci, po mnoha letech jsem sebrala odvahu, začala jsem opět řídit a dokonce jsem si koupila i vlastní auto. V podstatě až do letošního podzimu jsem byla v Brně sama, neměla jsem tady žádnou kamarádku a nevěděla jsem, jak to změnit. A pak jsem párkrát vykročila z komfortní zóny a najednou mám kolem sebe pár skvělých kamarádek, se kterými se cítím opravdu dobře. 
Na druhou stranu podstatnou část roku řešíme zdravotní stav naší fenky Dixinky. O Velikonocích nám oslepla, vypadá to, že prodělala mozkovou mrtvičku a od té doby s přítelem diskutujeme o tom, jestli je už čas ji nechat uspat. A bohužel ji zbývá posledních pár dní, než nastane ten čas. Trhá mi to srdce a nedovedu si představit, jak to zvládnu. Stejně tak řešíme zdravotní stav dědy, který v tomto roce byl několikrát hospitalizovaný. Zároveň mě i mrzí, že jsem v tomto roce podstatě nikde nebyla, žádné výlety ani dovolená. Objevování k životu potřebuju a tím, že jsem to neměla, jako kdyby i kousek mě chyběl.
A co bych si přála do nového roku? Víc síly zvládat i ty nepříjemné věci v životě. Víc cestovat, víc se hýbat a jíst lépe. Víc si ten život utvářet podle sebe a dělat to, co mi dělá radost. 

♥

Ale zpátky k předvánočnímu období. To mi uteklo opravdu hodně rychle. V práci mě čekala úplně nová agenda, ke které jsem měla jen opravdu rychlý rychlokurz a chvilkama mi doslova všechno padalo na hlavu a ani na minutu jsem se nezastavila. I přes to jsem se snažila si adventní čas si užít. Vyzdobila jsem si byt (možná trošku až kýčovitě), chodila jsem na trhy, průběžně jsem balila dárky, byla jsem si posedět s kolegy z práce, s kamarádkou jsme si udělaly takový předvánoční dýchánek, dokonce jsem byla i na vánočním koncertu v divadle a upekla jsem pár druhů cukroví.

A pak přišly samotné Vánoce. Byly zas trošku jinačí než ty předchozí roky, ale nakonec byly vlastně taky fajn. Byla jsem ráda, že na Štědrý den jsme byli v klidu sami doma a nikam jsme nespěchali.
Měla jsem i velkou radost z dárků. O většině z nich jsem nevěděla a nejvíc mě asi překvapil poukaz na tetování, tento rok jsem ho už opravdu nečekala, přeci jen na posledních třech jsem byla v listopadu. Od mé rodiny jsem dostala především peníze na nový mobil, ty jsem ale samozřejmě nefotila.
A pro zasmání - od přítelovo matky jsem dostala krém na hluboké vrásky určený pro ženy ve věku 65+. Až do letošních Vánoc jsem si myslela, že podobné historky se stávají jen ve filmech ;).

A naše Dixinka ♥

♥

 Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu psát tento článek, zaklepala bych si na čelo.
Řidičák jsem si akčně udělala hned v osmnácti, moc jsem nad tím nepřemýšlela, v tu dobu si ho dělala většina spolužáků, a tak já taky. Autoškola byla pro mě utrpením. Moc mi to nešlo, s instruktorem jsem si nesedla a jízdy jsem udělala asi na čtvrtý pokus. Po autoškole jsem chvilku řídit zkoušela, ale vždycky vedle mě seděl můj táta, který mě dokázal vystresovat takovým způsobem, že jsem prostě jednou vystoupila a znovu za volant nesedla.
V průběhu let jsem měla myšlenky, že bych ráda někdy zase řídila, ale vždycky to skončilo jen u myšlenek. Teprve tento rok se to zlomilo. Rodiče se budou stěhovat a dojíždění za nimi by bylo ještě na dýl (už teď cesta vlakem trvá přes pět hodin). Navíc bych v jejich novém bydlišti byla odříznutá, vidět se s kamarádkami by bylo komplikované a i třeba do města bych se jen tak nedostala. 
A tak jsem se odhodlala a přihlásila jsem se na kondiční jízdy. Když jsem hnedka při první jízdě jezdila v centru Brna, byla ve mě hodně malá dušička. Měla jsem ale obrovské štěstí na instruktorku a jízdy byly úplně v pohodě, nedalo se to srovnat s jízdami v autoškole, když jsem si dělala řidičák. 
Původně jsem si myslela, že budu jezdit přítelovo autem. Zkoušela jsem to, zvládala jsem to, ale o mém příteli se to tak úplně říct nedalo. Zjistila jsem, že jeho auto je pro něj něco jako chrám, který si střeží a je k němu až přehnaně majetnický. Typický chlap.
A tak se mi v hlavě vyrojila myšlenka, že si koupím vlastní auto. 
Cesta k němu byla mnohem komplikovanější a zdlouhavější, než jsem si myslela. Nechtěla jsem si koupit auto v autobazaru nebo jen tak od někoho na internetu, bála jsem se skrytých vad a nechtěla jsem za případné opravy dát ještě víc než za samotné auto. Nakonec jsem se rozhodla si koupit auto přes tátovo známého, který má autoopravnu a vozí auta z Německa. Bohužel tím, že je krize, lidé si tolik nekupují nová auta a ty svá původní nedávají na protiúčet. Když už se nějaké objevilo, neodpovídalo mým kritériím. Chtěla jsem něco menšího a měla jsem stanovený cenový strop, který byl poměrně nízký, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěla spíše auto na rozježdění, tak byl za mě dostačující.

Nakonec se na mě usmálo štěstí, a tak já mám své první auto!

Upřímně si nepřipadám dostatečně dospělá na to, abych ho měla.
Mám z toho obrovský respekt a pořád nějak nechápu, že já mám auto, když ještě před pár měsíci jsem si ani nedokázala představit, že bych ještě někdy řídila.
Odhodlat se a sednout si znovu za volant je pro mě hodně o sebepřekonávání. Mám strach ze situacích, které můžou nastat, mám strach z ostatních řidičů a rozhodně to není něco, co by mi šlo nějak samo a bylo pro mě přirozené. Přijde mi, že k tomu nemám cit. Vím ale, že to je třeba. Že řízení člověku hodně ulehčí život a čím dřív začnu, tím lépe. 

Já bych vám moc přála, pokud se také k něčemu dlouho odhodláváte, abyste v sobě našli tu sílu a šli do toho.

A jak to máte vy? Řídíte?

♥

 Knížky od Julie Caplinové ze série Romantických útěků mě provázely celý první půl rok tohoto roku. Jak se mi líbily poslední tři tituly se dozvíte právě v tomto článku.

Čajovna v Tokyu
Přiznávám, že příběh z Japonska mě lákal ze všech nejmíň. 
Příjemným zjištěním bylo, že se nám rozvíjí příběh Fiony, se kterou jsme se seznámili v Kavárně v Kodani. Zamilovala jsem si majitelku čajovny Haruko a její dceru Setsuko. Samotný příběh mě ale úplně nenadchl, holt nejsem fanynkou japonské kultury. Nejvíc mě nadchl konec, vyústění příběhu leč trochu klišé, se mi líbilo moc. 

Chata ve Švýcarsku
Další příběh, který mě také příliš nelákal. Hory v zimě a lyžování mi nic moc neříkají. Jak už ale bývá zvykem, Caplinová umí příběh vykreslit tak, že se do dané země/města stejně zamilujete. 
Nejinak tomu bylo i v případě Miny, která si vás svojí chutí do života naprosto získá. Oblíbíte si ale i další postavy včetně Luky, který mi byl ze všech mužských hrdinů asi i nejsympatičtější. Po dočtení mi bylo opravdu líto, že se jedná jen o smyšlený příběh, v opačném případě bych totiž do penzionu a kavárny z knížky moc ráda vyrazila. Byla bych zvědavá, jakou zkratku bych od kmotry Miny dostala.

Hrad ve Skotsku
K mé velké radosti jsme se v této knížce znovu setkali s Izzy - účastnicí kuchařského kurzu z Domku v Irsku. Příběh je zasazen na skotský hrad v předvánočním a vánočním obdobím, což dodává knížce ještě větší kouzlo. 
Moje dojmy z knížky jsou ale tak půl na půl. Zamilovala jsem si postavy s jedinou výjimkou - Rosse. Líbilo se mi, jaké skrýval překvapení, jinak mě ale jeho váhavost spíš otravovala. Stejně tak jsem měla trošku problém s tím, jak šlo všechno hladce. Jednoduše jsem nedokázala uvěřit tomu, že starý hrad, který potřebuje spoustu oprav, by se tak rychle dokázal přetvořit do provozuschopného stavu. Ale myslím si, že u těchto knížek jde spíš o celkovou atmosféru než o přesnou realitu.
Je ale vidět, že se autorčin styl posouvá ku předu a oproti první knížce ze série - Kavárna v Kodani, je znát obrovský posun.

Z celé série se mi asi nejvíc líbil Hotýlek na Islandu, Chata ve Švýcarsku a Domek v Irsku. Nejméně pak díly, které se odehrávaly mimo Evropu - Čajovna v Tokyu a Pekárna v Brooklynu. 

Taky už máte celou sérii přečtenou? Který díl se Vám líbil nejvíc?

P.S. Na podzim vyjde už desátý díl ze série Romantických útěků - Vinice ve Francii, nemůžu se dočkat. Do té doby na mě čeká ještě Útek na venkov.

♥

 Levandulovou farmu Lavandia jsem objevila minulý rok díky Facebooku. Jen než jsme si s přítelem našli čas, políčko už bylo sesbírané. Tento rok jsem si to už nechtěla nechat ujít, a tak jakmile bylo hezké počasí, zajeli jsme se tam podívat.

Pole se nachází ve Starovičkách zhruba 40 minut od Brna nedaleko Hustopečí. Z parkoviště si uděláte ani ne kilometrovou procházku a jste tam. My jsme tam byli o víkendu, kdy začínal samosběr. Lidí tam bylo opravdu hodně, ale přirozeně se rozptýlili, takže mi to ve výsledku ani nepřišlo. Jen u houpačky se tvořila fronta, ale tomu se vůbec nedivím, fotku na ní jsem si nemohla nechat ujít ani já.

Samozřejmostí jsou i obchůdky s občerstvením a drobnostmi s levandulovou tematikou. My vyzkoušeli limonádu, ovocný nanuk a levandulové espresso, všechno bylo výborné. Domů jsme si nakonec odvezli jen koupelový sáček, ale měli tam toho mnohem víc.

Levandulové políčko je možná neobvyklý cíl výletu, ale stojí za to. Moc doporučuju, nebudete litovat.

Byli jste se někdy na nějakém podívat? 

♥

 Nešlo odolat a musela jsem se postupně začíst do dalších knížek ze série Romantických útěků od Julie Caplinové (článek o prvních třech knížkách najdete tady). Její knížky jsou jako něžné pohlazení po duši, přenesou vás do jiných zemí a vy máte pocit, že tam skutečně s hlavními hrdinkami jste. Nechybí dobré jídlo a samozřejmě muž, do kterého se postupně zamilovávají nejen hlavní hrdinky, ale i vy samy.

Pekárna v Brooklynu
V příběhu se znovu setkáváme se Sophie, s novinářkou z Kavárny v Kodani. Bylo pro mě milým překvapením se dozvědět, jak její příběh pokračoval dál. 
Tentokrát se ocitáme v New Yorku, v místě neomezených možností, ale také na místě, které může být dost osamělé. To na vlastní kůži pocítí i Sophie, má ale štěstí, že bydlí přímo nad pekárnou, kde vždycky najde porozumění a milé slovo.
Čtení jsem si moc užila, fandila jsem Sophie, aby se Brooklynu otevřela a našla znovu samu sebe.

Cukrárna v Paříži
Knížka byla příjemným překvapením. Moc se mi líbilo, jakou skupinu lidí kolem sebe Nina dokázala nashromáždit a jak si navzájem obohatili život. Vlastně mi při čtení došel další důvod, proč mám její knížky tak moc ráda. Nejde totiž jen o hlavní hrdinku, ale i o lidi okolo, na které má vliv a kterým se díky ní promění život k lepšímu. Je to krásné pohlazení po duši. A věřte mi, že se do cukrárny budete při každém otevření knížky rádi vracet..

Hotýlek na Islandu
Na hotýlek jsem se opravdu hodně těšila. Už podle popisu jsem cítila, že se bude jednat o mojí oblíbenou knížku ze série a nespletla jsem se. Od prvních stránek jsem se vmísila mezi personál Polární záře a držela jsem Lucy palce. Líbilo se mi, že se v knížce řešilo i provozování hotelu, vztahy na pracovišti apod., díky čemuž mi knížka trošku vybočovala od ostatních. Samozřejmě nechyběla nádherná islandská příroda a "barman" Alex, do jehož uklidňujících očích jsem se zamilovala, i když jsem je nikdy neviděla...

Další tři romantické útěky jsem si moc užila. Jsou to opravdu krásné, uklidňující příběhy, u kterých si odpočinete. Doporučuju si ale dávat mezi jednotlivými díly trošku odpočinek a nečíst knížky hned po sobě, tak si je užijete mnohem víc.

Už jste se i vy začetli do romantických útěků?

♥

Jsem milovnicí a obdivovatelkou tetování. Líbí se mi a fascinuje mě. Ale nejsem typ člověka, co by se nechal potetovat bezmyšlenkovitě. A i když vím, co bych si chtěla nechat vytetovat, trvá, než se odhodlám. Proto uplynul už skoro rok, než jsem si nechala vytetovat něco dalšího, i když motiv jsem měla vymyšlený několik let.

Už před několika lety jsem na blog napsala, že citát We Can Be Heroes jednou skončí na mojí kůži. 
A ten den ke konci března konečně nastal.
Tyto čtyři slova jsou už několik let spojené s mým životem. Poprvé jsem na ně narazila možná už i více jak před deseti lety. Jedna slečna je měla vytetované na kůži na počest písničky Heroes od Davida Bowieho a já jimi byla naprosto fascinovaná. Zaposlouchala jsem se i do songu a od té doby mě písnička pronásleduje. Z ničeho nic začne hrát ve filmu, v obchodě, v tramvaji, čtu o ní v knížkách...
Neustále se mi někde připomíná a provází mě mým životem.
Uklidňuje mě.
Pro mě nejde ani tak o nějakou motivační frázi, ale spíš o všechny ty drobné vzpomínky, které se mi se slovy spojí. A o další nitě asociací. A o mých posledních letech života, které nebyly zrovna jednoduché a často jsem si tyto slova opakovala, abych vytrvala.
..a protože The Perks Of Being A Wallflower.

Zároveň jsem cítila, že bych chtěla mít na sobě i něco veskrze pozitivního. Něco, co by symbolizovalo lásku a harmonii. Něco, co by nemělo žádnou spojitost se špatnými obdobími. Něco, na co bych se podívala, uzemnilo mě to a vykouzlilo úsměv.
Decentní srdíčko odnikud nikam je přesně to, co odráží to, jaká jsem vevnitř. Klid, rozvahu, lásku. 
Symbolizuje mi to život.

Přijde mi celkem úsměvné, že jsem nikdy nechtěla mít tetování na rukách a teď jsou hned 3 z mých 4 tetování právě na ruce.
A obávám se, že nejsou ani poslední. 

Máte nějaká tetování? A pokud ne, uvažujete nad ním, případně co by to bylo?

♥

Přiznávám, že sama účelně české autory nevyhledávám. Ještě, že mám ale mamku, která mi začala k Vánocům kupovat knížky od českých autorek a já jsem díky ní objevila spoustu skvělých knížek. Kolikrát mě tak zaujmou, že si sama kupuji další.

Šikmý kostel I. a II. díl | Karin Lednická
Moje největší překvapení za poslední dobu. 
Věděla jsem, že knížky existují, ale nikterak mě nelákaly. Když jsem si četla anotace, nepřišlo mi, že tvrdé hornické prostředí vměstnané do kroniky by bylo něco, co by mě bavilo číst. Proto, když jsem si knížku pod stromečkem rozbalila, jsem byla na rozpacích. Ty se ale rozplynuly po prvních pár stránkách. Osudy hlavních hrdinů mě naprosto dostaly a zasáhly. Bylo témě nemožné knížku odložit, s každou stránkou se dělo něco nového a více a více se nám poodhaloval drsný život v tehdejší době. 
Ještě jsem neměla ani první díl dočtený a objednala jsem si druhý.
Bylo pro mě fascinující, jakým způsobem se odvíjel život v prostředí česko-polských hranic. Jak jim rozhodnutí zapsat se ke "správné" národnosti mohlo zachránit život. Při čtení jsem se nemohla ubránit pocitům, že už je toho moc, že přeci členy jedné rodiny nemůže postihnout tolik zlého. A o to děsivější je, že se věci vyobrazené v knize opravdu děly.
Tento strhující čtenářský zážitek všemi deseti doporučuju.

Markéta Lukášková
Je mladá česká autorka, která mě baví. Jejími hlavními hrdinkami jsou dívky, které řeší obvyklé starosti, vždy jsou ale její romány okořeněny něčím navíc a tím dodá knihám nečekaný rozměr. Hlavním hrdinkám budete rozumět a možná díky tomu, co řeší, se dozvíte i odpověď na otázky, které vás už dlouho zajímají.
O Pandě v nesnázích a Lososu v kaluži jsem psala tady, k posledním Vánocům jsem dostala Majonézu k snídani. Nenechte se odradit názvem, slibuju, že se vám kniha bude určitě líbit víc než její pojmenování. Prostřednictvím Emi a jejích nejbližších budete zkoumat lásku, kde se bere a proč někdy zmizí. Zajímavý mezigenerační vhled na vztahy. Čtivá kniha, která vám rychle uteče.

Bude dobrej; Je dobrej | E. M. Baco
Deníkové zápisky o životě s agresivním psem, naprostý must read nejen pro všechny pejskaře. Fascinující čtení o psí duši, o určování hranic a výchově psa. Mně oba dva díly otevřely oči. I když psi miluju, dřív jsem se větších plemen dost bála. Přijde mi, že díky knihám jsem lépe porozuměla psí duši a moje obavy z velkých psů se rozplynuly. Navíc v pokračování knihy (Je dobrej) jsou i praktické zkušenosti, názory a nedorozumění z výchovy pejsků. To bylo pro mě hodně přínosné, jelikož pořád přemýšlím nad tím, že bych se psům chtěla věnovat. Jen se mi ještě nepodařilo vymyslet, co přesně by to mohlo být, aby to bylo proveditelné po všech stránkách.
Knihy si na nic nehrají, dostanete syrový popis toho, jaké to je, když si domu nastěhujete agresivního psa. Jak těžké, ale i krásné okamžiky vás čekají. A jak se i z takového psa může stát životní parťák.
A že žádný pes si nezaslouží, abychom nad ním zlomili hůl.

Četli jste něco od některé z autorek? Kdo je váš oblíbený český autor?

♥

Na konci prvního článku o macramé (tady) jsem psala, že mám v plánu vyrábět další věcičky, jen ne už pomocí DIY sad. Hodně jsem v průběhu podzimu googlovala a hledala inspiraci na vánoční dekorace. Pak ale na řadu přišly pochyby, jestli bych to vůbec zvládla a od úmyslu jsem ustoupila. Tvoření si ale přeci jen ke mně našlo cestu v podobě dvou sad - jednu jsem dostala od přítele k Vánocům, tu druhou pak přímo od majitelky e-shopu My Home Style, která si všimla mého předchozího článku. Její zpráva mi udělala ohromnou radost a moc si její pochvaly na moje předchozí tvoření cením.

Tvořivý set na výrobu macramé
Set jsem dostala od přítele k Vánocům a moc mě tím překvapil. A zároveň i trošku vyděsil. Když jsem na obrázku viděla, co by mi mělo vzniknout, nevěřila jsem tomu, že by to bylo v mých silách. I proto mi dlouho trvalo, než jsem se odhodala začít. Dva měsíce jsem se na sadu jen dívala, než jsem začala s prvními opatrnými krůčky. Ještě štěstí, že se v setu nachází vše, co jsem potřebovala, včetně podrobného návodu, který vás nenechá tápat.

Macramé závěs na květiny - varianta kroucený
Podobné závěsy na květináče jsem vídala v obchodech, moc se mi líbily, ale věděla jsem, že bych si chtěla vyrobit vlastní. Proto jsem si na My Home Style vybrala kreativní set právě na jeho výrobu. Překvapilo mě, že je zapotřebí v podstatě jen tří věcí - příze, dřevěného kroužku a háčku. Vytvoření závěsu mi přišlo jednoduché, zvládne ho i naprostý začátečník.

Na začátku jsem byla opět na rozpacích. Přišlo mi, že nemůžu vytvořit nic, co by udrželo květináč. Postupně mi ale macramé závěs začal pod rukama vznikat. Velkou výhodou je, že k jeho výrobě je potřeba jen pár základních uzlíků a jeho velikost si můžete libovolně poupravit dle květináče, který do něj chcete dát.

Přiznávám ale, že mnou vytvořený závěs není dokonalý. Myslím si, že by šňůrky neměly být tak překřížené a chybí tomu úhlednost. Nejspíš jsem si šňůrky na začátku špatně roztřídila, někdy v průběhu k sobě uzlíkama svázala ty, které by k sobě patřit neměly a ve výsledku je závěs takový pokroucený. V hotovém výrobku se to ale snad ztratí a nebije to tolik do očí. 

Tvoření podle sad je jednoduché a zvládne ho i naprostý začátečník. Návod vás provede krok za krokem, jak si macramé vytvořit, vše potřebné máte už připravené a pocit, že jste si dekoraci vytvořili sami, je k nezaplacení. 

Nalákaly vás moje články na tvoření? Které macramé se vám líbí víc?

♥

 Nemůžu uvěřit, že píšu tento článek. A že jsem to skutečně udělala. 
Kdo čte můj blog pravidelně a možná tak trochu umí číst i mezi řádky, tak ví, že jsem byla v práci hodně nespokojená. Od prvního dne jsem věděla, že to není práce pro mě. A prakticky od prvního dne jsem chtěla odsud odejít. 
Doteď ve mně převládá vděk za to, že mě do práce přijali. Byla to moje první práce po dodělání školy, a tak jsem vzala tu první, kam mě přijali. Věděla jsem, že si nebudu moc tak úplně vybírat. A tak jsem vzala středoškolskou pozici na úřadě za minimální peníze. Po zaškolení jsem několik měsíců zaskakovalo na přepážce za kolegyni, která byla dlouhodobě nemocná. Pár stejných úkonů pořád dokola. Milí lidé na druhé straně, ale taky ti z úplně opačného spektra. Už ani nespočítám, kolikrát na mě kdo křičel, nadával mi a kolikrát jsem pak brečela. Na takové jednání nemám povahu, nedělalo mi to vůbec dobře a vyčerpávalo mě to. Pak se kolegyně vrátila, já se přemístila na místo do kanclu. Na místo, kde jsem až na pár vzácných výjimek neměla co dělat.

Nejsem ale člověk, který by se snadno vzdával. A tak jsem pořád doufala, že se to změní. A ono se to nestalo. Bylo pro mě čím dál tím víc frustrující chodit do práce, kde nemám co dělat. Nějaký den jednou za čas je to fajn, ale ne, když se to pravidelně opakuju den co den. Zkuste si i jedenáct hodin sedět na židli a předstírat, že máte co na práci. Připadala jsem si zbytečně a věděla jsem, že jen ztrácím čas. Čím dál tím víc se ve mně ozývalo, že přeci kvůli tomuto jsem vysokou nestudovala. Že mám na víc, že bych se chtěla rozvíjet, nebo mít aspoň vyplněnou pracovní dobu. Začala jsem se i stydět za to, jakou práci dělám. Inženýrka, která na přepážce přepisuje auta, nebo jen sedí v kanclu a kouká do zdi. A to všechno za plat, za který sotva zaplatí nájem, jídlo a další nezbytné výdaje. K tomu si přičtěte ne zrovna vyhovující pracovní prostředí a kolektiv.
A jak se tento kolotoč pocitů opakoval den co den, začalo to odnášet moje psychické zdraví. Postupně jsem se dostávala do stavu, ve kterém jsem byla po dokončení bakalářského studia, a tehdy mi bylo po psychické stránce nejhůř v mém životě. A tehdy jsem sama sobě slíbila, že už nikdy nedopustím, aby se mi to stalo znovu.
Jen zkrotit mojí hlavu a dát výpověď bylo pro mě téměř nemožné. Hrozně jsem se bála. Reakce, nejistoty, toho, že budu litovat. Marně jsem hledala odvahu a pak si vyčítala, že jsem to nezvládla. Několik měsíců jsem se motala v kruhu, až jsem se jednou sebrala a bez nějakého velkého uvažování šla a výpověď dala. Děsilo mě strávit v práci i jen jeden den navíc, natož pak celý měsíc, když bych výpověď nedala a protáhla by se mi výpovědní lhůta.

Zdroj

A čekala jsem, že přijde úleva. Která se ale zatím vůbec nedostavila. Přijde mi, že jsem pořád v šoku, že jsem to skutečně zvládla. Nejspíš jsem to ani sama nečekala a teď potřebuju nějaký čas na to, abych se z toho vzpamatovala. A mezitím rozesílám životopisy a hledám si práci jinou. A ano, vím, že by bylo rozumnější si nejdřív najít jinou práci a pak dát výpověď, ale věděla jsem, že toto na mě nefunguje, protože bych vlastně neměla důvod si hledat práci jinou. Navíc mě odrazovalo, jak v inzerátech píšou, že nástup možný ihned/nástup k tomu a k tomu datu a já jsem věděla, že to nemůžu splnit, čímž jsem ztratila motivaci se vůbec na pozici přihlásit.
A tak si hledám novou práci, běží mi výpovědní lhůta a jsem zvědavá, kam mě osud nakonec zavane. Mám strach, pořád váhám, jestli jsem udělala dobře, ale sama vím, že už to takhle dál nešlo.
Že to bylo to nejlepší pro moje psychické zdraví.
Které je cennější, než si myslíte.

♥

 Snad celý minulý rok jsem na blozích hltala články o knížkách od Julie Caplinové z její série Romantické útěky. Tušila jsem, že její příběhy budou přesně pro mě a nemýlila jsem se. Přála jsem si knížky od ní k Vánocům, nakonec jsem dostala ale "jen" dvě. Když na ně byla na jednom e-shopu sleva 25%, objednala jsem si další tři díly. K tomu jsem jako dárek dostala krátkou povídku Nejkrásnější dárek, v níž se znovu setkáme s Avril, která byla vedlejší postavou v Kavárně v Kodani.

Domek v Irsku
První přečtenou knížkou byl Domek v Irsku. Přečetla jsem ji jedním dechem. Zamilovala jsem si kombinaci jídla, irského venkova a rozvíjející se lásky. To bylo přesně to, co jsem od knížky čekala. Moc se mi líbilo, že Hannah nechala všechno za sebou a rozhodla se přihlásit na kuchařský kurz, i když s vařením moc zkušeností nemá. Lákalo ji to a šla si za tím.
Krásný příběh, který vás nebude nudit.

Pláž v Chorvatsku
Letní dovolená na jachtě v Chorvatsku může znít jako sen, záleží ale na výběru společnosti, se kterou tam budete trávit čas. Sestavená partička lidí, o kterou se má starat Maddie, nebyla šťastnou volbou. Alespoň ale nebyla nouze o zápletky, děj se vyvíjel a rychle ubíhal.
Pokud si chcete zkrátit čekání na léto, tato knížka je tou pravou volbou.

Kavárna v Kodani
První knížka ze série Romantických útěků. Hlavně ze začátku bylo poznat, že se jedná o autorčinu prvotinu, postupně se ale příběh rozbíhal. Okouzlilo mě spojení hygge, Kodaně a skupinky novinářů na press tripu včele s Kate, která je má všechny na povel. Při čtení jsem měla neustálou chuť na kávu a dánské pečivo, kéž by se šlo lusknutím prstu přesunout do kavárny Varme. 

Nejkrásnější dárek
V krátkém vánočním příběhu se setkáváme s jednou z novinářek - s Avril, vracíme se ale o pár let zpět, do doby, kdy se seznámila se svým manželem. Na pár stránkách se podařilo autorce vytvořit ucelený příběh, jehož čtení si užijete nejen o Vánocích.

Knížky naprosto splnily moje očekávání. Romantické příběhy, u kterých si odpočinete a necháte si unášet představivostí, jaké by to bylo v cizích zemích. Jídlo, cestování, láska - nesmrtelná kombinace. Líbilo se mi, že každý příběh je jiný, originální. Silné ženské hrdinky, které se nebojí vzít osud do vlastních rukou. Musím také ocenit knižní obálky, které jsou jednoduše kouzelné a ty originální jim nesahají ani po kotníky. 

Už jste se také stihli zamilovat do Romantických úniků?

♥

Poslední měsíce z mého blogu pomalu mizí osobní články. Tak moc ráda bych je psala, ale nejde to. Kolikrát jsem se už přistihla, že sedím, prsty mám na klávesnice a uvnitř mě je úplné ticho. Nevím, odkud začít a nevím, co všechno sdílet. Hlavně mi ale došlo, že to, o čem bych chtěla psát, co bych potřebovala ze sebe dostat, nepřísluší mě, abych to sdílela. Jsou to příběhy jiných lidích. A já jsem ta, co musí zjistit, jestli chci, aby mě jejich příběhy v životě ovlivňovaly.
Často si totiž přijdu, jako kdybych se ocitla v nějaké životním paradoxu.
Mám všechno, co jsem si přála. Mám práci, přítele, pejska, kde bydlet. Vydělávám si a postavila jsem se na vlastní nohy. Jenže je tady jedno velké ALE. Možná jsem si tuhle stabilitu přála proto, protože mi to přišlo správné. A možná se mi život všemi těmi nepříjemnými věcmi snaží naznačit, že tohle nejsem já.
A možná prostě jen moc přemýšlím.

Zdroj

Pořád se snažím věřit, že nám osud naloží přesně tolik, kolik zvládneme unést. A přesto se často cítím vyčerpaná, bez energie a bez nálady. Jako kdybych se točila v začarovaném kruhu, který se všemi těmi nezodpovězenými otázkami pořád jen zvětšuje.
Když jsem byla mladší, často jsem si říkala, že až budu dospělá, tak budu znát odpovědi. Teď už dospělá jsem a zjišťuju, že ani dospělí odpovědi neznají. Natož pak já. Že jsou situace, která nemají správná řešení. Že i kdyby jste udělali cokoliv, nebude to dost. Že někdy věci musíte přijmout, nebo odejít.
Nic mezi tím.
Při všem tom bloumání jsem narazila na větu, že všichni jsme špatní v něčím příběhu (We are all bad in someone´s story) a přineslo mi to útěchu. Je to životní pravda, se kterou se musíme poprat. Nikdy se nezavděčíme všem a vždycky se najde někdo s vlastní verzí příběhu. S vlastním vnímáním světa.
A někdy se prostě nepotkáte.
A pak vznikají konflikty.
A pak je jen na vás, o kolik ustoupíte a co všechno si necháte vzít.

Tak snad jen ať ze všech těch bojů vyvázneme s co nejméně šrámy na duši.
Děkuji, že tady jste. 

♥

Mám ráda, když značka umí překvapit. Když překročí svůj stín.
Astratex jsem měla vždycky spojený se spodním prádlem, konkrétně s podprsenkami. A jelikož já nejsem úplnou zastánkyní kosticových podprsenek, ani mě nenapadlo se na e-shop podívat. Což byla chyba, protože když jsem si stránky otevřela, čekalo mě velké překvapení v podobě širokého sortimentu. 

Podprsenka Calvin Klein
Jsem holka, takže jsem se samozřejmě nejdřív podívala na podprsenky, konkrétně na moji hodně oblíbenou značku Calvin Klein. Mám od nich už hned několik kousků spodního prádla a se vším jsem moc spokojená. Tentokrát jsem si konečně udělala radost a pořídila jsem si braletku, které má kolem dokola gumu s názvem značky. 
Snad ani nemusím psát, že tato značka je lovebrand s kvalitními a pohodlnými kousky, se kterými nikdy neuděláte chybu.

Sportovní oblečení
Sortiment, který mě na e-shopu překvapil, bylo dámské sportovní oblečení. Já sportovním věcem nedokážu odolat. Překvapilo mě, kolik různých značek tam mají a nevěděla jsem, co si vybrat dřív. Nakonec u mě vyhrály ty kousky, které už jsem si chtěla delší dobu pořídit. Chyběl mi naprostý základ v podobě bílého trička a šortek se všitými nohavičkami. Obojí jsem našla u značky Under Armour, se kterou jsem až doteď neměla žádnou zkušenost. Překvapilo mě, jak kousky krásně sedly na postavu a jejich prodyšný a funkční materiál. 

Kde nejraději nakupujete spodní prádlo vy? Jste fanoušci kosticových podprsenek? 

♥

Třetí díl knižní série King od T. M. Frazier se konečně dočkal českého překladu. Pokračování nese název Psanec a stejně jako předchozí dvě knížky je plné napětí, násilí, bolesti, ale i lásky. 
Ústřední dvojicí je tentokrát Bear a Thia, kteří jsou odlišní jako oheň a voda.
Je vůbec možné, aby si k sobě mohli najít cestu?

Zničená. Zlomená. Ztracená.
Thia ztratila všechno. Bezradná a bez jiných možností, obrátí se na motorkáře, kterého potkala před mnoha lety jako dítě, aby jí splatil, co přísahal.
Bearův nejlepší kámoš je mrtvý. A vlastní fotr ho chce odprásknout. Musí řešit důležitější věci než růžovovlasou holku z benzínky, o níž si nemyslel, že ji ještě někdy uvidí. Dokud se ztýraná neobjeví před jeho dveřmi. Dodržení slibu Thie znamená, že Bear musí být ochotný riskovat všechno, včetně života... a toho, co zbylo z jeho srdce.
Thia je zhmožděná a pošramocená. Bear je drsný psanec, nespoutaný a loajální.
Nikdy to mezi nimi nemůže vyjít. 
Lež, které téměř uvěří.

Jelikož jsem přečetla obě dvě předchozí knížky ze série (King a Tyran), věděla jsem, co čekat. A tak mě vulgární výrazy ani všudypřítomný sexuální podtext nepřekvapil. Naopak se musím přiznat, že právě díky tomu jsem se na knížku těšila a byla jsem nadšená, když jsem ji konečně zahlédla na e-shopu.
Upřímně mě ale Kingův a Rayin příběh chytil za srdce víc, Bearův a Thiin příběh mi přišel uměle vyrobený. Především to, jak se poznali a jakým způsobem se znovu setkali. Samotná vzájemná živočišná touha mi už přišla opravdová a připomněla mi to, proč jsem se na pokračování tak těšila. A proč jsem se od příběhu opět nemohla odtrhnout. Miluju, jak zamilovanost i v těch největších drsňácích probudí zranitelnost.
Nejvíc mě ale překvapil konec, který mi přišel useknutý a myslím, že by si zasloužil rozvést v dalším díle. Dobrá zpráva je, že tato série tímto dílem rozhodně nekončí.

Knížky z této série se Vám dostanou pod kůži. Nechybí v nich napětí, vášeň, surovost, ale ani láska. Od románu se nebudete moc odtrhnout a zavřete ho teprve po dočtení poslední stránky. Bonusem je i to, že Psanec je volné pokračování Tyrana, takže pokud chcete, můžete se rovnou vrhnout na Bearův příběh. 

Psance seženete na e-shopu Megaknih, kde ji navíc mají teď i s poštovným zdarma. 

Co právě čtete vy? Jaká je vaše oblíbená knižní série?

♥

Nejsem typ člověka, co by si dával předsevzetí. Dřív jsem to zkoušela, ale samu sebe jsem vystavovala zbytečnému tlaku, sebekritice a sebeobviňování, že nejsem ani dost dobrá na to, abych zvládla dodržovat pár bodů, co jsem si zapsala kamsi na papírek. Efekt býval přesně opačný a mně došlo, že pro mě nejsou. Místo toho jsem se do nového roku snažila vstoupit s čistou hlavou a zbytečně si moc neplánovat, jaké ty následující měsíce budou.
Přesto jsem si všimla, že se mi v hlavě usídlila jedna myšlenka. A mě došlo, že jedno přání přeci jenom mám. 

Chtěla bych být lepším člověkem.

Upřímně je to pro mě překvapivá myšlenka. Nemyslím si, že bych byla špatný člověk. Ale všímám si, že jsou věci/situace/lidi, které tak úplně nezvládám, a to mě trápí. Nikdy jsem nebyla naivní, ale pořád jsem věřila, že v lidech převládá dobro. Že to, co člověk dává, se mu i vrací. Jen s postupem času zjišťuju, že tomu tak v mnoha případech není. A ta každodenní srážka s realitou bývá pro mě těžká.
Proto bych chtěla být sama v sobě dostatečně silná na to, abych se nad to dokázala povznést. Nebrat si věci tak osobně a zaměřit místo toho pozornost na sebe. Každý jeden den udělat alespoň jednu malou drobnost, kterou odkládám, do které se mi nechce. Postupně překonávat svoji lenost a stagnaci. Trávit míň času u televize a víc u toho, co mi dělá radost. Třídit věci a uklidit si prostor okolo sebe.

Abych v tom vnějším světě našla oporu pro pevné základy světa vnitřního.

Abych se měla o co opřít, až zase budu mít pocit, že okolní svět je až moc.
Abych se naučila usmát, poděkovat a odejít ze situacích, které mi nejsou příjemné.
A abyste to zvládli i vy.

Co si do roku 2023 přejete vy?

♥