F #speakup O tolik blíž k LOST než k dospěLOSTi - Another Dominika

#speakup O tolik blíž k LOST než k dospěLOSTi

Od mých narozenin ve mně sílil pocit, který jsem v sobě nosila už dlouho a vlastně jsem se ho bála pojmenovat. Až jsem jednou tu větu vyslovila nahlas a neskutečně se mi ulevilo.
Já jsem ztracená ve svém životě. 
Dostala jsem se do bodu, ve kterém mám pocit, jako kdybych plnila přání ostatních. Jako kdybych se snažila napasovat na životní cestu, po které kráčí jiní, ale mně vlastně až tak moc nevyhovuje. Zároveň mám ale i pocit, že ať udělám cokoliv a rozhodnu se jakkoliv, tak to nepovede k mému štěstí a spokojenosti.
Ale tak nějak čím dál tím víc vnímám, že v tom nejsem sama. Že je nás mnohem víc, než si myslíme. A já si prostě jen myslím, že by bylo fajn, abychom si sami sobě přiznali, že jsme na naší cestě ztracený. Že absolutně netušíme, co tady vůbec děláme. Přestat si hrát na to, že všechno víme, všechno známe a všude jsme byli. Že přesně víme, co od života chceme. Že jsme superhrdinové, co zvládnou a snesou všechno. Tenhle přístup nikam moc nevede.


Občas jsem plná optimismu a plánů.  Vím přesně, co chci a jaká je k cíli cesta. Pak se ale ozvou všechny ty věty, které mi v průběhu mého života jiní zasadili do hlavy a začnu o všem pochybovat. Je hrozně těžké se vymanit z toho, že bych měla vystudovat vysokou, najít si práci, založit rodinu a prostě se smířit s tím, že takhle to je. A já bych to všechno chtěla, jen si nejsem jistá, jestli mezi tím vším nechci ještě něco víc.
Možná je na čase si konečně přiznat, že já nikdy nebudu pasovat do škatulek. Že nechci kráčet tou cestou jako všichni ostatní jen proto, že to je ta jednodušší a pro ostatní dobře srozumitelná. Asi je ten správný okamžik si přiznat, že to, jak moc jsem se snažila zapadnout, mě přivedlo do tohohle chaosu, co v sobě mám.


A já vím, že je toho uvnitř mě hodně. Pod tou vrstvou všech těch temných myšlenek, dnů a vět, který mi kdo kdy řekl.  A po dlouhé době cítím, že to půjde. Jen se musím přestat bát všech těch co by kdyby a proměnit všechny ty katastrofické scénáře v mé hlavě na něco barevnějšího? Skutečnějšího? Inspirativního?  Pulzujícího? Kdo ví. Ale budu ráda, když mě prostřednictvím (nejen) tohoto blogu budete na mojí cestě provázet.

Tak jste se někdy ztratili ve svém životě?

 ♥

P.S. Na našem blogu Ze sekáče právě vyšel první článek se sekáčovými úlovky.

CONVERSATION

36 komentářů:

  1. Nie si v tom sama, ja so toto prežívam v tomto období taktiež. Ďakujem ti za povzbudivé slová. Mne robí problém, že veľmi rozmýšľam nad vecami. Veľmi. A nakoniec som z toho potom smutná, unavená a nahnevaná. Nech si ľudia hovoria o nás čo chcú. Iní neurčujú našu hodnotu. Nenechaj sa ovplyvňovať inými a ver že s vierou dokážeš všetko. Naozaj všetko. ♥ Si originál aký už nikdy na svete nebude.

    Prajem ti pekný deň. ♥
    Blog of Sunflower ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju za krásný komentář ♥ Já taky nad věcmi až moc přemýšlím a vím, že to není úplně nejlepší a jen si sama sobě ubližuju, ale není to jen tak jednoduchý to zastavit.. Ale věřím, že se to dá zvládnout :))

      Vymazat
  2. Tenhle pocit jsem mívala dost často i já. Člověk se cítí hodně bezmocně, ale důležité je si uvědomit, co nás naplňuje a činí nás šťastnými. Občas je i potřeba kolem sebe pročistit okruh lidí, kteří na nás nemají pozitivní vliv, bohužel tak to někdy je..

    OdpovědětVymazat
  3. Zrovna teď jsem dost ztracená. Na konci září jsem nastoupila na obor, který měl být pokračováním mého bakaláře, ale je to úplně něco jiného. Nebaví mě to a jsem z toho dost nešťastná. Doma mi pořád říkají, že ten rok a půl už to vydržím. Jenže mým nejlepším kamarádem se stal čaj na uvolnění a proti stresu. A celkově nejsem schopná se usmívat tolik jako dřív. Pořád přemýšlím nad tím, co mám jako dělat. Práce se taky bojím, neboť tu v oboru mi v létě znechutilo dvouměsíční kreslení oken. No... Asi tu školu přece jenom dodělám, abych nemusela okamžitě do pracovního procesu... Ale bude to pořádně vytrpěný rok a půl.

    Little Dreamer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přijde mi, že "rada" typu rok a půl je už krátká doba a dá se to nějak vydržet, je naprosto šílená a nikdy bych ji svému dítěti neřekla :/ Naprosto tě chápu a mrzí mě, že magisterské studium nesplňuje tvoje očekávání.. ale na druhou stranu pořád je tady ta šance, že se to ještě zlepší :)) Budu ti moc držet palce a kdyby cokoliv, tak mi můžeš kdykoliv napsat ♥

      Vymazat
  4. Nie si sama. Každý má aspoň raz v živote pocit, že je stratený. A podľa mňa je to hlavne preto, pretože cítime nátlak spoločnosti a akýchsi zaužívaných štandardov, podľa ktorých má už desaťročné dieťa presne vedieť, na akú pôjde školu, aké bude mať zamestnanie, kde bude bývať a rovno aj aké mená dá svojim deťom. A keď sa potom dvadsaťročný človek zasekne, pretože začne premýšľať nad tým, či ho naozaj baví škola alebo práca, tak sa cíti ako úplné zlyhanie.
    Ale nevešaj hlavu. Je to len obdobie, z ktorého sa dostaneš. A možno to nebude dnes alebo zajtra, ale raz to určite príde — a potom sa spätne už len budeš smiať nad tým, ako si sa teraz trápila ❤
    SIMPLY BERENICAFacebook PageREAD ABOUT "LIVING WITH SOCIAL ANXIETY"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napsala si to naprosto trefně a přesně.. Ten nátlak je obrovský a je fakt těžký se tomu ubránit. Upřímně doufám, že ta doba, kdy se tady tomu všemu zasměju, přijde brzy.. ♥

      Vymazat
  5. Veru nie si sama 🤗 ja mám presne teraz tie isté pocity a obdobie..často to dokáže byť velmi stiesňujúce a nepochopitelné ale človek to proste aj so štipkou nádeje prekoná a časom pochopí prečo to bolo tak ako to bolo. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V to taky věřím, že jednou tohle všechno dá smysl ♥

      Vymazat
  6. Přesně tento pocit ztracení mám už bohužel několik let. Neznám cestu, neznám cíl. Prostě jen ťapu a pokouším se být vděčná za to, kde zrovna jsem. Ono ne vždycky musíme mít všechno přesně nalajnové a všechno vědět. Mám za to, že tento pocit ztracení k životu patří a že záleží na daném člověku, jestli bude zoufalý z toho, že neví kam ho přinese další den nebo jestli bude vděčný a bude objevovat to, co právě může :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že ten náš přístup taky dělá svoje.. Já se snažím i na tomhle mém zmatku si najít to dobré :))

      Vymazat
  7. Och, úžasne napísané. V mnohom sa s tebou stotožňujem, tiež som stratená. Neviem nájsť svoj smer a v poslednom čase mám pochybnosti aj o tom, kto vlastne som. A som zvedavá, kedy to vôbec zistím. Drž sa. ;)

    Sabi z blogu Beautiful savage

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju ♥
      Já myslím, že na to, aby se člověk poznal, máme celý život.. ale bylo by fajn v tom procesu poznávání se alespoň občas najít nějaký ten směr, kam se vydat.. Držím Ti palce ♥

      Vymazat
  8. Tak v prvé řadě musím zmínit, že máš moc pěkné fotky a sluší ti to ;) Takové pocity znám moc dobře, je mi 26 a až posledních pár týdnů mám pocit, že se to vše dává do pořádku, že nejsem tak ztracená... Nu tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.. Držím palce na tvé cestě ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju ♥ Taky Ti moc držím palce na té tvojí cestě ♥ Dalas mi naději, že třeba pocit, že se vše dává do pořádku, někdy zažiju i já :)

      Vymazat
  9. Líbí se mi originální titulek :) Občas se také cítím ztracená, ale nepociťuju to zase tak často. Věřím ale, že jednou poznáš, jakou cestou se vydat.

    TheWayByA

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za tento článek. Mám podobné pocity v poslední době. Je toho tolik a já se potácím někde mezi, těžko říct, o co se vlastně snažím... Je to vyčerpávající :p

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju za komentář ♥ Vyčerpávající to je, ale věřím, že to jednou dá smysl :))

      Vymazat
  11. Kdy vlastně začíná dospělost? Když se člověk odstěhuje od rodiny, najde si partnera, začne pracovat? Nebo až založí rodinu? Jak moc "dospělé" je dítě, co zažilo zkušenosti nebo utrpení, které většina dospělých nikdy nepozná? Těžko najít shodu.

    I když jsme zhruba stejně staré, já tento pocit nejistoty nikdy nezažila. Už při střední škole jsem pravidelně chodila na zkrácený úvazek do práce. Zpětně se ptám, zda jsem to tehdy měla zapotřebí, protože nepocházím z nízkopříjmové rodiny, ale asi to byl právě ten prvek, který mi pomohl dospět. Pro mě byla "dospělost" hlavně finanční nezávislost, která vedla k možnosti více si řídit svůj život a nést následky svých rozhodnutí.

    Domi, neuvažovala jsi vzít si gap year? Vyjet někam na pár měsíců po škole, zkusit pracovat v zahraničí nebo dobrovolničit? Nevím, jak je to s tvojí nemocí reálné, ale plno lidem v mém okolí právě podobná zkušenost z ciziny pomohla najít sama sebe. Opravdu dnes už nutné hned si najít stálou práci a založit rodinu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nad gap year jsem uvažovala už dávno, ale vím, že jakmile bych si ho v průběhu studia na VŠ udělala, tak už bych se do školy pak zpátky nevrátila, čehož bych mohla později litovat.. Ale pořád mám v hlavě myšlenku toho, že bych chtěla vycestovat na delší dobu do zahraničí, jen nevím, jestli by to teď v mojí situaci nebyl jen útěk.. Každopádně uvidím, jak na tom budu i po zdravotní stránce, teď v tuhle chvíli si ani nedovedu představit, že bych mohla odjet :)

      Vymazat
  12. Občas mám podobný pocit... Letos budu končit bakalářské studium a co bude potom je velká otázka... Jít na navazující studium, ale co když to nevyjde, snad již do jiné školy, jít do práce, kam do práce, kde budu bydlet... A pořád dokola. Dneska jsem se ale docela utvrdila v tom, co chci dělat, protože jsem byla poprvé na jakési praxi a bylo to vlastně fajn. Ale ono se určitě objeví zase několik pochybností. Ale musím říct, že se mi zatím nejvíc osvědčilo to, abych se řídila sama sebou a ne okolím ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Držím palce, aby si se i při rozhodování kam jít po bakaláři řídila sama sebou a ne svým okolím ♥

      Vymazat
  13. Myslím, že je celkem běžné, že se člověk občas ztratí a najednou neví kudy kam, ale z toho se zase pak dostane... :) je to jako na houpačce, vlastně celý život. Jinak článek mám hned v druhém okně ve vyhledávači. Tak jdu na něj.

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přirovnání života s houpačkou se mi dost líbí, sama to často používám :)

      Vymazat
  14. Připadala jsem si, jako bych četla kousek z mé duše.. Dlouho jsem nečetla něco, co se mě tolik dotklo. A ještě s tak krásnými fotkami. :)

    OdpovědětVymazat
  15. A great post! I love your blog. Your content is very interesting < 3
    I am following you and invite you to me
    https://milentry-blog.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  16. Pravdivý a krásny článok! Ako som nastúpila na výšku, bola som úplne zmätená a stratená. Pomaly sa nejako nachádzam, ale aj tak to ešte nie je úplné. Držím ti palce vo všetkom! :)
    my blog: THE COLORFUL THOUGHTS

    OdpovědětVymazat
  17. Mám teď úplně stejné pocity, takže ti moc děkuji za článek. Procházím si něčím podobným. Pořád pochybuji, bádám nad tím, jestli to co dělám je dobře a jestli bych neměla radši dělat co, mi řekl někdo jiný...

    Life by Angellyca

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem v tom s tebou! Ale čím dál tím víc jsem přesvědčená o tom, že by člověk měl dělat hlavně to, co on sám cítí a nenechat se odradit tím, že to třeba nikdo jiný nechápe :)

      Vymazat
  18. Také nemám ráda, když od Tebe všichni očekávají určité věci, protože se to takhle prostě dělá a je normální. Proč když jdu studovat vš na bc. hned ostatní počítají, že chci jít na navazující? Nebo že "V Tvém věku už jsem byla vdaná a měla dvě děti.". Myslím, že v naší generaci je ztracených spoustu. Každý by nejradši byl Youtuber nebo Influencer, ale jinak žádné sny či ambice nemají. Na váš blog Ze sekáče se jdu hned mrknout :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že jsi v tomto komentáři přesně vystihla to, co si myslím i já..

      Vymazat