Ten o pocitech
Můžeme být šťastní i smutní zároveň?
Vím, že pravděpodobně většina z Vás odpoví ano. Není to
přeci normální stav? Vždyť kdo je zcela šťastný nebo zcela nešťastný? Vždycky
tam je nějaké ale.
Pro mě to je ale vlastně něco nového.
Co se týče pocitů, šla jsem
vždycky z jednoho extrému do druhého. Vrchol. Dno. Štěstí. Smutek. Láska. Nenávist. Beznaděj. Optimismus. A nic mezi tím. Poslední dobou ale zjišťuji, že ten prostor mezi těmito extrémy je obrovský a skýtá v sobě nekonečno možností.
Přesto,
že jsem se poslední měsíce pohybovala v jakémsi nepohyblivém meziprostoru, moje pocity a
emoce mi vždy daly najevo, že ten meziprostor není tak prázdný. Dokázala jsem
si ho zaplnit sama.
Teď se ten meziprostor zvětšuje a nejspíš v něm je
prostor i pro různorodější pocity. Pro ty, které si vlastně navzájem odporují.
Mám pocit, že mě rozdělují a upřímně nevím, jak se s tím popasovat. Jak
můžu být tak šťastná a zároveň cítit prázdnotu? Ale hlavně ten strach. Že už
nic nebude jako dřív.
Jak se zbavit strachu, že to zlepšení je reálné a nejen
něco, co si namlouvám?
Je poznámka, kterou jsem si zapsala do mobilu poté, co mě
v noci vzbudila noční můra. Opět. Konečně se mi ale podařilo tuto myšlenku
zformulovat. Hned teď bych byla schopná vyjmenovat hned několik věcí, ze
kterých mám radost a díky kterým jsem na sebe pyšná.
Zároveň se tam ale stále objevuje strach.
Příští týden se
stěhuji na jinou kolej, kde mě na pokoji čekají hned dvě spolubydlící. Třílůžák
je něco, co jsem nikdy nechtěla zažít, ale vypadá to, že mi můj vysokoškolský
život nabídne i tuto zkušenost. Plus nemám nejmenší tušení, jak zvládnu přenést
všechny věci, co jsem za poslední měsíce na koleji nashromáždila.
Dva roky mě děsilo, že v rámci magisterského studia
budu muset absolvovat praxi. Já vím, praxe je vlastně skvělou příležitostí, jak
se o něco více ponořit do toho, co studujete. Bohužel jsem si z ní hned na
začátku vytvořila strašáka a pomalu jsem se začínala bát, že kvůli ní tu školu
ani nedostuduju. K mému překvapení jsem sebrala odvahu a začala ji řešit.
Moc doufám, že to klapne.
A diplomka. Můj asi největší strašák. Poslední týdny se
veškeré moje „spisovatelské“ sklony skládaly jen ze psaní diplomky a když už jsem
chtěla napsat článek na blog, bylo to, jako kdyby ve mně už žádná slova nezbyla. Tento týden jsem ale teoretickou část odprezentovala vedení katedry, a i když jsem
schytala nějakou kritiku, čekala jsem to mnohem horší. Oddychla jsem si, že jdu
správným směrem, zároveň ale vím, že mě i jen v té teoretické části čeká
ještě spousta práce, jelikož díky zpětné vazbě bych ji chtěla pojmout ještě
trošku jinak. Never ending story, chce se mi napsat.
Tento týden byl ale zlomový i v tom, že hodně lidí, co se mnou začalo studovat na vysoké (ať už na bakaláři nebo na magistru), tento týden odstátnicovalo a jsou z nich inženýři. Ze všech mám obrovskou radost, ale nemůžu se ubránit myšlenkám, že jsem to už mohla mít za sebou taky. Vím, že jsem se rozhodla správně, že jsem si studium prodloužila. Vím, že bych to jinak nezvládla, ale i tak je to zvláštní pocit vědět, že i já jsem mohla být jednou z nich.
Tento týden byl ale zlomový i v tom, že hodně lidí, co se mnou začalo studovat na vysoké (ať už na bakaláři nebo na magistru), tento týden odstátnicovalo a jsou z nich inženýři. Ze všech mám obrovskou radost, ale nemůžu se ubránit myšlenkám, že jsem to už mohla mít za sebou taky. Vím, že jsem se rozhodla správně, že jsem si studium prodloužila. Vím, že bych to jinak nezvládla, ale i tak je to zvláštní pocit vědět, že i já jsem mohla být jednou z nich.
Ale i přes tyto strašáky jsem vlastně celkem v pohodě.
V podstatě jsem ani nepostřehla, že bylo nějaké zkouškové, všechny
předměty mám hotové, rozhodla jsem se strávit většinu léta v Brně,
což beru jako velký posun a doufám, že i díky tomu se mi podaří v něm více
zapustit kořeny. Cítím, že ty svoje strachy nějak zvládnu a že to dobře
dopadne. Jen si holt budu muset zvyknout, že můžu být šťastná i nešťastná
zároveň. Že nic není černobílé. A že jsem to byla vždycky já, kdo to všechno
zvládnul.
Což mi dodává velkou naději i do budoucna.
A jaké pocity teď zažíváte vy?
♥
